Pozor na ponorku aneb Když roste napětí mezi lidmi, kteří spolu tráví hodně času

Ne, bohužel se nejedná o slavný dopravní prostředek sympatického kapitána Nema. Řeč je o jevu laicky označovaném jako ponorková nemoc. Jedná se o stav vzrůstajícího napětí mezi osobami trávícími společně mnoho času bez okolních podnětů. Nejsnadněji vzniká mezi blízkými lidmi v rámci rodiny, pracovního kolektivu nebo o dovolené s přáteli.

Při ponorkové nemoci začneme pociťovat nevysvětlitelnou nechuť k osobě nám donedávna sympatické a milé. Její cvrlikavý smích se z ničeho nic změní v nechutné vřeštění, její voňavý parfém v páchnoucí odér. Dotyky, donedávna vyhledávané, vzbuzují pocit nauzey a vše, co pronese, je najednou tak liché, mylné a dokonce odporné! Že by ji někdo v noci zázrakem vyměnil?

Nikoli, to se jen vinou ponorkové nemoci změnilo vaše subjektivní vnímání reality, váš pohled na stejnou věc, stejnou osobu. Silná negativní emoce se zmocnila vaší mysli a je jen na vás, zda zvítězíte vy nad ní, či ona nad vámi.

Zakladatel analytické psychologie Carl Gustav Jung popisuje emoci jako věc, která nás unáší a je nakažlivá. Nejinak je tomu i s ponorkou nemocí. Špatná nálada, hádavost či dokonce nenávist se může v uzavřeném kolektivu šířit rychleji než středověký mor. Jak tuto tak trochu záhadnou nemoc co nejdříve porazit a jak jí, což je nejdůležitější, předcházet?

Čas strávený s lidmi, které jsme si neměli možnost vybrat, a přesto jsme s nimi déle než se svými blízkými, může vést ke vniku ponorkové nemoci častěji, než bychom čekali. Vždyť jsme všichni zaneprázdnění svými vlastními pracovními úkoly a s ostatními se často potkáváme jen u oběda nebo kávičky při kradmé pauzičce!

Přesto je pracovní kolektiv nejčastěji zmiňovaným místem velkých emocí, bezbřehých vášní, bohužel i těch negativních. Z nerozlučných kamarádek se z ničeho nic stanou zapřisáhlé nepřítelkyně, z loajálních kolegů vzteklouni, pro něž je takřka nemožné sdílet společný prostor. Nezřídka je ponorková nemoc důvodem k výpovědi či žádosti o přeložení.

Nebezpečí ponorky, jak si tuto nemoc dovolíme familiárně nazývat, tkví v její nenápadnosti. Vždyť kdo by nebyl občas popudlivý, bez nálady, letargický. Přesto právě tyto zdánlivě banální změny nálad mohou být prvním signálem nástupu nemoci, která může vygradovat ke slovní i fyzické agresi.

Hodil by se zřejmě nějaký věrohodný výzkum, který by naše tvrzení podpořil. Zde je. Jeden z mála osvícených zaměstnavatelů, který před tímto rozšířeným fenoménem nezavírá oči, zadal jisté renomované personální agentuře ve Vídni úkol, aby dlouhodobým a podrobným sledováním dění na pracovišti o dvanácti lidech popsala a případně eliminovala vznik ponorkové nemoci.

Z výsledků vyplynulo, že agresi iniciuje nejčastěji zaměstnanec charakterizovaný kolegy jako laskavý, altruistický a donedávna bezkonfliktní. Jeho hlavním rysem je ochota pomáhat, klidná a mírná povaha. Dlouho potlačované negativní pocity a snaha se zalíbit mohou vést, a často také vedou, ke vzniku paranoie či násilného jednání.

Zkuste se rozhlédnout, pokud si zrovna tento článek čtete v pracovní době, a zaměřte se na usměvavou a ochotnou kolegyni. Nemá v kabelce paličku na maso?

Na rozdíl od pracovního kolektivu jsou naši přátelé vlastně jedinými osobami, které jsme si vybrali a s nimiž trávíme dobrovolně a rádi volný čas. Je proto celkem překvapivé, že i směrem k nim můžeme pocítit iracionální nechuť, která nás ovládne a zapříčiní jednání, jež bychom ještě před týdnem považovali za nemožné.

Typickou situací, při které k ponorce dochází, je společná dovolená. Půl roku plánování a těšení se na společné zážitky se může během chvilky změnit v horor. Obzvlášť pokud jsme si optimisticky zajistili čtrnáctidenní plavbu na katamaránu či pobyt v opuštěné chajdě někde vysoko v horách. Izolované prostředí s nedostatkem podnětů a opakující se stereotypní situace vykonají své i s tím nejotrlejším kamarádem.

Nic netušící osoba pronese naprosto nevinnou větu a spustí lavinu antipatií, která s sebou může strhnout i další, do teď dobře naladěné účastníky zájezdu. Agrese ale není jediným příznakem nemoci. Tendence uklidňovat se jídlem nebo neschopnost vstát z postele mohou také předznamenat vážnější problémy. Asi není radno optimisticky hlaholit nad postelí kámoše a kázat mu, aby rychle vyskočil a zdravě posnídal.

Dle statistik končí dlouholetá přátelství z mnoha důvodů, z nichž na prvním místě jsou rozdílné názory, dále změna životního stylu (stěhování, pracovní vytížení atd.) a na třetím místě, světe div se, právě společně prožitá dovolená! Patří sem samozřejmě i společný lázeňský pobyt dlouholetých přítelkyň nebo zájezd k moři strávený v jednom pokoji.

Je těžké si přiznat, že antipatie, averze, či dokonce záchvaty nenávisti můžeme pocítit i k vlastní rodině, tedy dětem a manželovi. Samozřejmě víme, že jsou to osoby, které milujeme ze všeho nejvíc na světě. Uvědomujeme si, že pro ně uděláme naprosto cokoli, dokonce obětujeme i svůj vlastní život.

Jenže, jak si pomoci, když nad kupou špinavého prádla nebo třemi těžkými taškami plnými laskomin uslyšíme bezstarostné hlasy našich nejbližších, kterým je evidentně zcela ukradená naše únava a vyčerpání? A co když o svátcích už třetí večer sedíte u televize a manžel si zase vyvalil nohy na stůl? Nebo manželka po sto padesáté doráží, aby se konečně vynesla ta hromada papírů z rozbalených dárků?

Jak se ubránit úplně tajné a se studem pociťované vteřině averze nebo nenávisti? Vinu dává postižená, a nutno zdůraznit nemocná osoba jen sama sobě. Svojí netoleranci, údajné neschopnosti dostatečně milovat, nebo dokonce svojí psychické frigiditě.

Ale právě v rodině je vznik ponorkové nemoci dobře zdokumentován a popsán – a to dává naději, protože se dá tím pádem i nejsnáze eliminovat. Jak už bylo řečeno, vnik ponorkové nemoci ovlivňuje malý prostor, nedostatek podnětů a stereotypní činnosti. To vše je potřeba změnit nebo alespoň trochu narušit.

Svátky i dovolená by měly mít zajímavý program, klidně i částečně separátní pro každého. Dospívajícím dětem je dobré poskytnout soukromí, čímž eufemisticky nazýváme jejich ne často dobrovolný odchod z domu. Je přece lepší přispět skoro dospělému pětatřicetiletému synkovi na nájem, než mu otrocky sloužit! Stání u plotny se omezí na minimum a luxus v podobě nějakého koníčku, třeba každotýdenní gastroturistiky po vyhlášených restauracích, udělají s náladou kus dobré práce!

Jsou součástí naší rodiny, ale bydlí ve svém bytě nebo v pečovatelském domě. Pomáháme jim, jak nám čas dovolí. Navštěvujeme je, kdy jen můžeme, a někdy i finančně přispíváme, aby prožili stáří co nejlépe. Přesto se nás občas zmocní pocit, za který se stydíme a rozhodně na něj nejsme pyšní. Pocit dávných křivd, nechuti a jakési zvláštní popudlivosti, kterou nedokážeme ovládnout.

Ať řekne bezmocný stařík cokoli, nám to najednou není po chuti. Chceme mu oponovat, diskutovat s ním, a dokonce mu pořádně od plic vynadat! Jen tak tak, že se ovládneme, abychom mu nevyčetli něco, čeho se na nás zdánlivě dopustil před půl stoletím! Čím to, že nejsme schopni pocítit všeobjímající a bezpodmínečnou lásku?

Na vině je ponorka, jež se nás zmocnila, aniž bychom si toho ve všem tom každodenním shonu vůbec všimli. Unavení sedíme u postele našeho rodiče, posloucháme jeho možná i oprávněné stesky, soucitně se usmíváme, ale v hlavě nám zní cynické bla bla bla!

Je dobré si místo obvyklého duševního sebemrskání uvědomit, že každá emoce je součástí našich často nevědomých potřeb. Pokud ji nevyslyšíme a nějakým způsobem nevyřešíme, můžeme se dočkat trpkého konce, třeba právě v podobě slovní agrese nebo náhle se objevivší nemoci, kterou může dlouho pociťovaná negace iniciovat. Nemusíme být příliš velkými mysliteli, abychom si uvědomili, že nejčastěji opomíjenou potřebou je odpočinek, relaxace a nové podněty. Ke zlepšení nálady stačí procházka parkem nebo den strávený aktivním povalováním na gauči zpestřeným donáškou pizzy!

Nejinak to jistě zafunguje i při příští návštěvě rodiče. Změňte stereotyp, změňte všechno. Přineste mu něco úplně jiného, než co očekává, a mluvte o jiných tématech než obvykle. Možná se vděku nedočkáte, ale myšlenkového osvěžení u obou aktérů určitě. A o to přece jde!

Zbývá už jen jediné – říci si, jak ponorce předejít. Pro začátek odborníci doporučují položit si pár prostých otázek. Pociťujete vůči někomu zlost či odpor, aniž byste s ním tuto situaci nějakým způsobem řešili? Ignorujete dlouhodobě svoje negativní pocity? Považujete svůj život za šťastný nebo alespoň snesitelný? A poslední, zcela zásadní otázka: děláte něco pro sebe, svoje duševní i fyzické zdraví?

Pokud jste si tímto jednoduchým testíkem diagnostikovali ponorku, nekrčte rameny a už vůbec neříkejte skepticky, že někomu se to mluví. Zkuste změnit alespoň to málo, co jde. Rozbijte stereotyp, změňte návyky, zpřetrhejte okovy! Myslete na sebe, nikdo jiný to za vás neudělá. Přejeme vám klidnou plavbu!

Zajímavá je metoda růžové a fialové hodiny. Fialová je hodina předcházející spánku. Během ní bychom se měli věnovat příjemným a pohodovým záležitostem a nesledovat televizi ani počítač. Tato hodina výrazně ovlivňuje kvalitu spánku.

Růžovou hodinou nazýváme tu po probuzení. Během ní bychom měli snídat, lehce cvičit a v klidu se věnovat přípravě na pracovní den. Pro navození pozitivních emocí je důležitý pitný režim, přiměřený tělesný pohyb a také poslech hudby. Zdroj MUDr. Karel Nešpor.