Příběhy žen, které usilují, aby naše zvyky a tradice ze společnosti nevymizely

Že se chce živit krejčovským řemeslem, věděla Helena Pazderková od dětství. Jenže plány jí překazil tehdejší komunistický režim. Mohla dělat jen to, co jí dovolil. Vyučila se proto cukrovinkářkou. Ale láska ke krejčovině nakonec zvítězila. Už dvacet let tak šije nádherné slovácké kroje.

„Ten je ještě po mé mamince, která v něm chodila na květnou neděli do kostela,“ říká a ukazuje mi oranžový sváteční kroj, který je starý víc než padesát let. Nevěřícně kroutím hlavou. Je totiž k nerozeznání od těch nových, jež Helena šije v malé dílně v malebné jihomoravské vesnici Dolní Bojanovice nedaleko Hodonína.

Hned v úvodu našeho rozhovoru nalévá do skleniček červené víno a nabízí domácí koláče. „Ať se nám lépe povídá,“ říká s úsměvem sympatická žena s pověstnou moravskou pohostinností. A vzápětí mi objasňuje, jak je možné, že půl století starý kroj vypadá stále jako nový.

„Mám jej schovaný ve speciální skříni, kde je proložený jemným modrým papírem, aby se neponičil. Vyndávám ho jen párkrát do roka, při slavnostech.“ I její maminka vždy o svátcích chodívala v kroji. „My děti také. Tradice se u nás na dědině drží dodnes.“ Však jsou také Dolní Bojanovice proslulé nejen svými vinicemi, ale i slavnostmi a tradičním folklórem.

O Velikonocích se tu, ostatně stejně jako jinde v Česku, koleduje. Mladší chlapci chodí s velkými dřevěnými hrkačkami, ti starší „po šlehačce“ za děvčaty, která pro ně mají připravené kraslice. Ovšem kulisa zdejších vinic, malovaných sklípků a kapliček, a hlavně pestrobarevné kroje, do nichž se koledníci i dívky o Velikonočním pondělí oblékají, dodávají zdejším svátkům jara o kapku kouzelnější atmosféru. Řada z oněch klasických slováckých krojů vznikla i pod rukama Heleny Pazderkové. Ve zdejším kraji je spíše výjimkou, protože výroba tradičního folklórního oblečení je stále doménou hlavně starší generace.

Šikovné prsty, bez nichž se při této náročné práci neobejde, prý podědila po své babičce a možná i dědečkovi. „Stařeček byl amatérským řezbářem, vyřezal nespočet poliček a kolébek. A stařenku si nepamatuji v ničem jiném než v kroji, který si ušila. Takže tady asi pramení můj cit pro tuto práci,“ objasňuje Helena, pro niž byly ruční práce od malička koníčkem.

O tom, že se jednou stane švadlenou, snila už na základní škole. Plány jí ale překazila nešťastná trojka z šití na vysvědčení. Od učitelky, která usoudila, že se hodí na něco jiného. „O budoucím povolání dětí tehdy často rozhodovali spíše učitelé než rodiče a děti,“ vzpomíná Helena. „Mohla jsem jít jen tam, kam jsem měla dovoleno,“ dodává. Nakonec se proto vyučila cukrovinkářkou a čtyři roky vyráběla bonbóny a čokoládu.

Touha po vysněné profesi se v ní znovu probudila po narození syna. To bylo přesně před jednadvaceti lety. Helena vždy tíhla k folklóru, obdivovala tradiční kroje a chtěla, aby i její syn jeden takový měl.

„Jenže tenkrát stál asi tři tisíce korun. To bylo pro mě hodně peněz, byla jsem tehdy samoživitelka,“ upřesňuje. Rozhodla se proto, že ho zkusí sama ušít. Chyběly jí zkušenosti, proto se obrátila na místní „tetičku“ Růženu Komosnou, která vyrábí folklórní oblečení už celá desetiletí a šití krojů nepověsila na hřebík ani ve svých současných 98 letech.

„Začínala jsem od dětských košilí. S tetičkou jsme seděly hodiny a hodiny s jehlou v ruce. Bylo to náročné,“ naráží Helena mimo jiné i na své rozpíchané a bolavé prsty. „Tetička mi vždycky říkala, že když se píchnu, budou se šaty líbit, takže si to od té doby při každém píchnutí říkám taky,“ usmívá se. Časem si na to ale prý člověk zvykne.

Zručnost a vytrvalost jí nechyběla, takže měla kroj pro svého malého syna brzy hotový. Šití se jí zalíbilo natolik, že se rozhodla věnovat se krejčovskému řemeslu na plný úvazek. Ukázalo se, že udělala dobře. O zakázky nemá nouzi. V malé dílně v přízemí rodinného domku tráví většinu dne.

„Z koníčka se stalo zaměstnání. Dělám ho opravdu s láskou, protože koníček se ani jinak dělat nedá,“ říká Helena. Od dětských košil postupem času přesedlala hlavně k výrobě ženských krojů. Mají několik variant – nosí se šaty pro všední den, pro slavnostní příležitosti, tmavší kroje patří k zimnímu půstu, barevnější zase třeba ke květnové slavnosti Boží tělo. Jiné doplňky mají vdané ženy, které nosí vyšívané stuhy i šátky, a jiné svobodná děvčata, jež zdobí malované stuhy a čistě bílé šátky na hlavě.

Vyhotovit tradiční kroj trvá i několik týdnů. Obléknout ho pak až hodinu. Cena se v případě dámských šatů pohybuje kolem padesáti tisíc korun. „Spodničky tzv. kasanice, které jsou škrobené a oblékají se až v pěti vrstvách, mají sámky, což pro mě znamená neskutečně moc šití, až několik desítek metrů,“ vykládá.

Ačkoli větší část kroje vzniká na šicím stroji, některé jeho díly se neobejdou bez ruční práce. Je tomu tak třeba v případě tzv. fěrtochů, což jsou krajkové zástěry, které se uvazují na horní barevnou sukni. „Fěrtoch musím ručně obšít takovými zubíčky, jak jim říkám. Každý z těchto zubíčků má devět stehů. Nad tím sedím i jedenáct hodin,“ podotýká Helena, která podle svých slov neomylně rozezná kroj ze své dílny mezi jinými.

„A když se třeba během slavností sejdou lidé z různých vesnic, hned je jasné, z které každý je,“ zmiňuje. Každá obec ve zdejším kraji má totiž své typické vzory a barvy. K Dolním Bojanovicím patří pastelové odstíny látek, charakteristická je hlavně královská modř. Nejrozšířenějšími zdejšími motivy jsou srdce, jablka i hrozny.

Nejvíc krojů Helena šije pro muzikanty, ale zákazníky má i mezi běžnými lidmi. „Většinou je kupují babičky vnoučatům. Kroj se pořizuje nejčastěji v okamžiku, kdy děti skončí základní školu. V tu dobu začínají děvčata i chlapci chodit na různé slavnosti nebo hody v tradičním slováckém oblečení.“ Z množství práce, kterou má, je jasné, že zájem o klasické kroje neupadá. Ba naopak.

„V poslední době jsou folklórní vzory moderní,“ myslí si Helena. Zákazníci, a to i ze zahraničí, tak v její nabídce najdou nejenom krojové oblečení, ale i trika, běžné šaty, ručníky s tradičními vzory.

„V Americe je několik vyšívaných triček s naším slováckým motivem – pro rodáky od nás. Na českou ambasádu také putoval jeden chlapecký kroj. A například na indonéském ostrově Bali jsou moje vyšívané ručníky,“ právem se pyšní Helena. Kromě toho šije i krojované panenky, jež se také dostaly do různých koutů světa.

V budoucnu by ráda předala své zkušenosti i někomu dalšímu. „Je jasné, že můj syn to nebude. Ale třeba dovede nevěstu, kterou by to zajímalo a bavilo. Nebo následnice přijde úplně odjinud,“ přemýšlí a doufá, že se milovanému šití bude věnovat ještě řadu let. „Vždyť tetička Komosná šije kroje pořád, a to jí je 98 let,“ připomíná s optimismem v hlase Helena Pazderková.

Její perníčky jsou sice malé, ale dokonalou krásou si nezadají s uměleckými díly. Dana Holmanová je peče ve své kuchyni ve východočeské Třebihošti. V lednici na ně má zadělané minimálně dvě dávky těsta a plechy s vykrájenými tvary dává do trouby téměř denně.

„Delší volno mívám jen v lednu. Ale letos mi ani tahle pauza nevyšla. Po tradičně hektických Vánocích se sešly individuální zakázky,“ líčí energická dáma, která se od původní profese zatoulala opravdu daleko. A nikdy by si prý v mládí nemyslela, že ji – ženu s vysokoškolským doktorátem – jednou bude živit řemeslo, natož takhle voňavé.

Původní profesí je literární historička. „Pracovala jsem jako archivářka Památníku národního písemnictví, převážně ve Starých Hradech,“ ohlíží se. „Již tehdy jsem se věnovala starým textilním technikám. Pro zábavu jsem tkala, vyšívala. Vždy jsem prostě ráda tvořila rukama.“

V té době se jí narodily dcery. „Byly ještě hodně malé, když mě život postavil do nečekané situace. Manžel zemřel,“ posmutní. Musela rychle přemýšlet, co bude dělat. Zda vyhraje archív a ona děti, které budou trávit čas ve školkách, ve všední dny téměř neuvidí, nebo si najde jinou práci. A právě tehdy jí vstoupily do života naplno perníčky. Na jednu z plánovaných návštěv přivezla výrobky své sousedky.

„Jen se po nich zaprášilo,“ usmívá se. To ji potěšilo a pro příště si usmyslela, že takových dobrot musí hostitelům přivézt více. Bylo ale jasné, že s tím už sousedku obtěžovat nemůže. „Tak jsem ji jen poprosila, zda by kousky nazdobila, protože to jsem nikdy nezkoušela,“ líčí. Nad upečenými perníčky přišlo překvapení.

„Vzala jsem kornoutek s cukrovou polevou a začala tvořit. Sousedka na mě chvíli koukala a mé počínání shrnula: Holka, dělej si to sama. Já to líp neumím.“

Kouzlu perníkářství propadla vlastně okamžitě. „Než jsem se rozkoukala, živilo mě řemeslo. Nejdřív bylo přivýdělkem k mateřské, a pak už jsem jinou práci nehledala.“

Aby stačila uspokojovat poptávku, má doma vždy připraveny dostatečné zásoby: několik kilo mouky, perníkové koření, med a cukr.

„Používám na těsto původní starý recept. Mimo jiné do něj nedávám tuk, naopak přidávám dost medu – na dávku ho patří čtvrt kila. Také mouku a cukr si předem pečlivě vybírám.“ Zpracovaný materiál se poté musí nechat řádně odležet.

„Receptů na perníčky je všude mnoho, ovšem najít ten dobrý vyžaduje velkou snahu, kus štěstí a roky praxe. Ty mé jsou po upečení tvrdší, poté do sebe přirozeně natahují vlhkost z okolí, měknou,“ tvrdí.

O tom, že se jí ve voňavém oboru skutečně daří, svědčí skutečnost, že třebihošťské výrobky pravidelně zdobívají nejeden zámek, výstavní expozice či skanzeny u nás i za hranicemi. Pravidelně se s nimi můžete setkat v jilemnickém muzeu, o Velikonocích třeba v Perníkové chaloupce pod Kunětickou horou či v Jablonci nad Nisou.

A v čem jsou nejlepší? „Když perníky pečete a zdobíte z lásky, odrazí se to v nich,“ nepochybuje.

Aby pokryla poptávku, nakoupí ročně kolem dvou set padesáti kilogramů mouky. Desítky kilogramů medu a cukru. „Těsto dělám rukama. Na dávku připadá kilo mouky, po přidání zbylých surovin mívá asi 1,8 kilogramu.“

Zručné ruce paní Holmanové už vykrájely leccos. Od poetických holubiček, zajíčků, kytiček po letadla, kamión, jízdní kolo, včelí úly, autobus s libereckým terminálem… „Přání zákazníků jsou opravdu nejrůznější,“ konstatuje.

Plechy s vykrájenými tvary vkládá do trouby navečer. Najednou upeče jednu až dvě várky, což zabere pár hodin. „Během nich zadělávám další těsto. Nejspokojenější jsem, když mám v lednici pět až šest dávek, aby mě klienti nezaskočili. Poptávka po perníčkách je totiž celý rok, i když kolem Velikonoc a Vánoc pochopitelně roste,“ vypočítává.

„Takový zájem mě samozřejmě těší, a nezalžu vám, když řeknu, že jsem se ještě ani jednou do práce nemusela nutit. A při občasné únavové krizi si opakuji heslo Emila Zátopka: Když nemůžeš, přidej.“

Její večery patří pečení, den – kdy je vidět na detaily – zase důmyslnému zdobení. I na zhotovení „obyčejného“ malého tvaru zmáčkne kornoutek s polevou asi třicetkrát. „Přesto jsem se hodně divila, když ruce začaly protestovat. Perníčky mi způsobily tenisové lokty, které vyléčily až rehabilitace.“

Na to, že je perníkářka, je bývalá archivářka hrdá. „Nedávno mi jedna paní říkala, že ze mě cítí koření. A je to možné, vždyť perník kolem mě voní denně,“ konstatuje. A jí ho i po sedmnácti letech?

„Ano, jen ho mám ráda nezdobený. S bílou polevou mi přijde zbytečně sladký. Být sama sobě zákazníkem, neuživím se,“ odpoví mi s typickým úsměvem.

Vejce a jídla z nich měli Pečivovi rádi vždycky. Ostatně, co jim také zbývalo. Kdysi se jich u nich každoročně muselo vyfouknout kolem stovky, aby si pak lidé o Velikonocích mohli od v kraji vyhlášené malérečky odnášet z rožnovského skanzenu krásné kraslice.

„Dneska už jich stovku nepotřebuji, vyrábím jich mnohem míň. Do valašského muzea, pro příbuzné,“ říká mi Bohdanka Pečivová, civilním povoláním učitelka výtvarné výchovy, při pohledu na rozdělanou práci. Tedy vyfouknuté skořápky v různé fázi tvorby. O to, aby bylo vše připravené na ty letošní Velikonoce, se snaží od podzimu. A byly doby, kdy s prací začínala hned po jarních svátcích.

„Týden míváme oddych, pak jedou malérečky nanovo,“ usmívá se nad ošatkou svých kraslic. Leží na stole v jednom z rožnovských panelákových bytů. Paní Bohdanka se do něj s manželem nastěhovala v roce 1964. Právě tam také vznikaly první škrabané krásky.

V posledních letech mívá při jejich tvorbě zažitý rituál. Po obědě pravidelně usedá na židli u okna v kuchyni, kde má na piplavou činnost nejvíce světla. Do křehkých objektů vyškrabává květinové a geometrické vzory. S jednou kraslicí obvykle stráví od dvou do čtyř hodin.

„Pak mě stejně bolívají oči. Vzory se mlží, takže dělávám jednu denně,“ říká. Než se ale může do škrabání vůbec pustit, je nutné „materiál“ připravit. „Nejdůležitější je skořápky pečlivě odmastit. Dobře funguje jar, ale nejlepší je asi jemný písek na nádobí, který je mechanicky odře,“ prozrazuje část know-how dáma s oficiálním titulem „mistr lidové umělecké tvorby v oboru zdobení kraslic vyškrabováním podle valašských tradic“.

Že by se mohla věnovat lidovým řemeslům ji napadlo záhy poté, co se po svatbě s manželem usadila v Rožnově pod Radhoštěm. V tamním vyhlášeném skanzenu začala obdivovat zručnost stařenek, které tam zdobívaly kraslice.

„Měly prsty celé pokroucené, zkřivené, jak ta vajíčka v rukách svíraly. Navíc na jaře v lesích sázely stromečky, což jim také nepřidalo.“ Při pohledu na krásu, kterou přes omezení dokázaly vytvořit, se to rozhodla zkusit i ona. Lehké to ovšem nebylo, jak se záhy ukázalo: „Prvních sto kraslic jsem vyhodila. Další stovku jsem rozdala ožralým muzikantům. Věděla jsem, že je cestou domů stejně rozbijí, a já tedy nebudu mít ostudu.“

Když se jí kousky začaly konečně dařit podle představ, oslovili ji z rožnovského skanzenu, zda by je nezačala dodávat k nim. „Do jejich prodejny posílám své kraslice už téměř padesát let. Do skanzenu chodím také předvádět, co umím. Jen loni o Velikonocích jsem vynechala, haprovalo mi zdravíčko. Ale letos tam budu na své židli sedět zase,“ slibuje.

„Vedle našeho umění uvidíte také tanečníky, lidová řemesla. A výborně tam vaří!“ zve všechny na oblíbenou tradiční oslavu jara a vzápětí se vrací k tomu, jak její křehké výtvory vznikají.

Po odmaštění je důležité vybranou skořápku pečlivě načernit. „Dříve se to dělalo hlavně sazemi. Já však používám tuš. Nanáším ji na skořápku minimálně ve třech vrstvách,“ líčí. Zrak jí přitom zabloudí k malému košíku s ohmatanými papírky plnými drobných čtverečků.

„To jsou vzory, které na takhle obarvené skořápky vyškrábávám.“ Ale než se vůbec pustí do obrázků, dělává si na každý kus předem propočítanou osnovu: „Následně v košíčku hledám vzorek, který se do ní hodí. Musí nepřerušeně obepínat celé vajíčko, aby mělo kýženou magickou sílu.“

Do technického popisu práce se na chvíli vloudí vzpomínky na Velikonoce jejího dětství na Valašsku. Tehdy nabarvená vajíčka zdobívala jinak. Obrázky na ně vytvářela – podobně jako jiné dívky – perem namočeným do nějaké „kyseliny“, hlavně do láku od zelí či octa.

„Kreslily jsme většinou takové jemné kytičky, ovšem ne tak, jako ty, co dokážu udělat škrábáním,“ srovnává. K tomu, aby její kraslice byly co nejkrásnější, jí desítky let slouží speciální hrot upevněný ve dřevu s tvarem tlustší tužky. „Takový nástroj nekoupíte. Kdysi mi ho udělali chlapi, sousedi, na dílně v Tesle z vrtáku. Můj muž mi ho pravidelně ostří,“ líčí s tím, že tam, kde nyní vyrábějí podobné věci ve velkém, využívají k vykreslení detailů i zubní vrtačky. „Přesnost ovšem není taková, jako když to děláte rukama,“ říká.

Zdůrazňuje, že při škrábání musí být nejen zručná, ale také pozorná. Na vyfouknuté vajíčko je nutné tlačit ze všech stran rovnoměrně, aby neprasklo. „Kritické při zdobení jsou otvory, kterými se vajíčko vyfouklo.“ A kolik jich v průměru za rok rozbije? „Asi pět. Nejlepší je, když už jsou skoro hotová,“ podotýká s nadsázkou a dodává: „To pak mrsknu nástrojem do košíku, rozbitou kraslici vztekle odhodím a ten den už jinou nedělám.“

Většinu motivů si za desítky let sama vymyslela. Inspirovala se krajkami, leccos převzala také od stařenek, od nichž se učívala. „To jsou především tyhle kytičky,“ ukazuje mi jedny ze svých kraslic. V krásném stavu vydrží klidně stovku let, ale pod jednou podmínkou: nesmí se k nim dostat voda, respektive vlhkost.

„Víte, co je zajímavé? Ta technika zaujme spíš chlapy než ženy. I mí žáci byli v rámci výtvarné výchovy často šikovnější než holky. Děvčata to poměrně záhy přestalo bavit,“ srovnává. Teorie se jí po tvrdila i doma. Zatímco dcera nejraději kraslice zdobila květinami, složitější krajky škrábal do skořápek spíš syn.

„Teď je lepší než já. Už na to skoro nevidím,“ podotýká. Právě syn jí také pomáhal a dodnes pomáhá spolu s manželem vejce vyfukovat. „Mají nejlepší fuk,“ směje se. Za odměnu jim pak ze žloutků a bílků připravuje nejrůznější dobroty. „Omelety, piškoty, míchaná vajíčka, co vás napadne. Bývaly i doby, kdy obsah vajec, tedy těch kupovaných, končil ve dřezu. Nikdo to už nechtěl jíst,“ říká.

A proč je dnes tak těžké uchovávat lidové tradice? Paní Bohdanka vidí největší problém v tom, že lidé nemají čas. A v neochotě dělat věci jen pro radost, případně jen tak. Jedna kraslice paní Pečivové stojí v prodejně kolem stovky. Její hodinová sazba tak činí kolem čtyřiceti korun. „Takhle se to ovšem nedá počítat. Mě to baví. Výdělečné podnikání to není. Ani ruce mi už tolik neslouží. Klouby bolí,“ poprvé si postěžuje.

„Doba je rychlá. Snad bude mít syn na tohle řemeslo čas někdy v důchodu. Teď ho živí muzika. V tomhle směru se potatil. Manžel je celoživotní velký muzikant. Chodíval hrávat po nocích, takže já jsem měla na ty své kraslice čas.“