Přes dvacet let jezdí po celé Evropě, řídit kamion je její splněný dětský sen

„Dejte mi prosím vás kelímek vlašáku… a kelímek třené nivy… no a ještě kelímek budapešťské pomazánky,“ nakupovala před časem v jednom z karlovarských hypermarketů.

„Paní, jestli tohle všechno sníte sama, tak to máte opravdu dobrý apetit,“ podivoval se redaktor Novinek vedle ní ve frontě.

„No jo, to mám do kamionu, zítra odjíždím na deset dní do Španělska,“ zaskočila novináře svou reakcí subtilní žena s šedinami ve vlasech. Typický předobraz řidiče kamionu totiž ani zdaleka nepředstavovala.

„Začínala jsem jezdit před více než dvaceti lety s menšími nákladními auty a pak s autobusy, ale přestalo mě to bavit, tak jsem šla na kamion,“ vzpomínala Sedláková s tím, že řídila například mercedesy, ale většinou kamiony značky Volvo, které si nejvíce pochvaluje.

„Jezdím do celé Evropské unii, ale i do Velké Británie, i když tam se teď kvůli clu toho moc nevozí,“ pokračovala. „Většinou mířím do Španělska, Portugalska a Francie,“ doplnila. „Nejlepší je to ve Španělsku, protože je tam teplo, ale hlavně je to dlouhá cesta a já mám ráda dálky,“ prozradila.

Pro Sedlákovou bylo šoférování kamionu dětským snem. „Asi se ve mně spletla příroda, protože mě už jako dítě zajímala autíčka. Já jsem prostě autíčkář,“ konstatovala s úsměvem.

„Mamka mi třeba dala ven kočárek, když jsem byla malá, a kluci měli venku autíčka, tak jsme to vyměnili. Já jezdila s autíčkama a oni s kočárkem,“ popisovala matka čtyř již dospělých dcer. „Jedna z nich se pomamila, protože ráda jezdí, ale jen osobákem,“ poznamenala.

Tranzitních firem vyzkoušela Sedláková během kariéry za volantem několik. „Zkoušela jsem to, dokud jsem nesehnala solidní firmu. Vozím všechno možné, ale většinou paletované zboží, například do automobilového průmyslu. Teď ale třeba povezu víčka, je to opravdu různé,“ uvedla drobná žena. Problémy s řízením kvůli svým fyzickým dispozicím rozhodně nemá. „Ona to není zase tak náročná práce na sílu. Nedělá mi to žádné problémy,“ ujistila.

Když nasedá do svého kamionu, na jeho schůdcích se zouvá a pak řídí ve speciálních papučích. Kabinu kamionu má udržovanou a vyzdobenou jako pokojíček. „Čtyři a půl hodiny mohu jet, pak musím udělat tři čtvrtě hodiny přestávku, pak mohu zase čtyři a půl hodiny jet a pak musím udělat jedenáct a půl hodiny přestávku na spaní,“ popisovala pravidla pro řízení kamionu.

„Při přestávce si děláme my kamioňáci většinou jídlo. Mám tam vařič, ledničku i mrazák - tedy veškeré vybavení,“ pokračovala s tím, že si většinou dělá omáčky s masem. „Stejně jako doma,“ dodala s tím, že nakupované saláty má na snídani nebo třeba na svačinu.

Žen v kamionech podle ní postupem času přibývá. „Jezdí jich už poměrně dost, ale většinou jezdí v párech, tedy s mužem - manželem nebo přítelem. Já jsem ale řekla, že chci jezdit sama, protože sama je sama,“ pochvalovala si vystudovaná přadlena.

„Nebojím se. Naopak když tam chlapi vidí samotnou ženskou v kamionu, tak ji ještě hlídají,“ vzpomínala. „Třeba Turci, ti dokážou ženský i kamion přes noc ohlídat. Nemám problém. I když třeba potřebuji s něčím pomoct, tak oni jsou se vším ochotní,“ popisovala.

Lehkých děv podle paní Sedlákové na parkovištích pro kamiony naopak postupně ubývá. „Stalo se mi, že mi zaklepala na okýnko kamionu, ale když mě viděla, tak se omluvila pardon,“ řekla Sedláková. „Budete se divit, ale jednou se mi to stalo,“ uvedla na otázku, zda jí neoslovil gigolo. „Zaklepal mi na auto, asi protože mám vepředu svítící nápis Dianka, tak vykouknu a on povídá: Sex? A já na něj zařvala: A vypadni!“ ukázala rezolutně napřaženou rukou s vytrčeným ukazovákem zkušená kamioňačka.

„Hned tomu rozuměl a upaloval pryč,“ dodala s tím, že se jí prostitut s erotickými službami nabízel na jednom z parkovišť ve Francii. „Ono se to lehce mluví, že chlapi honí ženský, ale ono na to v tom kamionu není čas,“ doplnila pragmaticky. „Člověk je za devět hodin hodně unavený, protože je devět hodin v nepřetržité ostražitosti, zatímco v běžné práci si může během dne odfouknout, za volantem nikoliv,“ pokyvovala hlavou.

S kamionem neměla dosud žádnou nehodu. „Když mám poruchu, tak máme smluvní servis, který se o vše postará včetně například kol,“ poznamenala. „Kolo bych asi vyměnit nezvládla, to se přiznám. Když je to ale servisované, tak stačí, když zavolám technikovi a je to,“ dodala.

K práci v kamionu paní Sedlákové pomohl její manžel. „Má řidičák na náklaďák, ale nejezdí. Věděl, že to byl vždy můj sen a jak děcka odrostla, tak mi k tomu dopomohl,“ pochvalovala si.

„Dcery jsou dospělé a moji práci berou úplně normálně. Víte co, já už mám patnáct vnoučat a tři pravnuky,“ rozsvítily se jí oči. „Jednomu z pravnuků je pět let a ten furt říká: Babičko, já budu taky jezdit kamionem!“ prozradila s radostí. „Jmenuje se Damián a koupili jsme mu malý kamion, aby mohl trénovat,“ doplnila se spokojeným úsměvem.

Svoji kabinu kamionu má paní Sedláková patřičně vyzdobenou. „Plyšovou opičku jsem dostala od kamaráda,“ ukazovala na první ozdobu za předním sklem. „Dobu ledovou vedle jsem si koupila. Druhou opičku mi daly děti a Pata a Mata také,“ pokračovala. „Mám tam tedy hlavně postavičky od dětí,“ dodala.

Dříve bylo podle Sedlákové za volantem veseleji. „Od covidu to není,“ krčila rameny při vzpomínce, kdy při povinných čtyřiceti osmi hodinových přestávkách, které vyšly třeba do Anglie, tak se v přístavu u ohně společně grilovalo a zpívalo.

Jako nejpřívětivější lidi označila paní Sedláková Španěly. „Naopak je to v Německu. Německo je otřesná země. Oni jsou Němci také přívětiví, to jo, ale mají hrozný systém dopravy. Skoro všude se tam tvoří nějaké kolony,“ popisovala. „Mají to nedořešené a také mají velmi málo parkovišť. Třeba Francie je na parkoviště úplně nejlepší,“ doplnila s tím, že Německem naštěstí většinou jen projíždí.

V posledních dnech zažila na silnicích v západní Evropě blokády zemědělců. „Co tomu říkám upřímně? Oni umí stávkovat. Naši to neumějí!“ měla hned jasno kamioňačka z Chodova. „Trochu nás to zbrzdilo, museli jsme dělat okružní cesty, když nám dispečer řekl, abychom raději jeli tam a tam, ale já říkám, že oni vědí, co dělají, protože oni té své věci docílí,“ hodnotí.

„Nelíbila se mi tedy jedna věc, když se jelo na Bordeaux u hranic se Španělskem, že tam zapalovali kamiony, protože ty kamiony za to nemůžou. To by neměli,“ vytkla stávkujícím pálení jejích milovaných kamionů.

Na cestách bývá paní Sedláková většinou deset dní v kuse a pak dva dny doma odpočívá. „Pořád mě to baví. Je mi pomalu šedesát a měla bych jít do důchodu, ale chci jezdit dál. Dokud mi to zdraví dovolí. Je to můj koníček,“ konstatovala rezolutně.