Primabalerína Alina Nanu: K úspěchu nevede jen tvrdá dřina. Podstatné je pracovat s tělem chytře

„Dala bych si pivo,“ překvapí mě křehká baletka hned na úvod našeho setkání. Sedíme v kavárně poblíž baletní zkušebny pražského Národního divadla, je pátek, šestá hodina večerní, ve vzduchu je cítit únava nastřádaná za uplynulý pracovní týden. Primabaleríně Alině Nanu právě skončila zkouška.

„Pivo je prý dobré na uvolnění svalů po tréninku, občas si ho za odměnu po těžkém dni ráda dám,“ vysvětluje svou volbu.

„Máme předpremiérové období, kdy je režim trochu náročnější. Dnešní den jsme začali tréninkem v devět hodin, na něj navázala v jedenáct jevištní zkouška, která trvala do dvou. Dali jsme si pauzu na oběd a následovala další zkouška. Před chvílí jsme skončili a šla jsem hned za vámi.“ I tak někdy vypadá den tanečnic a tanečníků.

Balet do jejího světa vstoupil, když jí bylo pět let. Stalo se tak víceméně náhodou – maminka sháněla hudební školu pro její starší sestru a narazila přitom na baletní kroužek pro děti, na nějž malou Alinu přihlásila. Že by se její dcera jednoho dne mohla stát slavnou primabalerínou, ji v tu chvíli ani nenapadlo. Stačilo jí, že si díky baletu zafixuje pěkné držení těla s rovnými a zdravými zády.

Potenciál profesionální tanečnice v ní však brzy objevila její učitelka baletu a doporučila jí, aby šla zkusit přijímačky na kišiněvskou konzervatoř. Desetiletá Alina ji poslechla a – vyšlo to. Ze čtvrté třídy základní školy nastoupila do prvního ročníku devítiletého tanečního studia.

Pro dítě to bylo docela náročné. „V Moldávii funguje stejný systém jako v Čechách, to znamená, že jsme se po celou dobu studia učili nejen baletní, ale i všeobecné předměty, jako je matematika nebo dějepis,“ vzpomíná. Ve škole trávila celé dny.

Na fakt, že bude muset tvrdě pracovat, ji připravila už její učitelka z baletního kroužku. Nezaskočil ji ani pověstný tlak na to, jak má tělo baletky ideálně vypadat. Poruchy příjmu potravy se jí tak díkybohu vyhnuly. „Když je dívka v pubertě, je přirozené, že se její tělo mění a váha kolísá. Jsou to věci, se kterými je potřeba počítat a nenechat se jimi rozhodit. I já jsem v jednom ročníku přibrala a pak zase shodila, naštěstí to nebylo nic, co by ve mně zanechalo trauma.“

Zatímco u mnohých dívek přichází v období puberty krize a nechuť pracovat, v případě Aliny to tak nebylo. Naopak v té době získala pro balet ještě větší motivaci. Klíčové se pro ni pak stalo zjištění, že k úspěchu nevede jen tvrdá dřina. Podstatné je pracovat s tělem chytře a dopřát mu dostatek odpočinku. Dělat věci jen na sílu se nemusí vyplatit.

V posledním ročníku školy se jí otevřela možnost strávit rok studia na pražské taneční konzervatoři. Stejnou cestou se už předtím vydali její starší spolužáci, a tak stačilo jít v jejich stopách a v Praze nastoupit do posledního, absolventského ročníku. Co bude potom, se uvidí.

Setkání s Prahou předčilo Alinino očekávání. „Když jsem se poprvé vydala do centra, byla jsem okouzlená architekturou i atmosférou města. Praha mi připadala překrásná,“ vzpomíná.

Ve škole to zpočátku jednoduché nebylo. Během půl roku se musela naučit česky tak, aby zvládla nejen výuku, ale i zkoušky ze všech předmětů. „Do té doby jsem neuměla ani slovo. Do žádného jazykového kurzu jsem nechodila, česky jsem se učila za pochodu. Naštěstí mi spolužáci a učitelé pomáhali.“

Ze začátku se s nimi domlouvala rukama nohama, češtinu ale rychle pochytila. Ačkoli je v Moldávii úředním jazykem rumunština, Alina uměla jako mnoho jejích krajanů také rusky, nejspíš i díky tomu jí šel další slovanský jazyk snáz. Absolutorium úspěšně zvládla a její cesta na jeviště se otevřela.

V té době už o návratu domů do Moldavska nepřemýšlela. Ještě na konzervatoři dostala nabídku angažmá do pražské Státní opery. Po jejím sloučení s Národním divadlem začala tančit na jeho prknech.

Po moldavském domově se jí zasteskne jen občas. „Nedovedla jsem si představit, že se člověk může cítit doma na dvou místech, ale já to tak teď mám. Když jedu do Kišiněva, jedu domů a do Prahy se vracím také domů.“

S rodiči se vídá aspoň jednou ročně – buď jede za nimi do Moldavska, nebo oni za ní do Prahy. Letos se všichni setkali v Belgii i s její sestrou, která tam trvale žije a pracuje. „I když jsme daleko, máme blízký vztah a často si voláme,“ říká.

Jednou by také ráda založila rodinu. Zatímco ještě v předchozí generaci baletek znamenaly mateřské povinnosti dlouhé přerušení, nebo dokonce konec baletní kariéry, dnes už to tak zdaleka být nemusí. „Řada mých kolegyň děti má, takže vidím, že to s kariérou skloubit jde.“

Aktuální téma pro ni teď mateřství ovšem není – užívá si role, které v Národním divadle tančí. První velkou příležitostí pro ni byla Kitri v Donu Quijotovi, o které snila už na konzervatoři. Splněným snem se pro ni stala Taťána v Oněginovi. „Když jsem se dověděla, že ji budu tančit, měla jsem obrovskou radost a zároveň cítila respekt.“ Později přišly i hlavní role v Labutím jezeře, Popelce nebo v moderních choreografiích Jiřího Kyliána, Johna Neumeiera či Marca Goeckeho.

Další její srdcovkou je Julie v Romeovi a Julii nebo Lise v Marné opatrnosti, za niž stejně jako za Taťánu v Oněginovi získala Cenu Thálie. Za Julii a Kitri byla na Thálii nominovaná, ceny má i z mezinárodních soutěží. Nezapomněli na ni ani v Moldavsku, kde jí letos v říjnu udělili titul Národní umělkyně Moldavské republiky.

„Když jsem přebírala Thálie, cítila jsem se absolutně nadšená!“ vyhrkne s radostí v hlase. „Ale kdybych měla říct, co je úplně nejlepší pocit, zmínila bych chvíle během představení, kdy tančím a téměř nevnímám svět kolem sebe. Cítím se být tady a teď.“ Když se jí takový stav podaří navodit, je to pro ni prý až magické.

Po každém náročném představení ji čeká návrat do běžného světa. „V šatně sundám kostým a s ním i emoce spojené s postavou. Snažím se pak už odstoupit od toho, co se ten večer povedlo nebo nepovedlo, hlava si musí odpočinout a stejně tak i tělo.“

Užít si dovede i proces zkoušení, k němuž patří objevování postavy, jejíž vnitřní svět má svým tancem ztvárnit. Často jde o dramatické, emocionální role. „Někdy se stane, že v postavě objevím nové detaily nejen v průběhu zkoušek, ale i během repríz, najdu si v ní něco, co jsem při zkouškách neviděla,“ říká.

Během rozhovoru zkoumavě sleduje počasí za oknem kavárny. K mému údivu se po dni naplněném prací chystá ještě projet na kole. „Po tréninku je to pro svaly fajn. Jestli nebude pršet, vydám se na cyklostezku podél Vltavy, tam to mám ráda,“ plánuje si.

Na kole se přitom naučila jezdit až během covidového lockdownu, dřív v jejím světě na něco takového nezbýval čas. „Jednoho dne jsem šla na procházku a všimla si sdílených kol. Řekla jsem si, že by nebylo od věci jedno z nich vyzkoušet. Kdyby mě tenkrát někdo viděl, asi by se docela dobře bavil, protože mi to ze začátku tragicky nešlo. Říkala jsem si – sakra, jak je možné, že jako balerína zvládnu tak náročné prvky, aniž bych ztratila rovnováhu, a na pitomém kole se neudržím?“ směje se.

Relaxuje i vařením a testováním nových receptů. „Když objevím něco zajímavého, hned to vyzkouším. Jen českou svíčkovou zatím neumím, ale chtěla bych ji zkusit,“ říká. Ačkoli se o baletkách traduje, že jedí jako vrabci, svíčkovou si občas dopřeje s chutí. „Jídlo si umím užít a sním všechno, na co mám chuť, burger i bulgur. Sladkosti moc neocením, leda tak po ránu nějaký ten koláč ke kávě, ale jinak jsem spíš na slané.“

Pořádné, kaloricky vydatné jídlo potřebuje – fyzicky náročné výkony bez něj podávat nelze, na zkoušky i představení je potřeba hodně energie. Sílu na všechny piruety a skoky jí dodává také kvalitní, aspoň osmihodinový spánek.

Že by dělala něco jiného než balet, si představit téměř nedokáže. „Samozřejmě počítám s tím, že baletní kariéra je časově omezená. Občas mi hlavou proletí otázka, co budu dělat, až v divadle skončím. Doufám, že budu ještě dlouho tancovat.“ Žádný přesně daný věkový limit pro odchod do baletního důchodu neexistuje. Díky pokrokům v medicíně a fyzioterapii se aktivní kariéra baletek prodlužuje. „Vím o takových, které tančí po padesátce, i když to už je opravdu rarita,“ říká.

Záleží na tom, jak se která tanečnice cítí. Bolest k baletnímu životu ovšem patří, a to i v nižším věku. „Bolí mě něco pořád. Zdravé prý je, když to bolí každý den jinde,“ směje se. Časem se podle ní každá baletka naučí rozeznávat, která bolest je běžná a kdy už jde o něco, čemu je potřeba věnovat pozornost. „Musíte si všímat toho, co se s bolestí děje v čase, jestli odeznívá, nebo se naopak stupňuje,“ vysvětluje.

Dřina ani fyzická bolest ji nikdy nepřiměly k tomu, aby uvažovala, že s baletem skončí. „Když jsem byla malá, chodila jsem v Kišiněvě s maminkou nebo se školou na balet do divadla. Sledovala jsem lesknoucí se špičky baletek a jejich lehké pohyby a snila o tom, že mi to jednou půjde stejně tak.“ Dětský sen se jí splnil.