Práce musí člověka bavit a naplňovat, jinak nepodává dobré výkony

Podle ředitelky rozvoje lidských zdrojů (HR) společnosti T-Mobile Hany Stalmachové je důležité, aby nás práce naplňovala, bavila a podávali jsme dobré pracovní výkony. Na otázku, co vede lidi k tomu, že mění profesi, kterou vystudovali, říká, že „většina studentů dnes začíná kariéru již během studia a stává se, že obor, ve kterém začnou pracovat, je zcela jiný, než ten, který studují, či studovali. Mnohdy je důvodem i to, že při výběru studijního oboru neuvažují nad budoucím uplatněním ve zvolené oblasti a posléze zjistí, že daný obor pro ně není to pravé“.

I podle ní je časté, že lidé mění profesi v půlce svého života. Zdůrazňuje, že tyto změny souvisí s věkem. „Zatímco dnešní senioři strávili většinu pracovního života v jedné nebo maximálně ve dvou firmách, dnešní absolventi často mění působiště ani ne po roce. Napomáhají tomu i například trainee programy, kde mají absolventi možnost vyzkoušet si více různých oborů, jako finance, marketing, HR, a poté se teprve rozhodnout, který je pro ně ten pravý. Dlouholetí zaměstnanci se také mohou po určitých letech rozhodnout začít podnikat, chtějí si splnit svůj podnikatelský sen. Stane se, že po čase v nějakém oboru zjistí, že už se nemají kam posunout, ať už profesně či osobně, a chtějí změnit oblast působení. Zcela běžné dnes je, že podmínkou pro top manažerské funkce je zkušenost na řídící pozici z různých oborů,“ říká.

A potvrzuje také, že i po změně profese se dá udělat kariéra. „Kariéru nelimituje věk, ale nedostatek kreativity, inovativního myšlení a neochota změnit zaběhnuté zvyky, posouvat se dál, rozvíjet své znalosti a dovednosti“.

Stává se, že se člověk dostane do úzkých a na Úřadu práce mu nabídnou absolvování rekvalifikačního kurzu. Má ale takový kurz vůbec smysl? Podle Hany Stalmachové určitě ano, pokud je v nějakém oboru nabídka pracovních pozic vyšší a obor je pro člověka zajímavý.

Jsou ale případy, kdy člověk, který ztratil práci, nechce absolvovat rekvalifikační kurz, protože má svou profesi rád. „Tak ať obor nemění a zkusí začít podnikat,“ říká Hana Stalmachová. Dodává, že začít by se mělo v malém měřítku a po poradě s odborníky např. v programech pro začínající podnikatele, jako jsou Rozjezdy. Je také podle ní dobré udělat si průzkum trhu kvůli zjištění, o jaké produkty či služby by byl zájem. Poté by si začínající podnikatel měl připravit podnikatelský plán, stanovit si cíle a začít.

„Stačí kreativní nápad a ochota riskovat. Určitě je to lepší varianta než čekat, zda se náhodou neobjeví volná pozice,“ vysvětluje ředitelka.

Slávka Peroutková si vždy přála pracovat s dětmi, chtěla být učitelkou, nebo zdravotní sestrou. Měla i výtvarné nadání a uměla dobře šít. Přemýšlela tedy i nad profesí krejčové, módní návrhářky, ale to se jí nesplnilo. Zvolila úplně jiný obor - spojová manipulantka na SOU spojů - především proto, aby měla maturitu. Práce na poště ji však vůbec nebavila a nenaplňovala. „Byla jsem ochotná dělat cokoli, jen ne nějaké „papírování“,“ vzpomíná. Velkou oklikou se tedy nakonec dostala k práci, kterou vždycky chtěla dělat.

„Jde o životní sen, který jsem vlastně nikdy neopustila. Vedla jsem zájmové kroužky, dětský divadelní soubor, hrála jsem loutkové divadlo a stále vedu občanské sdružení Fantazáci, které se zabývá pořádáním zábavy pro děti. Nakonec mne napadlo využít všech svých životních zkušeností, dobré znalosti českého jazyka a zkušeností z výchovy hyperaktivního syna s dysgrafií a vytvořila jsem svoji soukromou učebnu pro doučování dětí, zejména těch, které se potýkají s nějakou specifickou vývojovou poruchou učení a chování,“ říká.

Nebála se, má totiž podle svých slov ráda změny. „A pokud mám pocit, že mohu dělat něco, co má smysl a mohu tím někomu prospět, jsem ochotná tomu věnovat mnoho času a sil. Samozřejmě bez podpory rodiny bych se rozmýšlela mnohem déle a možná bych od svého plánu i upustila. Šla jsem do značné nejistoty,“ uvedla Slávka Peroutková.

Podle svých slov svého rozhodnutí ani v nejmenším nelituje. „Dětem se ve své učebně věnuji už bezmála celý rok. Práce mne velmi baví, zvláště pokud se mi daří svým žáčkům pomoci k lepším známkám a vidím, jak jejich sebevědomí nabírá na síle. Nemohu říci, že dosahuji vysokých výdělků. Jsem ráda, že se mi daří pokrýt všechny potřebné výdaje a něco málo zbude. Pokud ale mohu dělat práci, která mne těší, znamená to pro mne víc, než finanční zisk.“

Pavel Samojlovič v dětství hrál na flétnu a poté na fagot a k tomu ještě závodně šermoval. Nabízela se tedy hudební konzervatoř, nebo profesionální sport. Ten nakonec zvítězil, a tak první volba padla na studium gymnázia, při kterém mohl trénovat v tehdejším Středisku vrcholového sportu Dukla Olomouc. Ale člověk míní a … nakonec Pavel Samojlovič vystudoval zemědělskou vysokou školu.

V zemědělství pak také pracoval a vlastně pracuje stále. Ale prošel si zaměstnaneckým poměrem, který skončil výpovědí. V té době se musel spolu s manželkou starat o svou tchýni a ještě vyřešit vlastnické vztahy v domě, ve kterém s rodinou bydlí. Nakonec si tedy splnil jiný dětský sen. Od malička totiž se svým dědečkem včelařil. Každý víkend s ním trávil mezi včelami.

Ale mít hobby, anebo začít podnikat, byť ve věci, která je zároveň i koníčkem, je věc odlišná. Pavel Samojlovič přiznává, že se bál. Bez souhry náhod výše popsaných by se k podnikání asi neodhodlal. Absolvoval tedy rekvalifikační kurz základy podnikání a získal dotaci na zahájení podnikání.

V současné době inženýr zootechnik podniká s medem. A jak sám říká, ze své životní změny má dobrý pocit. „Hlavně mi to zachránilo zdraví. Myslím, že ještě tak dva roky v zaměstnání a skončil bych na koronární jednotce. Pracoval jsem v obchodě - prodeji, byl jsem pořád na telefonu a v autě, vážil jsem 115 kilo,“ vzpomíná s tím, že jeho život kvůli tehdejší práci provázel stres.