Předseda Akademie věd Jiří Drahoš: Věda je úžasné dobrodružství

Vyrůstal jsem v Jablunkově, maminka vedla jesle, táta řediteloval ve zvláštní škole, takže byli oba postižení pedagogickou vášní. To mělo i své negativní stránky, byl jsem živé dítě a ve škole mi často předhazovali, že jako učitelský synek bych měl jít příkladem a nezlobit…

No, nějak se mi to nedařilo, ale časté poznámky jsem poměrně úspěšně kompenzoval jedničkami. V té době většina dětí trávila volný čas hlavně sportem, nebyla televize, počítače, přišel jsem ze školy, praštil taškou do kouta a upaloval ven.

Minuli mě popeláři, námořníci, piloti. I když letadla se mi líbila, strýc stavěl modely, což mi imponovalo. Jako kluka mě lákala představa, že bych mohl jednou lítat s větroněm, měl jsem knihu známého letce Evžena Čiháka Jak jsem létal a padal. Maminka ze mě samozřejmě chtěla mít pana doktora v bílém plášti, ale na to jsem neslyšel.

Bavila mě taky hudba. Začínal jsem v lidušce na klavír a později přidal trubku, ředitel mě dokonce přemlouval, abych šel na konzervatoř. Doma jsme s bratrem muzicírovali, často šlo o skladby z bigbeatu nebo lidové písničky, někdy s lechtivými texty. Ale příroda mé váhání vyřešila po svém. Objevily se problémy s dásněmi a to je u žesťů malér – přišel jsem o nátisk a s trubkou skončil.

Kdepak. Přesedlal jsem aspoň rekreačně na zobcovou flétnu. A když jsem pak po vojně četl inzerát, že pražský madrigalový soubor hledá hráče do kvartetu zobcovek, šel jsem se tam poptat.

Přijali mě na altovou flétnu, ale brzy mě zlomili, abych se během zkoušek neflákal a zkusil s nimi zpívat. Tak se poměrně nečekaně uplatnil můj hlubší bas. Zmíněný sbor se jmenuje Canticorumiubilo a já v něm zpívám už skoro 40 let! Byla to vždy skvělá parta a našel jsem tam řadu celoživotních přátel.

Na střední škole jsem měl výborného chemikáře, který mě svým zápalem pro obor přímo nadchl. K Vánocům jsem navíc dostal Mladého chemika, jenže maminka si neuvědomila, kam mohou vést moje experimenty.

Sice nedošlo ani k jednomu výbuchu, ale dost jsem poleptal starožitný sekretář, který mi sloužil jako laboratorní stůl. Rozhodně jsem nebyl šílenec, který čoudí, bouchá a hazarduje se životem. Chemie to u mě prostě vyhrála a nikdy jsem nelitoval.

Byla to nádherná doba uvolnění těsně před pražským jarem. Nikdo netušil, že za rok dorazí okupanti. Praha se mi stala obrovskou náručí kulturního dění. Objevoval jsem divadla, hltal jsem filmy, okouzlily mě výtvarné sbírky v Národní galerii, zvlášť holandští mistři. Mimochodem, na první rande jsem pozval svoji budoucí manželku právě tam. To vše dohromady bylo pro kluka z venkova úžasné dobrodružství.

Zkusil jsem skoro všechno, hokej, fotbal, košíkovou, volejbal, často jsem byl ve školní reprezentaci. Docela dobře jsem běhal, skákal do dálky, rád jsem chodil do Sokola a cvičil na nářadí. Samozřejmě jsem lyžoval jako všichni z Beskyd. Dnes už to s aktivním pohybem není tak slavné.

Po šestnácti letech jsme navíc přišli o pejska, se kterým jsem skoro každý večer vyrážel na hodinku ostré chůze, takže působil blahodárně na psychiku i fyzičku. Dalšího si už ale nepořídíme, dcery odrostly a já pořád někam jezdím…

Dělal jsem jako specializaci fyzikální chemii a měl jsem nabídku z Tesly Rožnov pracovat v jejich výzkumném ústavu. Vyvíjeli integrované obvody, tenkrát byla Tesla velmi známá fabrika. Jel jsem se tam podívat, ale víc než o výzkum šlo o výrobu a to mě až tak nelákalo.

Vůbec první zaměstnání jsem získal na městské inspekci požární ochrany v Praze. Během vojny jsem pak udělal konkurz na studijní pobyt na Akademii věd a začal se věnovat chemickému inženýrství.

Je to obor, který zobecňuje některé procesy a zařízení chemické technologie. Ten pojem známe určitě všichni, popisuje postupy a zařízení vedoucí od suroviny až ke konečnému výrobku – například při vaření doma v kuchyni. Postupy se samozřejmě liší, když vaříte houbovou polévku nebo vepřový guláš.

Chemický průmysl vyrábí ohromné množství produktů, každý trochu jinou technologií.

V chemickém inženýrství nás proto tolik nezajímá, jakou látku zrovna zahříváme nebo destilujeme, jde nám o obecnější popis základních procesů, jako filtrace, extrakce, míchání, ohřívání, chlazení.

Zajímal jsem se hlavně o vícefázové chemické reaktory. Nebojte se, ani to není nic složitého. Typickým příkladem takového třífázového reaktoru je třeba bečka s kvasícími švestkami na slivovici.

Je tam šťáva ze švestek, tedy kapalná fáze, švestky a pecky tvoří pevnou fázi, no a kvašením se vytváří kysličník uhličitý, což je fáze plynná. Obdobně fungují třeba fermentační reaktory, kde v kapalině pěstujeme biomasu a musíme ji vyživovat foukáním kyslíku zdola do reaktoru. A právě takovým výzkumům jsem se věnoval.

Ve vědě jde většinou o částečné úspěchy, kdy přispějete do mozaiky disciplíny. Ze svých patentů si cením metody mikrovlnného sušení knih, ve kterých mohou být i kovové spony nebo háčky.

S kolegou jsme si ji nechali po povodních roku 2002 patentovat a doufali jsme, že se náš vynález uplatní. Ale vlivná sušárenská lobby nás mezi sebe nepustila, tvrdili, že to nemůže fungovat. My jsme tak sice usušili mnoho set kilogramů knih a ukázali, že ano, ale nebylo nám to nic platné.

S jiným kolegou jsme si nechali patentovat recyklaci PET lahví. Ne tak, že se roztaví na hmotu, z níž se pak dělají lavičky nebo přepravky. Vymysleli jsme, jak se dostat k původnímu čistému polyetyléntereftalátu, z něhož lze petky znovu vyrábět. Použití patentu je ovšem závislé na aktuální ekonomice – vyplatí se v případě, že je výchozí materiál drahý.

Dnes trh osciluje podle toho, kolik lahví zrovna vrhne na trh nebo skoupí Čína. Jsme teď ale v jednání o prodeji licence.

Určitě, protože nejde o dny, ale o měsíce až roky. Musí být kreativní, bez nápadů se věda dělat nedá. Taky pilný. V neposlední řadě musí mít štěstí – být v pravou chvíli na pravém místě. A samozřejmě by měl být poctivý a nepodvádět, nedávno se provalily případy plagiátorství nebo dokonce zfalšování experimentů, pokud nedopadají podle představ.

Z vědy se stal bohužel velký byznys, zejména v některých oborech souvisejících se zdravím. Kolem se točí velké peníze a někomu může stát za to zkusit švindlovat.

Měl jsem kliku, že mě ještě za socialismu pustili na stáž do Německa, i když manželka s dětmi musela zůstat v Praze jako rukojmí. V Hannoveru na univerzitě jsem měl na starost také brazilského doktoranda a ten mě pozval roku 1989 na univerzitu v Sao Paulu, kde jsem pak přednášel.

Byl to moc zajímavý zážitek, u nás se říkalo, že Brazílie je rozvojová země, což mě hned po příjezdu rozesmálo. Mrakodrapy skoro jako na Manhattanu, obří nákupní centra, jaká tu nemáme dodnes. Je ale pravda, že za městem byly vidět obrovské kontrasty mezi chudými a bohatými.

Docela ano, projezdil jsem toho hodně, většinou služebně. S věkem už mám méně chuti létat někam do Austrálie nebo Japonska – jen tam jsem byl asi patnáctkrát, měl jsem dva společné projekty s tokijskou univerzitou. Navíc, jakmile na týden odjedu, navrší se mi stovky papírů a mailů, takže každou cestu vážím.

S manželkou jsme projeli ledacos jako turisté, máme moc rádi Itálii, Francii… A v hotelích už skoro zapomínám, že jsem zamlada s kamarády spával ve stanu nebo i pod širákem.

Řada našich chemiků patří ke světové špičce – a teď nemám na mysli jen jména jako Otto Wichterle nebo Antonín Holý. Máme taky velmi dobré matematiky, špičkové fyziky, vědce v biomedicíně, ale třeba i skvělé historiky.

Samozřejmě v experimentálních oborech je problém, že potřebujete špičkové vybavení, drahé přístroje – a ty vám nikdo nedá levněji jen proto, že jste z bývalého chudšího východního bloku. Ale nestěžuji si, situace se za posledních dvacet let výrazně zlepšila.

S mladými vědci je to tak, že každého, kdo udělá doktorát, se snažíme poslat do ciziny na stáž, to patří k dobrému tónu. Kdo nevyjede nikam, je pokládán tak trochu za bambulu.

Máme venku řadu velmi dobrých kontaktů, ovšem jsme taky opatrní, protože když potřebujete do týmu schopného mladého kolegu, nebudete ho nabízet mnohdy za pakatel konkurenci v zahraničí. Na druhou stranu přináší zahraniční pobyt řadu neocenitelných zkušeností.

A drtivá většina z těch mladých se vrátí, smíří se i s tím, že si třeba tolik nevydělají, ale jsou tu prostě doma. Celkově to tedy není s únikem mozků až tak hrozné.

Víte, když umělec řekne, že neví, proč mu jezdí auto, bere se to tak, že je prostě nad věcí. Kdyby ale technik řekl, že neví, kdo byl Karel Čapek, byl by považován za hlupáka. Vadí mi proto, že se kdekdo z takzvaných celebrit chlubí tím, že nerozumí matematice nebo fyzice, dává tím mladým lidem špatný příklad.

Akademie věd dělá maximum, aby se tohle vnímání změnilo. Nemá smysl propagovat vědu až na vysoké škole, i když spolupracujeme se studenty a hodně jich u nás dělá doktorské práce. Teď se ale snažíme pronikat na základní školy a vhodnou formou seznamovat děti s tím, že věda je hra, úžasně kreativní disciplína. Vědec je vlastně placený za to, že se věnuje svému koníčku.

Navíc je tam zajímavý aspekt, že musí soutěžit s celým světem, neexistuje žádná národní věda.

Určitě. Osvědčil se nám program Otevřená věda, zaměřený na středoškoláky, během něhož leckdy vzniknou práce publikované ve velmi dobrých časopisech. Často se pak stává, že je věda chytne a už u ní zůstanou. Velkou popularitu má také námi pořádaný největší vědecký festival v tomto státě, Týden vědy a techniky. Zájem o vědu vidím i na přednáškách, které mívám na školách po celé republice.

Nobelova cena je výjimečná kategorie, velmi prestižní, ovšem málo se ví, že je i velké politikum, a to nejen ta za mír. Podrobnosti kolem nominací se zveřejňují až po padesáti letech, a tak jsme se teprve nedávno dozvěděli, jak to bylo třeba s profesorem Heyrovským.

Byl navržen mnohokrát, poprvé v roce 1934 – a cenu dostal až v roce 1959. Jednou ho špatným posudkem odstřelil švédský kolega, důležitou roli tedy sehrává i prostá lidská závist. Netroufl bych si říct, zda má teď k Nobelově ceně některý náš vědec nakročeno, ale znám špičkové odborníky, kteří by na ni mohli časem pomýšlet – pokud budou mít i kousek toho štěstí.

Bohužel, peníze jsou až na prvním místě, jak se říká. Mým cílem je změnit pohled na financování vědy – jsme stále pod evropským průměrem, a navíc se u nás balík na vědu porcuje opravdu podivně.

V souvislosti s nekritickým zbožňováním rychle dosahovaných výsledků výzkumu bych připomněl filozofa Kierkegaarda, který řekl: Kdo se ožení s duchem doby, bývá brzy vdovcem. Jisté věci by měly mít nadčasovou platnost, a pokud se jde účelově jen po rychlém efektu, moc dobrého to nepřináší. Odmítám názor, že když experiment neskončí do roku patentem, nemáme do něj investovat peníze ani energii.

Žena i dcery vždy věděly, že vědecká práce je velký žrout času, ale nikdy mi nic nevyčítaly. Když jsem dřív přišel z laboratoře domů, bylo volného času ale přece jen víc. Dnes se člověk často jen přesune od počítače k počítači. Takže mě manželka občas donutí na pár dnů vypnout a pročistit si hlavu – jet na chatu, nebo aspoň zajít na vernisáž.

Máme také dvouapůlletého vnuka Filípka, což je úžasný zdroj inspirace. No a další odpočinek nalézám ve sboru… Žena pracovala jako knihovnice ve výzkumných ústavech, takže o vědeckém životě dost ví. Žádná z dcer se sice nepotatila, ale nejsem z toho nešťastný, pro ženu je náročnější spojit kariéru s mateřstvím. A vědecký vlak ujíždí velmi rychle.

To určitě ne, i když v současné akademické radě jsme zvýšili účast ze dvou dam na čtyři, tedy o sto procent! V počtu šestnáct je to ovšem pořád málo… Často říkám, že my chlapi za ženy neodrodíme, měli bychom jim proto maximálně vycházet vstříc.

Troufám si říci, že současné podmínky pro vědkyně jsou lepší, než měly ve svém mládí profesorky Illnerová nebo Říhová, a ty to dotáhly hodně daleko. Mám radost, že v některých našich areálech dokonce fungují mateřské školy.

Nemám žádné trauma z toho, že to nedotáhnu na Nobelovu cenu. Moje přání, jako asi každého, je dobré zdraví a fungující okolí. Trochu mě mrzí, že už nemám čas starat se o další doktorandy – pedagogické sklony proto kompenzuji přednáškami.

Beru to tak, že člověk prostě nemůže mít všechno. Navíc si uvědomuji, že jsem měl v životě docela dost štěstí.