Pretty Woman Eva Svobodová: Byla jsem nejošklivější dítě pod sluncem

Když jsem přicházela na schůzku s Evou Svobodovou (45), rozhodně jsem si nemyslela, že to je ta štíhlá žena, která šla kousek přede mnou v minisukni a na vysokých podpatcích. Po chvíli jsem byla vyvedena z omylu. Byla to ona a o místo senátorky se opravdu uchází.

Neutěšená morálně ekonomická situace našeho státu. Nechtěla jsem sedět doma se založenýma rukama a nic nedělat. Chtěla jsem nějakým způsobem začít bojovat. Nejen za sebe, protože už mě to štve, a myslím si, že té ostudy již bylo dost, ale hlavně za lidi. Mám sociální cítění, vystudovala jsem sociálně-právní školu a chtěla bych se nějakým způsobem zapojit.

Nejsem levicová. Jsem středová.

Byla ta příležitost. Je to nová strana a byla jsem zrovna u toho. Jsem jeden ze zakládajících členů pražské složky a byla jsem na správném místě ve správnou dobu. Takže proto Zemanovci.

Moc ho neznám, ale působí na mě dojmem klidného, vyrovnaného muže, který se nechá vést od ženy. Vážím si ho i jako politika. Je vidět, že má promyšleno několik tahů dopředu. Proto ho strašně obdivuji. A byl by pro mě dobrým prezidentem.

Určitě. V listopadu budeme mít sjezd a tam o tom všichni budeme jednat a všichni se těšíme na to, že řekne ano. Ale bohužel jsme srozumění s tím, že k naší smůle řekne ne. Ale fandíme tomu stále.

Něco podobného jako v případě Senátu. Chtěla jsem být někde vidět a pomáhat. Nadacím, starým lidem, dětem. Proto jsem to zkusila tady, ale nebylo z toho nic, protože ta soutěž na to není dělaná. Nicméně jako odrazový můstek to trošičku pomohlo. Ale jsem ráda, že jsem to absolvovala. A strašně mě překvapilo, že jsem to vyhrála já. Byla jsem tam nakonec nejstarší.

Určitě, protože jsem byla nejošklivější dítě pod sluncem. Mám nějaké sebevědomí, ale zase ne tak velké, jak si někteří myslí. Jsem normální ženská, která chce vypadat dobře. Do určitého věku se to dá udržet a tak se budu pořád snažit vypadat co nejlíp.

Pleť mám asi danou geneticky. Maminka na tom byla s pletí hodně dobře. A co se týče postavy... Každé ráno stoupnu na váhu a zjistím, jestli můžu jíst, nebo nemůžu. A podle toho se zařídím. Dvakrát, třikrát týdně cvičím. Chodím na salsu a posiluju doma.

V době, kdy jsem vyhrála soutěž určitě byl. A myslím, že pořád je. Když spolu někam jdeme, tak je zajímavé, že si nikdo nemyslí, že jsem jeho máma. Spíš na něj koukají, jako na mého zajíčka.

Prožila jsem si těžkých šest, sedm let. Syn byl velmi nemocný. Od dvou měsíců měl zápaly plic a nezabíraly na něj žádná antibiotika. Trvalo asi dva měsíce, než zjistili, co na něj zabírá. V té době jsme byli buď v nemocnici, nebo doma. A dokonce mi dali paragraf o těžce nemocném dítěti, to mu byly tři roky.

K tomu jsem se ještě starala o dvě děti z manželova prvního manželství a nakonec ještě o manžela, který ve finále dostal těžký infarkt. Už toho mám opravdu hodně za sebou. I proto bych chtěla lidem odlehčit. Jsou lidé, kteří jsou těžce nemocní, opuštěné děti, matky samoživitelky, které nemají peníze. Proto ta politika, proto bych lidem chtěla pomoci.

Myslím si, že ano. Říká se, že je Senát taková odložená trafika. Ale snažím se život brát optimisticky. A myslím, že když člověk do Senátu půjde a zkusí tam přinést nějaký elán a entuziasmus, že to s těmi lidmi musí nějakým způsobem zahýbat. Že by je možná probudila i má vizáž. To říkám v uvozovkách.

Možná je to trošičku osvěží. Nemám nějaké velké sebevědomí. Ale cítím se dobře a tím jak se cítím dobře, předpokládám, že ostatní okolo mě by se tak mohli cítit taky. Takže tím entuziasmem bych chtěla mezi ně proniknout a zkusit tam udělat trochu rozruch. To je ideál.

Určitě ne. Ale možná časem. Šla bych určitě v kostýmkách. Kostýmky nemusejí být usedlé. Mám kostýmky, které mají také sukýnku kratší.

Mám tříkolku. Je to takový vítr ve vlasech.

Viděla. Ale na jízdu po Americe jsme se nevydali, i když jsme to měli asi před dvěma lety naplánované. Ale je to risk. My jsme jiní motorkáři. Jezdíme po Čechách. Nejsme polykači kilometrů. A podotýkám, že jezdím pomalu, protože mám i kvůli synovi velmi silný pocit sebezáchovy.

To, co si přeji, je velmi nedostupné. Já jsem si totiž vždycky přála, aby na tom všichni lidé byli stejně. Nicméně bych chtěla, aby se tomu aspoň něco přiblížilo. Aby lidé byli spokojení, šťastní. Život sám o sobě je těžký. Takže pokud mohou, tak aby byli co nejvíc šťastní a zdraví.