Článek
Zajímalo by nás, jestli jde z psychologického hlediska o nějakou poruchu, i když popravdě jsme již vlastně rezignovali na změnu k lepšímu.
Moje snacha žije v manželství se synem přes dvacet let a mají spolu dva kluky. Jeden je čerstvě plnoletý, druhému je šestnáct.
Snacha byla jedináček a její matka a babička dělaly úplně všechno za ni. Nevedly ji vůbec k práci, takže když se vdala, neuměla vlastně nic. To se dnes děje s leckterou nevěstou, ale ta naše k tomu neměla nejmenší snahu se něco naučit. Takže dodnes neumí vařit, péct, prát, žehlit, pospravit prádlo nebo udělat něco na zahradě. Zpočátku jsem se snažila a stále jsem jí nabízela, že ji to naučím, ale narazila jsem na dokonalou ignoraci.
Můj syn nepatří k těm energickým mužům, kteří umějí bouchnout pěstí do stolu, ale raději jde a udělá všechno sám. Když ale má moc práce, nestíhá. A pak si neumíte představit, v jakém nepořádku a špíně dokáže existovat moje snacha, a nechává ji to naprosto klidnou.
Ona to asi opravdu nevidí. Nebo to nechce vidět. Když už je to neúnosné, syn zmobilizuje kluky a vygruntují barák. Mladší vnuk se mne kdysi ptal: „Proč naše maminka nikdy nic neuklidí?“ Co na to má člověk odpovědět?
Snacha podobně přistupovala i ke svému zaměstnání. Práci často a vytrvale měnila, až si našla pohodové místo, kde se moc neunaví. Když však přijde domů, uvaří jen kafe a lehne si k televizi, protože je vyčerpaná. Všude chodí pozdě, protože není schopná se vypravit včas. Každý rok jeli kluci na tábor o dva dny později, protože nestačila vyprat a sbalit.
Jediné, co jí jde opravdu rychle, je mluvení. Kamkoli přijde, složí ruce do klína a mluví a mluví a mluví. Během hovoru ale nedokáže vykonat ani tu nejjednodušší činnost. Půl hodiny stojí s nožem v ruce a řeční, pak teprve ukrojí chleba. Je to až bizarní a bylo by to i směšné, kdyby to nebylo tak hrozné.
Syn se občas vzbouřil a pak probíhalo opravdové dramatické představení. Jednání první – snacha pobíhá po bytě a vykřikuje sebelítostivé výčitky. Zakončí to tím, že si syna vzala omylem, dře na něj a je s ním jen kvůli dětem.
Jednání druhé – chytne se za hlavu a úpí, že dostala hroznou migrénu. Odpotácí se do postele, a když náhodou musí vyjít z ložnice, má výraz mučednice.
Jednání třetí – několik dní vydrží trpitelskou roli, občas nahlas pláče, plouží se bytem a ignoruje manžela i kluky.
Jednání čtvrté – kapitulace mužů. Když snacha zjistí, že všechnu práci zvládají sami, roztaje a začne být milá. A tak se syn postupně naučil dělat úplně všechno.
Navíc, odjakživa měli vnuci i syn to štěstí, že bydlíme v domě blízko sebe, takže když bylo nejhůř, uchýlili se k nám.
My asi snachu nikdy nepochopíme. Líný muž není vzácnost, ale žena a matka?
Velmi výstižně jste popsala jednání své snachy jako jakési drama. Ono se skutečně jedná o nevydařené amatérské divadelní představení, jehož cílem je manipulace s okolím, samozřejmě za účelem získání osobního prospěchu. Váš dopis je vlastně popis chování člověka, který trpí poruchou osobnosti zvanou defenzivní hysterie.
Osobnostní porucha není nemoc, nemá začátek a konec a jedinou možnou „léčbou“ je tudíž pokus o převychování, které je ale bohužel velmi obtížné.
Již v malém dítěti je zárodeček hysterické poruchy, která může být jako vloha poděděná po některém z předků. Záleží pak na výchově konkrétního dítěte, zda se tato vloha, respektive její projevy v chování, bude posilovat, anebo tlumit.
Poradna: Když je to ve vztahu jako na houpačce
V případě vaší snachy byla tato vloha posilována patrně vydatně. Možná proto za ni vše od mala dělaly matka a babička. Obě dámy zřejmě jednoduše neměly nervy na hysterické výlevy dítěte, a proto po ní raději nic nechtěly. Tím ji utvrdily v tom, že scény fungují a vedou k tomu, že se vyhne každému diskomfortu.
Typické pro tyto lidi je, že kolem sebe vytvářejí napětí. Vše dramatizují, budí dojem velmi citlivých a křehkých bytostí s hlubokými emocemi. Jejich city jsou však mělké a bez dlouhého trvání. Nejsilnější emocí je u nich sebeláska.
Charakteristické také je, že jsou líní, kolem sebe vytvářejí chaos a nepořádek a nejvíce se štítí práce. Mají ovšem potřebu neustálého oceňování, chválení a chtějí být středem pozornosti. Jejich nálady a preference se střídají velmi rychle a vše přecitlivěle posuzují jen ve vztahu k sobě. Pocity ostatních lidí je vůbec nezajímají.
Hysterici kolem sebe vytvářejí napětí, budí dojem citlivých a křehkých bytostí s hlubokými emocemi. Nejsilnější emocí je však sebeláska
Další jejich typická vlastnost je manipulativnost. Vždy se snaží všemožnými prostředky manipulovat své okolí ve svůj prospěch. Velmi často lžou, vymýšlejí si příběhy, ve kterých oni hrají hlavní roli. Ať již hrdiny, nebo mučedníka. Nikdy však roli obyčejného, natožpak pracujícího člověka.
Chovají se jako herci na jevišti pod světly reflektorů a používají osvědčené prostředky, jak své okolí přinutit k tomu, co si dovolilo jim odpírat. Mají v zásadě dva typy reakcí – formu agresivní (jako v případě vaší snachy křik a výčitky) a formu defenzivní (útěk do nemoci). Obě tyto reakce dokážou velmi rychle střídat.
Hysteričtí lidé jsou přesvědčeni, že jsou výjimeční, zaslouží si zvláštní ohledy, jsou zajímaví, krásní atd.
Pokud jim referenční okolí tento hold neskládá a nejsou středem pozornosti, začnou si to vynucovat agresí, a když to nezabere, spustí variantu dvě. Změní se v ubohého, citově zraněného, nepochopeného a nemocného chudáka, kterého by ostatní měli litovat.
Hysterik má vyzkoušeno, že tímto chováním získává prospěch. Hlavní snahou je vydírat okolí, urvat si pozornost a výhody. Vítězí tehdy, když mu okolí opět ustoupí. Tím ale dále posiluje jeho chuť se takto chovat. Jedinou fungující obranou je nereagovat, odejít, nevyhovět. Divadlo ztrácí smysl, když nemá své obecenstvo.
Vyčerpávající život s hysterkou
Milostné bombardování – nenápadná manipulační technika, která vás může zničit
