Příběh překladatelky a učitelky tibetského buddhismu Hannah Nydahlové

„Jako režiséra mne zajímala nejen její osobnost a kouzlo, které vyzařovala, ale také to, co společně s Olem, jejím mužem, dokázali. Jak silnou stopu zanechaly jejich aktivity po celém světě. Znamenalo to proniknout do podstaty buddhismu,“ přibližuje čtyřicetiletý Adam Penny práci na dokumentárním filmu, který vznikal pět let. Materiál k němu začal sbírat dva roky po její smrti v roce 2007. Tehdy jí bylo jedenašedesát let.

Hannah Nydahlová byla Dánka, která se v roce 1969 vdala za tehdejšího studenta filozofie a známého kodaňského bouřliváka Oleho Nydahla. Spojoval je zájem o psychologii a to, jak funguje lidská mysl. Byli v té době typickými květinovými dětmi, které se nevyhýbaly ani experimentům s LSD. Zásadní změnou v životě mladé dvojice byla svatební cesta do Himálaje, kde se potkali s hlavou jedné ze čtyř škol tibetského buddhismu, 16. karmapou Rangdžungem Rigpä Dordžem.

V jeho blízkosti pobyli tři roky, získali mnohá učení a naučili se meditační techniky. Hannah kromě toho také pronikla do tibetštiny. Po třech letech karmapa, který sám již žil v indickém exilu, manžele požádal, aby přenesli buddhistická učení na Západ. Tibet byl již v té době pod nadvládou Číny, jejíž představitelé měli o buddhismu svou vlastní představu.

„Natáčeli jsme v různých místech a s lidmi, kteří byli v roce 1972 v Indii a Hannah a Oleho tam potkali. Navštívili jsme klášter, kde dvojice meditovala v ústraní, byli jsme v klášteře známého duchovního mistra Kalu Rinpočeho, v Rumteku, v Hongkongu. Při natáčení jsme hodně pracovali s archívními materiály a s výpověďmi těch, kteří raná léta buddhismu Diamantové cesty na Západě pamatují.

Vysoký buddhistický lama Nedo Rinpoche, který nedávno navštívil Prahu, nám přinesl archívní snímky z doby, kdy Hannah s Olem pobývali v Himálaji. Byly to staré kazety VHS. Věnoval nám je se slovy, tohle se vám bude hodit do filmu. Všude jsme se setkali s ohromnou podporou, sám 17. karmapa nám nabídl služby svého řidiče, aby nás provázel,“ pochvaluje si Adam Penny.

Hannah vedle Oleho prožila bezmála čtyřicet let. Mezi jedno z jejích nejtěžších rozhodnutí bylo, že nebudou mít děti, aby se plně mohli věnovat práci pro ostatní, ve které spatřovali své životní poslání. „Ve filmu například uvidíte moment, kdy se s pár přáteli vydali do Jižní Ameriky přednášet o buddhismu. Nikdo by tam dobrovolně nejel, ale oni chtěli dát místním lidem šanci poznat metody, jak dosáhnout svobody. Mohli v klidu a bezpečí přednášet ve slunné Kalifornii, ale oni se vydali do míst ovládaných gerilami, kde padli do zajetí. Hannah zůstala ledově klidná a i v zajetí se věnovala meditaci.

V době, kdy v Polsku či Rusku panoval hluboký komunismus, vydali se i tam. Myslím, že myšlenka svobody je jedním z hlavních témat filmu a taky podle mě jedním z hlavních principů buddhismu,“ podotýká režisér.

Ole s Hannah založili po celém světě více než 600 center buddhismu Diamantové cesty a předali prastarou moudrost mnoha tisícům lidí.

„Byl jsem velmi překvapen množstvím lidí, kterých se příběh Hannah dotkl. Jaká byla, se dodnes odráží na jejím muži Olem, který přednáší na velkých pódiích a oslovuje tisíce lidí, a i když se znovu oženil, často na ni vzpomíná. Hannah byla velice tichá, až stydlivá, přesto hluboce zasáhla srdce tisíců lidí. Hlídala si soukromí, což naši práci znesnadňovalo, protože filmová postava by ideálně měla expresivním způsobem vyjádřit, co cítí a prožívá, což ona nedělala.“

Film rovněž zachycuje moment, kdy se Hannah a její muž stali svědky rozštěpení linie diamantové cesty. Ta nastala po smrti 16. karmapy, kdy část lamů dala přednost čínskému kandidátovi Ogyen Trinley Dordžemu. Nastala tak situace, kdy v čele školy stojí dva karmapové. Thinle Thaje Dordže, kterého Hannah i Ole podpořili, ve filmu velmi otevřeně hovoří nejen o Hannah, ale i o této skutečnosti. „Popisuje ji naprosto nedramaticky, což je velmi buddhistické,“ pochvaluje si Adam Penny. Dodává však, že jeho ambicí bylo vytvořit nebuddhistický film o buddhismu.

„Mám dojem, že snímky o buddhismu, které jsme viděli v minulosti, byly poněkud suché, faktografické. Chtěl jsem naopak zachytit atmosféru svobody spojenou s érou hippies, což byla doba, kdy se Hannah a Ole vydali na Východ, a taky to, jak žili, idealismus 60. let. Nic zbožného a svatého. Rád bych, aby bylo znát, jak se tato atmosféra svobody prolnula s buddhistickým učením, které oba přinesli na Západ. Prostě jsem chtěl, aby diváci viděli film, který je nebude nudit.“