Přemyslovská princezna Vilemína se ocitla na hranici mezi svatořečením a kacířstvím

Nejdřív plameny ožehnou vlasy a obočí. Potom se oběť začne dusit kouřem. Než upadne do milosrdného bezvědomí, prožije nepředstavitelná muka. Smrt upálením - oblíbený církevní trest pro heretiky - patří k nejbolestivějším způsobům poprav vůbec.

Vilemína tomu utrpení na rozdíl od některých svých obdivovatelů unikla: v „očistném” ohni shořely pouze její exhumované ostatky. Čeho se dopustila, že ji církev nenechala po smrti v klidu spočinout? Byla přece hluboce věřící, vedla skromný život naplněný službou bližním a možná měla léčitelské schopnosti.

Někdy před rokem 1260 přicestovala do severní Itálie nenápadná paní v doprovodu mladého muže, svého syna. Jmenovala se Vilemína, německy Guilelmina, což znamená „mou ochranou - helmicí - je moje vůle“.

V anglických pramenech ji nazývali Guglielma. Říkali jí také Felix, což znamená latinsky „šťastná" neboli po česku Blažena. Jinak o její minulosti nevíme vůbec nic.

Útočiště našla v cisterciáckém klášteře Santa Maria di Chiaravalle. Ctihodní bratři dali zbožné paní do užívání skromný domek. Ve druhé polovině 13. století, kdy spolu o vládu nad Milánem a jeho okolím zápasily rody della Torre a Visconti, byly boje, vraždy, mučení a popravy na denním pořádku.

Skromná žena vybraných mravů, která se prostě oblékala, starala o chudé a léčila nemocné, působila v neklidných dobách jako balzám na duši. Okolo charismatické Vilemíny se brzy shromáždili ctitelé obojího pohlaví, chudí i bohatí, laikové, mniši i řeholnice.

Legenda o paní, jež hojí rány pouhým dotekem, se bleskově šířila po celé severní Itálii - a dolehla i k uším svaté inkvizice. Ani ta však při výslechu ctnostné ženy nenašla pochybení, a tak Vilemína vydechla naposledy pokojně v kruhu svých obdivovatelů. Zemřela na den sv. Bartoloměje, tedy 24. srpna, zřejmě roku 1281 ve věku 71 let.

Uložili ji do hrobky zdobené krásnou freskou, na níž sv. Bernard představuje Vilemínu Panně Marii. Zapomenuta však nebyla.

Už za života ji stoupenci považovali za svatou. Po smrti se o jejích zázracích mluvilo stále častěji. Svěcená voda s vínem a vonnými oleji, kterou bylo její tělo před pohřbem omyto, prý dokázala zázračně uzdravit těžce nemocné, stačilo pár kapek. K jejímu hrobu putovaly stovky poutníků v naději na zázračné uzdravení. A cisterciáci z Chiaravalle začali kázat o nové světici...

Věrný Vilemínin přívrženec Ondřej Saramita dokonce putoval do Čech, aby o její smrti informoval rodinu a získal u českých králů podporu pro svatořečení. Měl však smůlu.

„Vilemínin synovec, král ,železný a zlatý‘ Přemysl Otakar II. před třemi lety tragicky zahynul na Moravském poli a v Čechách řádily hordy jeho příbuzného Oty Braniborského, který držel v zajetí Přemyslova syna, kralevice Václava. Kdopak by se staral o svatořečení nějaké přemyslovské princezny,“ popisuje Jan Bauer v knize Bílá místa našich dějin.

Přestože se Ondřej Saramita vrátil z Čech s nepořízenou, zrod křesťanského hnutí vilemínitů to neovlivnilo. Jeho hereze shrnuje Lenka Stará v magisterské diplomové práci Vilemína z Milána a její stoupenci: Jako archanděl Gabriel zvěstoval Panně Marii vtělení Krista, tak prý archanděl Rafael zvěstoval české královně Konstancii vtělení Vilemíny.

Údajně měla pět stigmat v místech krvácejících ran Kristových. Pro své následovníky byla pravým bohem v ženském těle stejně jako kdysi Ježíš v těle mužském. Nepochybovali o tom, že vstane z mrtvých a vystoupí na nebesa. Část věřících dokonce na její zmrtvýchvstání připravovala „zlacená roucha a střevíce a truhlici a mnoho dalších ozdob“.

Korunu všemu nasadilo přesvědčení, že se Vilemínini žáci stanou novými apoštoly a její následovnice Manfréda z Pirovana římskou papežkou, která pokřtí i židy a muslimy... To už bylo na Řím moc a do Milána zamířili inkvizitoři z řad dominikánů.

„Vilemína s největší pravděpodobností původkyní učení nebyla,“ domnívá se Lenka Stará.

„Jste pošetilí, protože o mně říkáte a věříte tomu, co není. Narodila jsem se z muže a ženy,“ mírnila podle inkvizičního protokolu své obdivovatele. Ti ji prý slyšeli říkat jen „dobrá slova a čestné a zbožné poučení“. Když se dva následníci ještě za jejího života přeli, je-li vtělením Ducha svatého, rozzlobila se na ně a odpověděla jim, že „sona je z masa a kostí a také přivedla do Milána syna“.

Hranice mezi svatořečením a kacířstvím byla v nejisté době plné mystiků, kdy lidé očekávali zánik světa, velmi tenká. A tak se možná Vilemína opravdu mohla stát svatou - nebýt excesů jejích následovníků. Ona sama se při výslechu inkvizice uspokojivě obhájila.

Také dvojí vyšetřování po její smrti v letech 1284 a 1296 vyznělo do ztracena, možná i proto, že Manfréda patřila k mocné rodině Visconti, která v té době vládla Milánu. Když však o Velikonocích roku 1300 sloužila „budoucí papežka“ slavnostní mši v kněžském ornátu, pohár trpělivosti přetekl.

„Připomeňme si, že církev v té době nebyla náchylná tolerovat nějaké samozvané světce a sekty, natož předem neschválené zázraky. Evropou se šířily nebezpečné hereze, jako bylo hnutí albigenských žádající církevní reformu, obnovení apoštolské chudoby a odmítající dogma o Trojici boží, nebo obsahem podobné hnutí valdenských. Vilemínité je připomínali až příliš,“ konstatuje Jan Bauer.

A tak v září 1300 zazněl z kazatelny milánského kostela sv. Šimona nález inkvizice: Vilemína byla kacířka! A vilemité jsou sekta nebezpečná víře pravé! Manfréda z Pirovana, Ondřej Saramita a další následovník Jakub Bassani skončili na hranici spolu s exhumovanými ostatky ženy, kterou obdivovali. Jejich popel byl rozmetán do všech světových stran. A další tři desítky „zbloudilých“ vyvázly s pokutou.

Vraťme se ale ještě na chvíli k hlavnímu - a jedinému - pramenu, který existuje: zápisu z inkvizičního procesu. Tento manuskript je uložen v milánské Ambrosiánské knihovně. Svazek pětatřiceti oboustranně popsaných pergamenů obsahuje pouze několik odkazů na Vilemínin původ.

Nejvíce detailů uvádí ve své výpovědi učený milánský měšťan Ondřej Saramita. Podle něj Vilemína „byla dcera zesnulého českého krále, jak se říkalo“. Jako její matku pak zmiňuje „blahoslavenou Konstancii“, což může být jedině Konstancie Uherská, druhá manželka českého krále Přemysla Otakara I.

Na české prostředí odkazuje také výpověď z dodatečných výslechů v roce 1302: „A říká se, že byla sestrou českého krále.“ Byla tedy dcerou, nebo sestrou českého krále? Klidně mohla být obojí. Jako dcera Přemysla Otakara I. by byla také sestrou jeho syna a následovníka Václava I. (a svaté Anežky Přemyslovny, která též proslula dobročinností a péčí o chudé) a navíc tetou dalšího českého panovníka Přemysla Otakara II., Václavova syna.

Samotné přízvisko „Česká“ se však v inkvizičním zápisu u Vilemínina jména nevyskytuje. To jí dal až roku 1676 historik Giovanni Pietro Puricelli. Ani v českých pramenech není o Vilemíně-Blaženě zmínka. Podobné pochybnosti zřejmě táhly hlavou i Františku Palackému, když při své cestě do Itálie inkviziční záznam v Ambrosiánské knihovně objevil.

Navzdory tomu byla pro českého vlastence vzhledem k doznívajícímu národnímu obrození informace o „svaté Přemyslovně" příliš atraktivní, než aby ji pominul. A tak ve svých Dějinách národu českého v Čechách a na Moravě zařadil Vilemínu do panovnického rodokmenu jako Blaženu, předposlední ze sedmi přeživších dětí Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské.

„Historikové si už od 17. století kladou otázku, jestli Vilemína skutečně patří do přemyslovské genealogie. Nebo, jak se domnívám já, jestli to byla žena, která cosi věděla o poměrech za Alpami, a aby na sebe upoutala pozornost a učinila se zajímavou, zkrášlila svůj původ touto historkou," uvedl historik Josef Žemlička v televizním pořadu Historie.cs.

Podle něj se mohla Vilemína s poměry Přemyslovců seznámit na korutanském dvoře, kam byla provdána její sestra Judita. Byla tedy Vilemína podvodnice, která si královský původ vymyslela?

To ale nedává smysl: proč by lhala žena, jejíž životní náplní bylo konání dobrých skutků? K nim královský původ nepotřebovala.

Ostatně jak už jsme zmínili, na Vilemínin královský původ ukazuje jediný pramen: inkviziční protokoly, které vznikly dvacet let po její smrti. A v nich je vždy uvedeno „říkalo se, že”, nikdy, že to uvedla ona sama. Pověst o královském rodu tak mohla být součástí kultu, který se rozšířil bez jejího vědomí a možná i proti její vůli. Nebo až po její smrti.

„Spojení s královskou rodinou je s největší pravděpodobností konstrukcí Ondřeje Saramity, který o ní také nejčastěji v tomto kontextu hovořil a který se tak snažil zvýšit její prestiž,” domnívá se Lenka Stará.

Proč by však v tom případě Ondřej po smrti Vilemímy putoval tisíce kilometrů do divoké země ve středu Evropy, aby přesvědčil královskou rodinu, která s ní neměla nic společného, o podpoře svatořečení?

Třeba nešlo o úmyslnou lež. „Představte si, že obdivoval dámu neznámého původu, jež mluvila o svém minulosti s ostychem a v náznacích, a přitom z ní vyzařovala přirozená noblesa. Z „královského” chování si mohli její stoupenci odvodit „královský původ”, který se prostým opakováním stal po její smrti pravdou,” nabízí vysvětlení historik Martin Wihoda.

Byla tedy Vilemína Přemyslovna, nebo nebyla? „Upřímně přiznám, že nevím. Nevím, proč se ve veřejném prostoru objevila teprve řadu let po svém narození. S poměry na pražském dvoře za vlády Přemysla Otakara I., a to včetně jeho druhého manželství, jsme vcelku slušně obeznámeni, a proto mě překvapuje, že Vilemína zcela unikla jakékoliv, byť i nepřímé pozornosti. A pak tu máme její údajné rodné jméno Blažena, v přemyslovské genealogii naprosto ojedinělé. Pokud by šlo o jméno pozdější, třeba řeholní, jak by se mohla hlásit ke svému synovi? A co se s ním vůbec stalo dál?” vypočítává nejasnosti profesor Wihoda.

„Možná zhřešila a měla nemanželské dítě. Ale princezna z královského rodu - a s prominutím ,bastard‘? Že by si takový skandál nechali ujít na míšeňském dvoře, kde se zdržoval Vratislav, Přemyslův zavržený syn z jeho prvního manželství?” pochybuje historik.

„Na druhé straně, kdyby Vilemína patřila do okruhu českých dvorních dam, nemanželské dítě by tolik nepřekvapovalo - příkladem budiž o dvě generace mladší Anežka z Kuenringu, dvorní dáma Markéty Babenberské a milenka jejího manžela Přemysla Otakara II.

A ještě jedna zajímavá souvislost vybízí k zamyšlení: královna Konstancie žila po smrti svého manžela v cisterciáckém klášteře v Tišnově. Také Vilemína měla k cisterciákům blízko. Jenže zase - nevíme o žádném jejím kázání nebo listu, který pořídila sama nebo zapsali její obdivovatelé. Byla snad negramotná? To by bylo vzhledem k jejímu dlouhodobému pobytu v klášteře poněkud zvláštní,“ shrnuje další otazníky historik.

„Vždy když se vydáte jedním směrem, narazíte nejpozději ve druhém kroku na něco, co vaši domněnku vyvrací. A nic jiného než dohady a inkviziční protokol po ruce bohužel nemáme,“ dodává. Vysvětlení příliš nepomáhá ani fakt, že ve známé přemyslovské genealogii drtivě převažují muži, což je biologicky nemožné.

„Zde je patrné, jaká důležitost byla přikládána kněžnám a princeznám, byť z vládnoucí dynastie. Přemyslovny, zejména nemanželského původu, se jako většina žen z dějin prostě vytratily,“ uzavírá Martin Wihoda.

Otázky ohledně královského původu Vilemíny a jejího vztahu k Čechám tak zůstanou nejspíš nezodpovězené. Alespoň dokud se neobjeví nové prameny, které na ně nabídnou jednoznačné odpovědi.