Při uštknutí hadem je nejdůležitější nepanikařit

„Byla to ode mě neskutečná hloupost,“ začíná vyprávět o své chybě, která ho mohla stát život. Dospělému samci zmije turecké pustil při krmení do terária živou myš. Hlodavec mu ale utekl zpátky na ruku. „Chtěl jsem myš setřást, jenže jakmile jsem udělal prudký pohyb, had předpokládal, že jsem kořist, a kousl mě oběma zuby do ukazováčku. Pokusil jsem se trošku jedu ze sebe dostat, zápěstí jsem jemně zaškrtil, aby jed postupoval do těla pomaleji, a ztrácel tak na účinnosti. Do poslední chvíle jsem doufal, že to zvládnu sám,“ popisuje, co se dělo několik hodin po uštknutí.

Jenže jed se šířil hodně rychle a po šesti hodinách měl chovatel kvůli otoku hlavu i krk trojnásobně velké, místo očí měl jenom boule bez škvírek a lapal po dechu. V nemocnici pak dostal kortikoidy na splasknutí otoku a po čtyřech dnech na jednotce intenzívní péče mohl jít domů. Za patnáct let, co jedovaté hady chová, už se naučil nepanikařit.

„Strach je v takové situaci velký nepřítel, který vás může i zabít, protože jakmile srdce začne hodně pumpovat, jed se roznese po těle už během několika minut. Jeden můj kolega se dokonce v hysterii sám přivedl do bezvědomí.“ Klidná reakce a samozřejmě včasná pomoc lékařů zachránila život chovateli z Bruntálska, kterého koncem února kousla mamba černá. Sám dojel do okresní nemocnice, odkud ho vrtulníkem převezli do specializovaného centra v Praze.

Zatímco pro domorodce z Afriky, kde mamby volně žijí, by to znamenalo jistou smrt, v našich podmínkách to není tak dramatické. Pokud se zraněný člověk včas napojí na plicní ventilaci, protože jed mu mimo jiné ochromí dýchací ústrojí, a dostane do několika hodin potřebné sérum, může jít za pár týdnů z nemocnice domů. A hádejte, co brzy po zotavení zmíněný chovatel udělal? Na burze v Německu si koupil novou mambu.

Hned po nehodě bylo jasné, že udělal chybu z nepozornosti. Had ho kousl jedním zubem přes pytel, ve kterém měl být dopraven do terária v Dubči u Prahy. Není divu, že z pohledu laika vypadá chov jedovatých hadů skoro jako adrenalinová záležitost. Jinak by teraristům přece stačili ještěři, užovky, případně škrtiči. Jenže mnozí chovatelé se plazům věnují už od dětství, mají rádi přírodu jako takovou a jedovatými hady přirozeně rozšiřují svoji sbírku. Postupem let se většina z nich vypracovala až na profesionální úroveň, ačkoli se chovatelstvím zpravidla neživí.

„Jsem dítě z paneláku a vzhledem k tomu, že jsme žili čtyři ve dvoupokojovém bytě a nemohl jsem mít psa ani kočku, dostal jsem se k terarijním zvířatům. Pak už to narůstalo podobně, jako když někdo sbírá auta. Začíná s trabantem, a najednou má plnou halu,“ vysvětluje Antonín Hnízdil, jak vnímá svůj koníček. Jeho chovatelská vášeň se během třiceti let rozrostla do takových rozměrů, že v březnu zpřístupnil své miláčky i veřejnosti, zvlášť školákům, kterým v expozici v Dubči u Prahy vypráví o plazech srozumitelnou formou.

„Snažíme se u lidí bourat mýty a přesvědčit je, že žádné zvíře není hnusné, že i jedovatí hadi byli na světě ještě před námi a mají v něm své místo. Na první pohled se zdá, že se v teráriu nic neděje, ale když zvířata pozoruju celý den, mohl bych o tom večer napsat knížku. Například mamba je neuvěřitelně rychlá a sebevědomá. Na rozdíl třeba od menších druhů zmijí se rozhlíží podobně jako kobry, hodně spoléhá na zrak a vnímá okolní svět mnohem intenzivněji než ostatní. V případě napadení je schopná se lépe orientovat. Jinak hadi inteligence moc nepobrali a obecně platí, že čím méně jsou jedovatí, tím jsou agresivnější,“ upozorňuje Antonín Hnízdil a mezi těmi „chytřejšími“ hady zmiňuje právě mambu.

„Když začnete u terária dráždit kobru, tak bude deset minut mlátit do skla, zatímco mamba si v klidu s otevřenou hubou počká, až sklo odsunete. Ale jakmile to uděláte, v tu ránu ji máte na sobě,“ říká chovatel, který má za sebou asi deset uštknutí. Většinou to odnesly prsty a ruce, ale jednou se mu had zakousl i do obličeje. „Když jsem byl ještě mladý a hloupý, prohlížel jsem si chřestýšovce a chtěl jsem se mu podívat zblízka do očí,“ líčí svou někdejší nezkušenost.

„Dříve nebo později vás to donutí vzít jedovatého hada do ruky. Buď se špatně svlékne a vy mu musíte pomoci ven z kůže, nebo si udělá nějakou oděrku, kterou musíte ošetřit. Jestliže ho vezmete do rukavic, tak ho rozmáčknete. Vždycky jsem měl štěstí, i když párkrát jsem byl hodně oteklý, nemohl jsem dýchat a špatně jsem viděl, ale do druhého dne se to zlepšilo. Jedinkrát, když mě kousla zmije útočná, jsem volal doktoru Valentovi (náš největší odborník na léčbu po kousnutí či bodnutí jedovatými živočichy - pozn. aut.), co s tím, ale nakonec jsem nikam nešel.“

Jednou však bylo Antonínu Hnízdilovi opravdu zle. Když ho kousla zmije růžkatá, byl doma sám s tříletým synem, manželka byla na služební cestě v Indonésii - a v Praze, kde s rodinou bydleli teprve krátce, nikoho neznal. „Dost to bolelo, vypadal jsem jako panáček Michelin a chudák syn mi dával obklady. Ale když jsem přežil do rána, říkal jsem si, že z nejhoršího jsem venku. Dokud cítíte bolest, tak je to v pohodě, ale jak už je vám dobře, chce se vám spát a něco hezkého se vám zdá, tak je to v háji. Možná proto, že si nepřipouštím, že bych na to mohl umřít, jsem to vždycky rozchodil,“ říká chovatel.

Jak tvrdí expert na živočišné jedy MUDr. Jiří Valenta z Toxinologického centra Kliniky anesteziologie a intenzivní medicíny VFN a 1. LF UK Praha, zatím žádného člověka u nás had nezabil. „Bylo by smutné, kdyby se ve společnosti s vyspělým zdravotnictvím takový pacient nechal zemřít. V méně rozvinutých zemích je úmrtnost tak obrovská kvůli absenci dostupné zdravotnické služby, ale třeba v Austrálii nebo v USA, kde žije v přírodě hodně jedovatých hadů, zemře do roka jen několik lidí. U nás asi před pěti lety bojoval o život chovatel, kterého kousla africká zmije z rodu pavích nebo kobercových. Nejdříve do ruky, a když ji odhodil, tak ještě do nohy. Přišel až druhý den, když přestal močit, a tři týdny měl pak problémy se srážlivostí krve a s poškozením orgánů.“

Spousta zkušených chovatelů po uštknutí vyčkává, až se jed projeví, protože každé kousnutí nemusí znamenat otravu. Někdy had vypustí zanedbatelné množství jedu a někdy ho nevypustí vůbec. V případě zmije obecné, která volně žije v České republice, je to padesát na padesát. Její uštknutí většinou vyvolá jen lokální postižení v podobě otoku. Přestože zmijí v naší přírodě, zřejmě díky zlepšování životního prostředí, přibývá, rozhodně není přemnožená a stále je poměrně vzácná a chráněná.

Zatímco dneska jsou chovatelé jedovatých hadů vesměs zodpovědní, před pár desítkami let byl jejich přístup někdy velmi divoký. Doktor Valenta vzpomíná na dobu, kdy se dalo uštknutí čekat nejčastěji o víkendu kolem půlnoci. „To bylo klasické schéma. Chlapi přišli opilí z mejdanu, začali holky strašit hadem a on je kousl. Taky jsme věděli, když se někomu rozmnožili hadi, protože jsme za měsíc měli třeba pět kousnutí jedním druhem. Na burzách to nakoupili, neuměli s tím manipulovat, pořádně ani nevěděli, co mají, a nechali se pokousat.“

O větší zkušenosti současných chovatelů svědčí i to, že v poslední době se na speciální toxinologické pracoviště do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze dostanou dva tři vážnější případy za rok. Všechna ostatní kousnutí řeší doktor Valenta na dálku s lékaři v nemocnici, na kterou se zraněný obrátil.

Zajímavostí prvních měsíců tohoto roku jsou dvě uštknutí mambou (i když jedno je ze Slovenska), které čeští lékaři nepamatují. V případě tohoto hada se o stavech po uštknutí tolik neví, protože většina obyvatel Afriky na otravu jejím silným jedem záhy umírá.

Pokud v zaostalejších zemích člověk kousnutí jedovatým hadem přežije, mívá často trvalé následky. „Když jsem kdysi tři roky pracoval jako anesteziolog v Zambii, viděl jsem chlapce, který dorazil do nemocnice s odpadlou rukou. Z pahýlu už mu jenom trčely vybělené kosti. Mohla ho uštknout zmije nebo kobra a jed způsobil odumírání tkáně. Ve světě je invalidizace po uštknutí velká, ale u nás se jedná spíš o drobné nekrózy, které se časem zahojí a zůstane po nich malá jizva. Jenom v jednom případě, co znám, došlo k poškození nervů v ruce, takže ji chovatelka bude mít napořád zdeformovanou,“ vypráví Jiří Valenta.

Teraristé, kteří nechtějí být pořád ve střehu a se svými hady se touží také čas od času pomazlit, si raději pořizují škrtiče. To je případ Miroslava Slavíčka z Moravského Krumlova, který se svými hroznýši a užovkami objíždí školy a snaží se zbavit děti různých fobií, které si přinesou z domova. „Když si sednu večer unavený k televizi, nechám hada po sobě plazit a on se mi proplétá mezi rukama, tak je to úžasný relax. Kdo to nevyzkoušel, tak tomu asi neuvěří, ale je to neuvěřitelně uklidňující terapie,“ popisuje dlouholetý terarista a provozovatel atraktivních webových stránek s tím, že chov jedovatých hadů nepovažuje za žádnou vyšší metu.

Od lidí, kteří náklonnost ke zmijím, kobrám, chřestýšům a mambám nemůžou pochopit, zaznívají čas od času hlasy, že by si uštknutý chovatel měl léčbu zaplatit sám. Naposledy se tyto názory objevily v souvislosti se zraněním majitele mamby z Bruntálska. „A co motorkáři a adrenalinoví sportovci? Nad těmi se nikdo nepozastavuje a spíše je lidé obdivují,“ zamýšlí se doktor Valenta. Antonín Hnízdil uvažuje podobně: „Určitě mnohem častěji lítají vrtulníkem motorkáři nebo lyžaři, než teraristé. Něco jiného je, když chovatel svou nedbalostí poškodí někoho jiného.“

Přestože je může mít leckdo za blázny, svou lásku k hadům, včetně těch jedovatých, si dlouholetí chovatelé nenechají vymluvit. „Nadchli mě svým sociálním chováním před pářením, kdy spolu samci bojují a rituálně se přetlačují,“ zmiňuje Tomáš Machač jeden z důvodů, proč rád pozoruje jedovaté hady. Vrcholným okamžikem pro každého teraristu je pak narození a odchování mláďat. I za cenu toho, že ho při krmení pinzetou pokoušou malí chřestýšovci.