Pozdní láska prezidenta Masaryka

Právě ona prezidentovi děkovala za všechno, co „vykonal pro povznesení české ženy“ (Lidové noviny). Vzápětí předala hlavě státu kytičku a poněkud nepředloženě se pokusila políbit Masarykovi ruku. Ten ucukl a s nelibostí se na gratulantku podíval – považoval takové gesto za feudální přežitek nevhodný pro představitele demokratické republiky. Sama Oldra si později trapnost situace uvědomila a prezidentovi napsala.

Omlouvala se: „Trápilo mne to a trápí dosud celé dny a noci, že jsem vzbudila patrně Vaši nelibost. Prosím Vás, pane prezidente, odpusťte mi to! Chtěla jsem políbit ruku, která nám všem, celému národu, dala nezměrný dar svobody, z níž vyrostl milionům nový, lidský důstojný život – a která všem ukazuje cestu boží.“

Masaryka zřejmě psaní přes svou exaltovanost a patos dojalo a pozval autorku do Lán na tři dny v červenci. Tak začal pětiletý milostný vztah, který se snažili oba aktéři co nejvíc utajit. Byl to zvláštní pár – osmasedmdesátiletý starý muž, obdivovaný a vážený, a čtyřiačtyřicetiletá moravská spisovatelka dětských básní a próz.

Tomáše Masaryka si Oldra stavěla na piedestal už od mládí (Oldřin život popsal Petr Zídek v knize Utajená láska prezidenta Masaryka, Universum 2017).

„Byla jsem pilnou četbou už za dětství dost probudilá a ten Hilsnerův proces a řeči o něm zanítil v dětském srdci lásku k Masarykovi,“ vzpomínala Oldra na období hilsneriády v letech 1900 a 1901, aféry navazující na proces s Židem Leopoldem Hilsnerem, podezřelým z údajné rituální vraždy mladé dívky.

Tehdy poprvé slyšela o svém idolu. Nemanželská dcerka Oldřiška se narodila 4. července 1884 v Kuřimi ani ne sedmnáctileté Františce Michálkové. Její otec, devatenáctiletý Karel Drápal matku opustil, protože se rozhodl stát umělcem. Později už jako herec Karel Želenský strávil víc než třicet let na prknech Národního divadla.

O dívenku se Františka postarala – vystudovala učitelský ústav, působila v Mikulovicích a v roce 1890 se provdala za vdovce, lesníka Františka Khecka.

Oldřiška později prohlašovala, že dětství příliš šťastné neměla. Po absolvování měšťanky navštěvovala poštovní kurz a jako poštovní aspirantka nastoupila na své první místo do Vítkova ve Slezsku, poté do Vizovic a nakonec do Žďáru nad Sázavou. Právě tam poznala v roce 1904 dvacetiletá „slečna z pošty“ třicetiletého železničního úředníka Jana Sedlmayera.

„Čím si jen zasloužím pozornost toho milého šohajka? Třeba ví, že je mi milý, že ho ráda vítám k společným procházkám, ale neví a netuší, jak ho mám ráda,“ zapsala si Oldra do deníku o svém budoucím muži. Do Jana se zamilovala a on její city opětoval.

Patřil k dobrým partiím – úředník pod penzí a s definitivou. Dívku si vzal v roce 1905 a měli spolu jediné dítě, syna Oldřicha. Pan Sedlmayer byl spolehlivý, opatrný a šetrný člověk. Manželství ale „jaksi pokulhávalo“. Hlava rodiny snila o klidné, pohodové manželce se smyslem pro domácí krb, ale doma nacházel ženu zmítanou city, zmatenými ideály a fantaziemi.

Vyčítal jí, že „leží pořád v knihách“, a ještě za ně utrácí peníze, že rozhazuje za topivo a zařízení dětského pokoje.

Oldra přitom nepřestala pracovat ani po narození dítěte v roce 1906. Po přestěhování do Přibyslavi, kde Jan dostal místo přednosty stanice, působila po jeho boku jako telegrafistka a účetní. Tehdy také už přispívala do různých časopisů svými básněmi.

S Masarykem se poprvé setkala osobně v červenci roku 1906 v Borové (dnes Havlíčkova Borová), kde profesor promluvil na velkém táboře lidu u příležitosti padesátého výročí úmrtí Karla Havlíčka Borovského. Oldru jemu a jeho manželce Charlottě pouze představili. Setkání na ni zapůsobilo tak, že složila o svém idolu báseň Žena děkuje muži. Kontakt s budoucím prezidentem navázala zase až v roce 1914.

„Za Oldřišku, která byla mrtvá pro církev, nechal pan děkan zvonit umíráčkem, její manžel se chtěl nechat s Oldřiškou rozvést a její malý synek, tehdy chodil do první třídy, si zabalil svoje věci (čítanku a dva kapesníky) a chtěl jít od maminky pryč,“ komentovala Oldřina přítelkyně Pavla Mocová událost z ledna 1914. Tehdy moravská publicistka vystoupila z katolické církve. Neměla v lásce klerikály a dávala to najevo i v tisku. Její manžel se tehdy rozzuřil – hrozily mu potíže s nadřízenými.

Paní přednostová ale neustoupila. Už v roce 1911 založila místní pobočku České strany pokrokové v Přibyslavi, tedy „Masarykovy strany“, a na jejího poslance v říšské radě (parlamentu) Tomáše Masaryka se nyní obrátila. Je pravděpodobné, že právě kvůli jeho zákroku u ministra železnic Zdenka von Forstera zu Philippsberg si Sedlmayer své místo udržel.

Osobně se setkala se svým zastáncem až na audienci v dubnu 1919, na níž se zřejmě nic podstatného neodehrálo. Podobně proběhlo oficiální přijetí v dubnu 1925, kdy ji prezident uvítal jako členku Ženské národní rady, sdružující ženské spolky. Vše změnil až červenec 1928. V té době žila Oldra s manželem v Tetčicích, kam jej přeložili.

„Vždyť to byla hned na začátku ta nebývalá slast, že jsem Tě hned a samozřejmě vzal a Ty mne – pamatuješ na naše první objetí v L.? Vidím ten nešikovný divan v té prvé světnici, kde jsem, podle svého listu Tobě, nemohl se dostat ke Tvému čelu a ke Tvým sladkým rtům – zavedl jsem Tě do světnice vedle a tam jsme ulehli na posteli. Ale neměli jsme praxe, stalo se, že přišla paní Škrachová. (Snad od této chvíle mají podezření?),“ vzpomínal později v srpnu 1931 T. G. M. na první milování s moravskou spisovatelkou.

Paní Škrachová byla manželka jeho osobního tajemníka a archiváře Vasila K. Škracha. Oldra přijela do Lán v pondělí 16. července 1928. Setkala se tam i s manželi Benešovými a Škrachovými. Chyběla Alice Masaryková, která až puritánsky dbala o mravné chování svého otce a nerada viděla v jeho okolí jiné ženy. To zřejmě urychlilo prudký spád celé známosti. Inicioval jej prezident.

Později své počínání komentoval: „Byli jsme jak mladí zajíci – já jsem se nerozmýšlel – hned! Ale bylo to pěkné, pamatuješ, to poprvé – tys byla taková reservovaná – pěkně!“

Masaryk se tehdy cítil osaměle, ač stále obklopen lidmi, zůstával podle vlastních slov „ve své skořápce“. Zesnulou manželku Charlottu z celého srdce miloval a ztotožňoval se s jejími názory, patřila k puritánským, mravně založeným ženám. Nesnášela ani inzeráty s nabídkami k sňatku, ty ji pobuřovaly. Celý život ji trápily deprese, předčasně zestárla, kdežto Masaryk si dlouho uchoval mladistvý zjev.

Nyní, k stáru, jako by si mnohé snažil vynahradit. A nejednalo se pouze o intimity – milence prozradil i ty nejtajnější myšlenky tak otevřeně, jako nikomu jinému. Oldra se o nich nešířila. Po prvním vášnivém výbuchu začal prezident uvažovat o tom, jak „najít cestu dalšího spolužití“.

„Je to problém, jak řečeno, musíme respektovat mou rodinu, protože mé prezidentské postavení, ale najdeme, a musíme najít, cesty našeho spolužití, Olo. Obtíže jsou, aby se překonaly,“ psal Masaryk Sedlmayerové v září 1928 z Topoľčianek.

Po intimním sblížení se ocitl v ožehavé situaci. Před nejbližšími nemohl vztah utajit a dcera Alice cítila k vdané Oldře „jen tiché nepřátelství“. Zpočátku se hlava státu scházela s přítelkyní odpoledne v pražském hotelu Esplanade u Wilsonova nádraží. Stál přesně na půli cesty mezi Pražským hradem a vilou bratří Čapků na Vinohradech, kam prezident chodil nepravidelně mezi tzv. „pátečníky“. Zpravidla se vydal pěšky z Hradu do hotelu a odtud pokračoval opět po svých k Čapkům. Na osmasedmdesátiletého muže to byl úctyhodný výkon.

Na delší dobu – osm dní – se také setkali na přelomu září a října 1928 v Topoľčiankách, kde Masaryk trávil léto. Když se neviděli, psali si. On posílal dopisy několikrát týdně a tykal, ona i několikrát denně s vykáním. Jinak si zejména kvůli Alici domlouvali setkání mimo dům.

Když Masarykova dcera pobývala v zahraničí, navštěvovala Sedlmayerová i Hrad. Právě s ní ale měla největší svízele.

„Nejdražší Pane doktore, vyprošuji od Boha na Vaši zlatou, moudrou hlavičku vše nejlepší, co Bůh chová v zásobě pro Své Vyvolené,“ psala Oldra servilně Alici, když ji prosila o zapůjčení některých předmětů po její matce na chystanou výstavu v Brně.

To muselo rezervovanou, přímočarou Elisku, jak jí říkal otec, přímo odpuzovat a plnit odporem. Vztahy mezi oběma ženami připomínaly horskou dráhu – klesaly dolů poté, co se spisovatelka doslechla, že ji paní doktorka nazvala „veselou dámou“, stoupaly, když spolu začaly zdvořile komunikovat.

Mezitím poměr s prezidentem pokračoval, od roku 1929 do roku 1934 se scházeli přinejmenším jednou měsíčně. A také spolupracovali – Oldra upravovala některé články hlavy státu, uveřejňované pod šifrou, sledovala kvůli němu politické dění a o všem jej informovala.

Dokonce se oba společně rozhodli napsat veršovaný román pod názvem Marie. Podle historika Jiřího Kovtuna představoval „jakousi dlouhou povídku vyprávěnou v rytmu klopýtavých daktylů, které ke konci přecházejí právě v tak klopýtavé jamby“. Zkrátka byl prachmizerný a Masaryk s ním nakonec nechtěl mít nic společného.

Dokonce připsal na románovou synopsi: „Všechny mé poznámky spálit, aby se nenašlo nic, že jsme to dělali spolu – podle pravdy já přece jen kibicuji.“ Ostatně také jejich životní románek, do kterého prezident investoval i finančně, se pomalu chýlil ke konci.

Sedlmayerová často žádala svého milence o nejrůznější intervence, např. o finanční výpomoc pro potřebné či o podporu při shánění pracovních míst pro přátele a známé. Vedle toho jí Masaryk dával i peníze – přesnou částku neznáme. Jisté je, že pro ni uvažoval o koupi domu, ale všechno skončilo pro dceřin úporný nesouhlas.

Prezident věc komentoval: „Zavolal jsem si mladého architekta od Plečnika, aby mi něco našel, aby se poptával. Řekl to před Alicí a to ji hrozně zneklidnilo. Domyslela se. A tak se mi všechno rozplyne. Jsem otrok.“ Styk s prezidentem ale vyžadoval vysoké náklady i od Oldry.

Platila je z mužova majetku. Po krachu s pořízením domu slíbila hlava státu pomoci alespoň s koupí statku. Sedlmayerovi si nakonec vybrali 5. dubna 1934 stavení ve Vranovské Vsi u Znojma za 900 000 korun, z nichž 686 000 představovaly zaknihované dluhy.

A 19. dubna se s Masarykem viděla naposled. Statku se nakonec kvůli dluhům musela spisovatelka zbavit už v listopadu téhož roku. Vrátila se s manželem do Tetčic, kde si na hypotéku pořídili domek vedle nádraží. Masaryk měl už tehdy jiné starosti.

„Je mi těžce z toho, že k Vám nemohu a tím že roste odcizení a různé nejasnosti,“ dožadovala se Oldra přístupu k obdivovanému muži v červnu 1933. Už od poloviny roku 1932 se intenzita kontaktů mezi milenci snižovala.

Masaryk navázal v září 1932 přátelství s jinou ženou, sochařkou Helenou Železnou-Scholzovou. Tvořila jeho bustu a scházel se s ní v Lánech a na různých místech v Praze. Navíc prezidenta na přelomu dubna a května 1934 postihla mrtvice – narušila jeho zrak i jemnou motoriku.

Oldře na naléhavé dopisy odpovídal už jenom jeho osobní tajemník Antonín Schenk. V prosinci roku 1935 T. G. M. abdikoval a jeho rodina kolem něj vytvořila neprostupnou bariéru.

Literátka se sice obrátila na jeho nástupce dr. Edvarda Beneše, ale ani on setkání s Masarykem nezprostředkoval. Ostatně nemocný exprezident si na ni ani nevzpomněl, a pokud ano, okolí mu to rozmluvilo. Zemřel 14. září 1937. Oldra si zapsala: „Pro mě život ztrácí smysl.“ Vztah skončil stejně rozplizle jako jejich nedokončený román.

Může se vám hodit na Zboží.cz: