Před válkou jsem utíkala do neznáma, sama proti celému světu

Julia je vystudovaná právnička a deset let pracovala jako manažerka ve státní správě, kde vedla tým stovky lidí. Když se jí narodil syn, zůstala doma, aby se mu mohla maximálně věnovat. Klidný život rodiny skončil násilným vpádem ruských vojsk na Ukrajinu. O dům nedaleko hranic záhy přišli, zůstal jim alespoň byt v Charkově. V květnu ovšem pochopili, že není na co čekat, že válka hned tak neskončí. A že udělají vše proto, aby nemuseli vychovávat syna v ostřelovaném městě.

„Dosud nikdy jsem neřídila dál než kousek od města, a najednou jsem si musela sednout za volant a měla jsem před sebou tisíce kilometrů někam, kde jsem to vůbec neznala, kde jsem nikoho neměla,“ vypráví Julia.

Nevěděla, kam má jet, kde se může usadit. Praha ji napadla z toho důvodu, že zde kdysi trávila dovolenou a vzpomněla si, že jí česká mentalita vyhovovala. „Po té dlouhé a namáhavé cestě jsme se synem prospali deset dní v kuse. Já jsem během pár týdnů zhubla deset kilo,“ popisuje.

Krátce po svém příjezdu dostala od svých známých kontakt na obecně prospěšnou společnost Women For Woman a zkusila jim napsat e-mail o situaci, ve které se se synem nacházeli. Během tří dnů obdržela odpověď s nabídkou pomoci.

V ten moment ji napadlo, že se jí v dobrém vrací to, jak se svým manželem na začátku války pomáhali svým krajanům. Její choť vlastnil firmu vyrábějící výživu pro novorozence a v nejvíce zasažených oblastech rozvážel pro děti potraviny. „Pořídil si náklaďák, na který ani neměl papíry, a zdarma rozdával jídlo všude, kde bylo třeba. Nakoupil matrace a deky a ubytoval ve své firmě několik rodin. Některé z nich tam bydlí doteď,“ říká.

Žádné začátky ale nejsou jednoduché. Zvláště když neuměla jazyk, ani neměla finančních prostředků nazbyt. Nejdůležitější bylo zabydlet se v novém dočasném domově, jednopokojovém bytě. „Není velký, ale já jsem za něj nesmírně vděčná. Neexistuje nic, na co bych si mohla stěžovat. Ta pomoc jako by nám spadla z nebe,“ dodává devětatřicetiletá žena.

Její dvanáctiletý syn Mychajlo nyní pokračuje ve studiu na gymnáziu v Charkově prostřednictvím online výuky. Dokonce si přibral i doučování z angličtiny, němčiny a matematiky. A každý den hraje hokej. Ten trénuje už odmala a pro jeho maminku bylo zásadní najít tým, ve kterém by se mohl tomuto nejoblíbenějšímu koníčku věnovat. Nakonec zakotvil v Neratovicích, kde narazil na výborného trenéra. Jeho život se v Česku točí kolem školy, hokeje a WhatsAppu, díky němuž jsou ve spojení s otcem a přáteli na Ukrajině.

Pokud by válka skončila, ihned by se vrátili domů. Za uplynulý rok se však naučili neplánovat. „Když se ocitnete v takové životní krizi, v jaké se ocitla většina Ukrajinců, přestanete dělat velké plány. Žijete ze dne na den a z každého rána, do kterého se probudíte živí a zdraví, máte radost. Dokonce to pochopila i spousta mých krajanů, kteří měli majetek v řádech milionů a najednou zjistili, že se jim rozpadají rodiny, téměř o vše přišli a že nejsou o nic šťastnější než ti, kteří nemají nic,“ míní Julia Antipovová.

Do léta žádné nové plány její rodina nemá. Vyčkají, zda se situace nějak vyvine, anebo se nezmění vůbec nic a válka bude pokračovat. V tom případě Julia začne pro syna hledat školu v Česku a zvykat si na představu, že se domů hned tak nevrátí.