Článek
Naše manželství nebylo vůbec šťastné, vydrželo jen čtyři roky. Rozvod inicioval můj muž, protože moje chování prý bylo vůči němu a celé jeho rodině nesnesitelné. Já jsem to tak rozhodně neviděla a v té době jsem byla přesvědčená, že veškerá vina leží na něm. Přišla jsem o docela příjemný domov v domě jeho rodičů a v podstatě jsem byla zase na začátku. Dnes vidím, že to byl docela hodný kluk z dobré rodiny, a kdybych byla jiná, asi bychom spolu zůstali.
V průběhu času jsem začala poznávat další muže, mnohokrát jsem se zklamala, ale i poučila. Až po všech těchto zkušenostech jsem si začala uvědomovat chyby, kterých jsem se opakovaně dopouštěla. Velmi pomalu a postupně jsem začala měnit své postoje k mužům a k manželství a všímala jsem si, jak se žije v jiných párech a rodinách, které spolu dokážou fungovat.
Dříve mě to nikdy nenapadlo, ale dnes už je mi jasné, jak moc jsem poznamenaná svou matkou a jejím pohledem na svět. Otec nás kvůli jiné ženě opustil, když mi byly dva roky, a maminka se uzavřela vůči všem mužům. I když mě prý otec zpočátku navštěvoval, probíhaly mezi nimi hrozné hádky, a tak za mnou postupně přestal chodit úplně. Vlastně si na něj vůbec nevzpomínám. Když jsem se vdávala, napsala jsem mu, ale on se ani neozval zpět.
Co se pamatuji, byla moje matka vždy jen zatrpklá, ublížená a zlá. Už nikdy nenavázala žádný vztah, prý kvůli mně. Teď ale chápu, že v ní zůstal jen strach z mužů a zabydlela se v trpitelství. Od malička jsem poslouchala, že muži jsou nespolehliví, paraziti, ženu jen využijí a pak odkopnou, že jsou promiskuitní, líní. A že v ženě vidí jen méněcenného tvora, ze kterého si udělají služku, v manželství ji zotročí a sexuálně zneužijí. Toto byl styl výchovy a předmanželského poučení, který jsem si užívala doma.
Po svém rozvodu jsem se ze strachu vyhýbala jakékoli stálé známosti, protože rozpad manželství a moje další vztahy vlastně jen potvrzovaly názory mé matky. Byla jsem tak opatrná, že jsem ničemu nedala šanci.
Nyní je mi 32 let a konečně jsem navázala perspektivní vztah s jedním kolegou. Má mě rád a chtěl by se mnou založit rodinu. Cítím, že tentokrát je to opravdu jiné, a věřím mu, ale stále se odněkud občas vynořují staré obavy. Největší strach mám sama ze sebe. Je mi jasné, že před sebou neuteču. Nevím, zda jsem schopná vytvořit s partnerem trvalý, klidný vztah a bezpečný domov pro děti. Je možné se to naučit? Lze překonat sama sebe? Jak poznám, že to dělám konečně dobře? Další zklamání a rozvod už zažít nechci.
Původní rodina nás zcela zásadně utváří pro partnerský a rodinný život. Ať chceme, nebo ne. Říká se tomu sociální učení. Žádná škola ani vzdělávací procesy všeho druhu nás nenaučí, jak vybudovat trvalý vztah a domov, jak komunikovat s partnerem, jak řešit vztahové problémy či vychovávat děti. Nebo že při neshodách je potřeba vyměnit si názory, klidně se i pohádat, ale zase se umět usmířit a hledat cesty, jak dojít ke kompromisu.
Rodina učí muže a ženy spolupráci ve prospěch všech, sebeoběti ve prospěch celku, nutnosti tolerance, respektu a vzájemnému pochopení.
Styl života původní rodiny je pro nás modelem, který máme následně tendenci aplikovat ve svých vztazích po celý život, a to i tehdy, když je to model nefunkční a nehodný následování.
Jak se nepřítomný otec v dětství podepisuje na našem mozku
Ten, kdo vyrůstal ve fungující a harmonické rodině, má prostě velké štěstí a je lépe vybaven po této stránce do života než ten, kdo takové štěstí neměl. Rodiče si, žel, nevybíráme. Ale musím vás uklidnit, že nic není ztraceno. A to ani ve vašem případě.
Jen je nutné přijmout, že cesta k dobrému partnerství a klidnému soužití vás bude stát více námahy a musí se začít sebepoznáním. Je potřeba pochopit, že ne celý svět je špatný, chtít poznat, jaká jsem já a kde je můj podíl na malérech, které se mi stávají.
Vy jste už první a základní krok učinila, a to se každému nepovede. Uvědomila jste si, že postoje a chování z nich vyplývající, které si nesete z dětství, nejsou vždy pravdivé a že vám zatím žádné štěstí nepřinesly. I když je pro vás asi těžké dostat se ze zajetých kolejí, začala jste přehodnocovat své názory na muže a manželství a sama hledat pozitivní vzory.
To je správná cesta a báječné je, že jste ty dobré modely našla. Je pochopitelné, že se ve vás občas ozývají stará podezření. Přece jen jste žila ve své původní rodině osmnáct let. Postoje, které se nám vtisknou v mládí, bývají velmi silné a není lehké je překonat.
Když trauma z dětství brání zdravým vztahům
Ve vztahu se vyplatí vždy vycházet z důvěry, ne však slepé. Pokud je jednou vaše důvěra zklamána, začněte být ostražitá. V jednom měla vaše matka pravdu – ne všichni lidé jsou hodní. Slušného člověka ale důvěra zavazuje.
Cesta sebepoznání a změny postojů je jedna z nejtěžších, ale v konečném důsledku nejefektivnější. Jste na počátku nového vztahu, možná založíte rodinu. Víte, že nechcete opakovat staré chyby, ale obáváte se, jestli to dokážete.
Vzhledem k tomu, že člověk většinou není schopen dokonalého sebenáhledu, zvažte, zda by nebylo dobré, kdyby vám ve vaší práci na sobě pomohl odborník – psychoterapeut. Myslím, že trocha času a námahy ve prospěch celoživotní spokojenosti se vyplatí. A pokud vás má partner skutečně rád, jistě by byl ochoten s vámi také spolupracovat.
Proč je dobré psát si osobní deník i v dospělosti
Může se vám hodit na Firmy.cz: Psychologické poradny, Personalistika a osobnostní poradenství, Koučink