Primabalerína Zuzana Pokorná: Na jevišti nic erotického neprožijete

Spíš než jako závazek to vnímám jako důkaz, že svou práci dělám dobře. Navíc musím vzít v potaz, co je ještě reálné.

Měla bych konečně poslechnout svého skvělého ortopeda, který se mě už několik let snaží přemluvit na další operaci, protože pak bych mohla ještě několik let vrcholově tančit.

Protože rekonvalescence trvá strašně dlouho a k návratu na jeviště je třeba mít hodně energie. Mám dojem, že je na to už pozdě a že tak silnou vůli bych neměla. Já si spíš užívám toho, co ještě jde.

Z toho jsem strach neměla. Sice říkám, že sedm let netancuju, ale tím myslím klasický balet, na špičkách a v baleríně. Kromě své práce v Divadle J. K. Tyla mám další nabídky. Vždycky mě lákalo zkusit kromě klasického baletu ještě něco jiného. Líbí se mi, že jsem profesionální tanečnice, která tančí v muzikálech, což není obvyklé. Snažím se laťku muzikálového tančení posouvat trochu výš.

V rámci představení určitě. Když jsem měla úžasného Romea, byla jsem do něho na jevišti opravdu zamilovaná. Ale když spadne opona, řekneme si, že to bylo krásné a je konec. Jenže právě po tom se mi jako baletnímu mistrovi nejvíc stýská. Když s tanečníky zkouším, učím je techniku, pomáhám jim, aby různé efekty vyzněly, ale sama už ten prožitek na jevišti nemám. To je možné, jen pokud jste aktivní tanečník.

Když jsme byli mladší, tak jsme oba trochu žárlili. Proto jsme chtěli co nejvíc tancovat spolu. Ale čím je člověk vyspělejší, začíná to vnímat jinak a ví, že to k téhle profesi patří. Pozorujete partnera, vnímáte jeho emoce a přejete mu emoční prožitek, protože víte, že je v roli. To je jako u herců.

V tom je balet asi jiný. Pravda je, že v baletu jde jen o stylizaci. Nic skutečně erotického na jevišti neprožijete.

Myslím, že je dobře, když jsou oba umělci. Už třeba pro tu oběť, kterou to přináší, potřebujete mít partnera, který akceptuje váš harmonogram dne, chápe soustředění a režim před představením.

Manžel tehdy dostal nabídku na šéfa baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni. Stáli jsme před otázkou, jestli se rozpojit. Jenže po narození třetího syna jsem se nedohodla s uměleckým šéfem baletu ND Petrem Zuskou na prodloužení smlouvy. Odchod z Prahy byl pro mě impulzem k ukončení kariéry i proto, že přetrvávaly mé zdravotní problémy.

Bylo. Odchod do Plzně byl pro mě větší zlom než pro manžela, protože jsem se vzdala kariéry dobrovolně a učila jsem se být pedagogem ve chvíli, kdy bych ještě ráda aktivně tancovala. Kdežto manželova práce měla vývoj. On se stal něčím jiným, šel dál.

Nikdy jsem nebyla kariéristka, v mém žebříčku hodnot jsou děti na prvním místě. Od jednadvaceti jsem s nimi svázaná. Nebudu zapírat, že jsem měla období, zejména když jsme přecházeli do Plzně, kdy jsem se cítila, jako bych totálně přišla o svou svobodu a identitu. Že nemůžu dokázat nic z toho, co bych ještě chtěla. Začala jsem tehdy pronikat do sfér, které teď dělám, a vlastně jsem se propracovala i k té svobodě. Připadám si ještě hodně mladá, přitom mám tři relativně velké děti. Máme úžasný rodinný vztah, přátelský, jako bychom byli sourozenci. Přítelkyně nejstaršího syna s námi už pomalu žije v rodině.

Hodně jsme o tom uvažovali. Mám teď takové období, že bych strašně chtěla. Ale řekla jsem si, že musím být rozumná, že by to nemuselo dopadnout dobře. Už mi není dvacet, tělo je hodně zhuntované, tak bych to raději neriskovala. Počkám si na vnučku.

Manžel je o rok starší a na konzervatoři jsme spolu chodili do třídy, ale známe se od mých deseti let už z přípravky. Byli jsme vždycky kamarádi, žádná láska. Když jsem ukončila konzervatoř, poprvé jsem se vdala a narodil se mi nejstarší, dnes osmnáctiletý syn. V té době byl současný manžel na vojně. Pak jsme se potkali v divadle a tehdy přeskočila jiskra.

Neříkám, že chtěla, ale nebránila bych jí. Prostřední syn Kristián už chodí na konzervatoř. Balet miluje, je hodně ambiciózní, má talent i dispozice, lásku i trpělivost. A nejmladší Valentýn zřejmě taky.

V prvním ročníku na konzervatoři, tedy někdy ve dvanácti.

Několik let. Nejdříve máte opakovaně krvavé puchýře a po mnoha prolitých slzách se vytvoří mozoly, které už nebolí. Mamince jsem nohy vůbec neukazovala. Bála jsem se, že by mě od baletu odrazovala, kdyby viděla, jak jsou zrasované a bolavé.

To si říkáme všechny. Dnes už naštěstí existuje několik druhů špiček od různých výrobců, takže si můžeme vybrat. Ale když jsem začínala, existoval jediný český typ univerna všechny nohy. Mám nohy zničené mnohem víc než tanečnice, které začínaly později v lepších botách.

V Česku je to hodně těžké. Divadlo je posláním, které se asi vždycky dělalo pro lidi a z lásky k oboru. Komerční záležitosti jsou samozřejmě lépe placené, ale to už tak prostě je, jsme s tím smíření a snažíme se dělat svou profesi co nejlépe a ne pro peníze.

Rozhodla jsem se, že za dva roky, v jednačtyřiceti, získám další Thálii za hlavní roli, kterou pro mě píše choreograf a režisér Libor Vaculík. (smích) Bude to Anna Karenina.