Příběh milenců z partyzánského oddílu Olga

O deset let později uveřejnil jeden západoněmecký týdeník článek, podle něhož Olga Františáková, Houfkova někdejší zástupkyně v oddíle, byla za války konfidentkou gestapa…

O deset let později uveřejnil jeden západoněmecký týdeník článek, podle něhož Olga Františáková, Houfkova někdejší zástupkyně v oddíle, byla za války konfidentkou gestapa…

Dvaadvacetiletý Josef a osmnáctiletá Olga se seznámili v říjnu 1944. Byla to nepochybně náhoda, i když oba chtěli v oněch dnech totéž: dostat se k partyzánům. Povedlo se jim to a poznali se už jako příslušníci skupiny Jana Žižky (zárodku budoucí nejvýznamnější partyzánské organizace, která za druhé světové války operovala v českých zemích).

Záhy se z Josefa a Olgy stali i milenci. To alespoň o jejich intimním poměru vypovědělo několik bývalých spolubojovníků. O tom, zda jejich vztah pokračoval i po válce, nevíme nic. V každém případě jim ale osud připravil podivné životní scénáře…

Budoucí partyzánský velitel neměl právě nejlepší dětství. Narodil se v dubnu 1922 jako nemanželský syn Anny Houfkové, která pracovala na statku Nový Dvůr poblíž Týna nad Vltavou. Měla později ještě další dvě děti a na výchovu toho nejstaršího zřejmě moc času nebylo.

Po obecné škole pracoval Josef několik let jako čeledín, než se začal v červenci 1939 učit řezníkem. V příštím roce ukradl svému zaměstnavateli hodinky a malou částku peněz. Soud mu vyměřil čtyři dny vězení s podmíněným ročním odkladem. Na novém místě u jiného řeznického mistra však znovu kradl, a tak byl v září 1940 podruhé s podmínkou odsouzen.

Krátce poté, 2. října 1940, požádal o přiznání německé státní příslušnosti a v září 1941 začal v Drážďanech sloužit u 156. dělostřeleckého pluku. „Do německého vojska jsem vstoupil nikoli z přesvědčení,“ vysvětloval po válce před soudem, „nýbrž proto, abych se dostal za hranice. Domníval jsem se, že se mně naskytne příležitost někde mimo území protektorátu dostat se do ciziny.“

Za půl roku však byl z nejasných důvodů z wehrmachtu propuštěn. Nějaký čas pracoval jako dělník ve slévárnách. Měl větší ambice, a tak se přihlásil k protektorátním policejním složkám. Absolvoval řidičský kurz a nastoupil u požární policie v Plzni. Odtud v září 1944 zmizel a odjel do Vizovic - proto, jak opakoval při poválečných výpovědích -aby se přidal k partyzánům.

V uniformě protektorátního četníka se mu podařilo proniknout na slovenské území. Nedaleko Štiavniku narazil na hlídku partyzánského oddílu Jana Žižky a po výslechu byl zařazen do stavu. Tam poprvé uviděl Olgu…

Mladičká partyzánka měla za sebou jinou minulost. Narodila se v březnu 1926 v rodině příslušníka finanční stráže ve vesničce Dědovo na Podkarpatské Rusi. Po zřízení Slovenské republiky byla i s rodinou evakuována na Moravu a usadili se v obci Ublo nedaleko Vizovic.

Po obecné škole pracovala v Baťových závodech a také jako pomocnice v domácnosti. V roce 1941 odjela do Prahy za sestrou Giselou, u níž bydlela a pracovala bez vědomí pracovního úřadu. Ten ji nakonec vypátral, a tak chtěla prchnout na Podkarpatskou Rus do svého rodiště Dědova, kde se chtěla zdržovat u babičky. Byla však chycena maďarskými policisty a vězněna na několika místech v Maďarsku. Posléze se do Dědova dostala a žila tam do jara 1944. Tehdy obdržela od kamarádky z Prahy zprávu, že je hledána německou kriminální policií.

„Na podkladě tohoto dopisu jsem se rozhodla odjet na Slovensko k partyzánům,“ tvrdila v poválečné životopisné výpovědi. Přes hranice v Horní Lidči se dostala v září 1944 s pomocí slovenských financů nákladním vlakem.

„V Kuneradu jsem se setkala s partyzánskou skupinou M. R. Štefánika, do níž jsem byla ihned přijata. Asi za týden k nám přišel náčelník štábu partyzánské skupiny Jana Žižky major Murzin a vyžádal si k sobě všechny partyzány z Čech a Moravy.

Zůstala jsem na Slovensku do začátku října 1944. V těch dnech přišel k naší skupině Josef Houfek ještě s jedním členem protektorátního četnictva. Krátce nato jsme přešli do Beskyd na Moravu.“

Partyzáni byli v té době rozptýleni do mnoha skupin, které se po potlačení Slovenského národního povstání probily přes slovensko-moravskou hranici. Všichni měli neustále v patách speciálně vytvořené protipartyzánské jednotky.

Zcela vyčerpaná čtveřice, v níž byli Houfek s Františákovou, našla počátkem ledna 1945 přístřeší v Nemochovicích u manželky bývalého příslušníka finanční stráže Marie Kamené. V příštích dnech Houfek získal mezi místními obyvateli několik spolupracovníků a 9. ledna vznikl nový partyzánský oddíl. Sám se pasoval na jeho velitele a Olga Františáková se stala jeho zástupkyní. A podle ní byl oddíl pojmenován.

Neměli zbraně, střelivo ani potraviny. Zpočátku se proto soustřeďovali na jejich získání. Cílem přepadových akcí se stali hlavně příslušníci jednotek maďarské armády nacházející se na území Moravy, ale někdy i vesničané.

To se změnilo v únoru 1945, kdy se Houfkově skupině podařilo kontaktovat velitele nyní již partyzánské brigády Jana Žižky Dajana Murzina, který oddíl Olga uznal za součást své brigády. Postupně pak měla Olga až 130 bojovníků, které Houfek rozdělil do tří čet.

V dalších týdnech prováděla skupina přepady německých vojáků a sabotáže.

Nejvýznamnější diverzní akcí bylo vypuštění 23 cisteren s půlmiliónem litrů pohonných hmot na nádraží v Morkovicích na konci února. Olgu však nejvíce proslavil čin z 19. dubna 1945, kdy partyzáni zajali velitele 16. tankové divize generála Dietricha von Müllera.

O úspěšné akci byl informován Murzin a následně velitel 2. ukrajinského frontu maršál Malinovskij, který si generála okamžitě vyžádal kvůli jeho znalostem obrany brněnských oblastí. Zajatec měl být předán 29. dubna 1945 Murzinovu štábu v turistické chatě na Bunči, ale z dosud nezjištěného zdroje na to byli Němci upozorněni. V následné trestné akci zavraždili v obci Salaš 20 lidí.

Po tomto nezdaru nakonec partyzáni z Olgy převedli Müllera přes frontu sami a Houfek s Františákovou jej 2. května osobně předali ve štábu 53. armády 2. ukrajinského frontu.

Činnost partyzánského oddílu Olga negativně poznamenala řada tragických událostí a historici ji proto označují za kontroverzní. „Zasloužil“ se o to především jeho velitel Josef Houfek, který rozhodoval autokraticky a jakýkoli odpor uvnitř oddílu tvrdě trestal.

Partyzáni museli čelit neustálým zásahům nacistických bezpečnostních sil, které využívaly i početné konfidentské sítě. Mnohdy stačil jen stín podezření ze spolupráce s gestapem, aby byla dotyčná osoba okamžitě usmrcena. Tak bylo zlikvidováno mnoho skutečných spolupracovníků gestapa, ale nejednou chyběl dostatek důkazů o vině souzených a došlo i k likvidaci zcela nevinných osob.

Uvnitř oddílu Olga se navíc vyhrocovaly mezilidské vztahy a narůstala vzájemná averze mezi některými bojovníky. Vše vyvrcholilo v noci z 24. na 25. března 1945, kdy byli na Houfkův rozkaz zastřeleni partyzáni Jindřich Gloza a František Chlapík.

Glozu Houfek obvinil, že v oddílu podrývá jeho autoritu, zpochybňuje rozkazy a chce jej odstranit z velitelského místa. Chlapík svým jednáním vyvolával podezření, že je ve skutečnosti informátorem nacistů, ačkoli se před partyzány vydával za lékaře.

Nejbrutálnější exekuci za celou existenci Olgy však Houfek nařídil 27. dubna 1945. Tehdy se stalo, že velitel druhé roty při kontrole soupisu všech zbraní zjistil, že dva partyzáni neodevzdali staré, v podstatě nepoužitelné pistole. Podnapilý Houfek nechal nastoupit celý oddíl a „odsoudil“ oba muže k trestu smrti ubodáním.

Podle poválečné výpovědi očitého svědka byli odsouzenci napřed udeřeni polenem do hlavy a poté probodnuti bodáky. Drastický způsob byl prý zvolen jako „zahanbující a pro výstrahu“. Většina členů oddílu nechápala, proč byli oba partyzáni zabiti. Nepřihlášených zbraní bylo mezi nimi více a nikdy předtím za to nebyl udělen tak tvrdý trest.

„U našeho oddílu hodně pili jeho ruští členové a také Houfek,“ uvedla ve svědecké výpovědi v březnu 1947 partyzánka Marie Gremlicová-Parolková. „Že došlo k usmrcení těch dvou partyzánů, Koupila a Novotného, vysvětluji si tím, že Houfek byl tehdy podnapilý a že strážmistr Vykydal označil Koupila jako špicla. Houfek, když zdůvodňoval odstranění obou, se na to odvolával. Proč ovšem odsoudil k smrti také Novotného, nevím, a vysvětluji si to jenom jeho podnapilostí.“

Oddíl Olga oficiálně svou činnost ukončil 24. května 1945 a byl rozpuštěn. V Nemochovicích vznikla likvidační kancelář v čele s bývalým velitelem čety Karlem Pospíšilem.

Ten počátkem července předložil výklad činnosti Josefa Houfka: „Je nám dost trapné, že tento rozbor se týká právě našeho bývalého velitele, který by měl být všestranným vzorem. Máme však obavu z toho, aby svými dalšími činy neuvedl úplně vniveč dobré jméno našeho oddílu a tím i jméno všech partyzánů.

Josef Houfek se objevil v našem kraji jako iniciátor nově se tvořící partyzánské skupiny. Přišel se svou partnerkou Olgou Františákovou, po které skupina dostala jméno. Měl i přes svoje mládí určité schopnosti, ale ty nebyly nikdy plně uplatněny.

Houfek byl v prvé řadě notorický alkoholik, a pak teprve vše ostatní… Hlavní věc, když měl co pít, a za podobného stavu byl pak nebezpečný nejen ve svých rozkazech, ale byl téměř nepříčetný proti každému rozumnému návrhu, který byl mnohdy uplatňován proti jeho strašným příkazům...

Pepa, jak byl obecně zván, byl snad jedině dobrý na vybírání trafik, opíjení, vyhrožování a odsuzování k smrti. Jedině zde dovedl ukázat plně své schopnosti.“

Nemochovická kancelář shromáždila i další výpovědi. Rudolf Kamený například zaprotokoloval svědectví o Houfkově chování poté, když mu četníci obstarali fingované doklady: „Ještě téhož večera s nimi opilý běhal po vesnici a předváděl, jak se ho četnictvo bojí a jak mu musí ve všem vycházet vstříc. Tímto činem mohl přivést na popraviště desítky lidí... Jindy zase na zábavě v Nemochovicích opilý Houfek veřejně požadoval zahrát sólo pro partyzány, což také mohlo mít tragické následky.“

Na základě těchto i dalších svědectví byl Josef Houfek 17. srpna 1945 zatčen. Přesto, že se souběžně vzniklá konkurenční likvidační kancelář v čele s Olgou Františákovou snažila obvinění vůči Houfkovi vyvracet a zasílala různá potvrzení o jeho bezchybném vedení oddílu. Po dlouhém vyšetřování byl Houfek nakonec obviněn pouze ze zločinu vojenské zrady a zločinu proti státu (jichž se měl dopustit službou ve wehrmachtu).

Mimořádný lidový soud v Brně sice uznal 27. listopadu 1946 bývalého partyzánského velitele vinným, avšak upustil od potrestání, protože „obžalovaný konal služby partyzánské a dosáhl úspěchů, o nichž podal písemné důkazy“.

Tím ale celá záležitost neskončila. Z rozhodnutí vojenského prokurátora v Brně začalo v lednu 1947 nové vyšetřování Houfka, Františákové i mnoha dalších příslušníků a spolupracovníků Olgy. Druhý soudní proces s Josefem Houfkem se konal před Vojenským soudem I. stolice v Brně od 16. do 27. srpna 1947. Rozsáhlá žaloba ho vinila z pěti trestných činů včetně spoluviny na vraždách devíti mužů.

Proces, který vlastně vyvolali samotní partyzáni a bývalí Houfkovi podřízení, byl sledován s mimořádnou pozorností a představoval politicky citlivou záležitost. Svědecké výpovědi se značně lišily. Jedna část líčila Houfka jako zločince, zatímco druhá omlouvala jeho počínání složitostí doby a podmínkami partyzánského boje.

S výjimkou jediného bodu obžaloby byl Houfek nakonec ze všech deliktů buď osvobozen, nebo se k nim soud prohlásil nepříslušným. Rozsudek zněl: tři roky těžkého žaláře „za zločin nešetření služebních předpisů“.

Josef Houfek si však odseděl pouze část trestu. Amnestie nového prezidenta republiky Klementa Gottwalda z 19. června 1948 mu zbytek prominula a byl z vězení propuštěn.

Po roce 1948 se o partyzánském oddílu Olga přestalo hovořit. Hlavně proto, že se někteří z bývalých partyzánů zapojili do ilegální organizace Světlana, bojující proti poúnorovému režimu.

Zato se v letech 1956-1957 v západoněmeckém časopise Münchner Illustrierte objevila série článků Hanse Schuhmanna „Die Partisanin“ s podtitulem „O krásné Češce Olze Františákové a její démonické roli u partyzánů a gestapa“.

S využitím vzpomínek generála von Müllera, který se vrátil v roce 1955 ze sovětského zajetí, a sporných výpovědí bývalých příslušníků brněnského a zlínského gestapa vykonstruoval Schuhmann příběh o Olze Františákové jakožto spolupracovnici gestapa. Tuto „teorii“ ještě dále rozvedl Rudolf Ströbinger v publikaci Verrat in Rot (1978), která v roce 1998 pod názvem Rudá zrada vyšla i česky.

Podle Ströbingerových spekulací a pochybných tvrzení se šestnáctiletá Olga Františáková v roce 1939 zasnoubila s německým vojákem Michaelem Steinem, který v září padl při tažení do Polska. Ještě předtím Olgu znásilnila skupina pěti mládenců - s nadávkami, že se „kurví“ s Němcem. V její duši se usadila touha po pomstě.

Když se o tom dozvěděl kriminální rada Otto Koslowski z brněnské řídicí úřadovny gestapa, využil toho, aby se s ní sblížil, dokonce natolik, že se stala jeho milenkou a ještě v roce 1939 přijala závazek spolupráce s gestapem, pro kterou získala nakonec i svou sestru. Olga pak - podle Ströbingera - v dubnu 1945 vyzradila Koslowskému místo předání generála Müllera.

Veškeré teorie Schuhmanna i Ströbingera se však hroutí ve chvíli, kdy si čtenář uvědomí, že Olga Františáková se narodila v roce 1926 - což oba pánové evidentně netušili. V roce 1939 jí tedy bylo 13 let. Trochu málo na zásnuby i na spolupráci s gestapem…

To je i odpověď některým autorům tzv. literatury faktu, kteří po roce 1989 nekriticky přijali závěry obou výše zmíněných pánů a divili se, proč se Olga Františáková v padesátých letech nezapojila do polemiky a nesnažila se nařčení z konfidentství vyvrátit. Je ovšem také možné, že o těchto spiscích vůbec nevěděla, neboť časopisy a literatura ze Spolkové republiky Německo se k nám přes železnou oponu prakticky nedostaly.

Ona sama neměla šťastný život. Nevydařilo se jí poválečné manželství (muž ji fyzicky týral) a veřejně nevystupovala. Podle vzpomínek jejího bratra Františka dokonce kategoricky odmítla převzít i nabízené vysoké sovětské vyznamenání za partyzánskou činnost.

Dlouhá léta žila v ústraní v Šumperku, kde pracovala jako poštovní doručovatelka. Zde také v říjnu 1988 zemřela.