Článek
| Jsem stavař a profese mě baví. Léta jsem fungoval jako zaměstnanec. Před patnácti roky jsem pojal myšlenku, že budeme s kamarádem podnikat. Založili jsme tedy vlastní stavební firmu. V té době to všechno začalo. K naší hrdosti a spokojenosti se podnikání dařilo a já pracoval na 500 %. Množství práce narůstalo, a tak jsme oba odešli ze zaměstnání a rozvíjeli jsme jenom podnik.Když se člověk snaží, firma roste, ale stejně tak i množství práce a odpovědnost za stále větší počet zaměstnanců. Najít dnes spolehlivého člověka je problém, a tak to vyžaduje, abych měl o všem přehled a všechny důležité věci si dělal sám. Výsledkem bývá hektické pracovní tempo. Zpočátku to jde, člověka to uspokojuje. Úspěch mu dává křídla a zvyšuje sebevědomí. Druhá strana mince je, že život se zredukuje jen na práci a povinnosti, kterých je vždy víc než energie a času.K úspěšnému podnikání patří také společenský život, takže po večerech musíte místo odpočinku ještě zajít na nějakou party, která je důležitá kvůli kontaktům a dalším zakázkám. Uživit tolik lidí, kolik jich zaměstnáváme my, není legrace. Padesát let mi už bylo a zdá se, že u mě nastává únava materiálu. Dřív mě spánek příjemně osvěžil a zregeneroval. Dnes vstávám ráno stejně ubitý jako jsem večer.Mám navíc vysoký krevní tlak, který ne a ne klesnout. Ale také mě trápí zažívací problémy, bolesti hlavy a píchá mě u srdce. Proto na mě dolehly obavy o mé zdraví. Podlehl jsem prosbám ženy a snažil se zvolnit tempo. Jel jsem také s rodinou na dva týdny na dovolenou. Bylo to ale pro mě spíš utrpení. Zjistil jsem třeba, že jsem za ta léta dřiny ztratil blízký kontakt se svými dětmi. Dneska je vlastně neznám. To mě vzalo.Pocit klidu, úlevy a odpočinku se na dovolené nedostavil. Nemohl jsem spát, byl jsem nervózní a popudlivý. Moje tělesné obtíže se navíc znásobily. Stále jsem přemýšlel o tom, co se děje ve firmě. Co vše asi zaměstnanci zanedbají a co jsem mohl za tu dobu udělat. Denně jsem musel volat kolegovi. Dlouhé hovory mě však vůbec neuklidňovaly.V noci jsem měl navíc děsivé sny o tom, že se na naší stavbě stalo nějaké neštěstí nebo nás zlikvidovala konkurence, případně že jsem musel vyhlásit na firmu konkurz. Manželka to komentovala, že jsem se už asi zbláznil a měl bych se sebou něco dělat. Já sám si uvědomuji, že to takhle dál nejde. Organismus protestuje. Potřeboval bych zvolnit tempo, ale nejsem toho schopný. |
Člověk energický, výkonný a pracovitý se dokáže vybičovat k vysokému pracovnímu výkonu. Zvlášť když se mu daří a vidí plody své práce. Náročné pracovní tempo nutí nadledvinky ke stálé nadprodukci adrenalinu, a organismus tak trvale jede na vysoké obrátky. Jenže na to není naše tělo zařízené.
Adrenalin se ve větší míře vyplavuje tehdy, pokud je člověk vystavený nějakému momentálnímu stresu. Nastartuje organismus, aby byl schopný reagovat na ohrožení a připravil se na útok nebo útěk.
Na pokraji vyčerpání a vyhoření aneb Když tělu dojde dech
Po vypjaté akci hladina adrenalinu klesá a nastává klid. Člověk odpočívá. Tedy za normálních okolností. Tak reagují i zvířata a takto reagovali také naši prapředkové. Ať už šlo o lov, souboj, nebo útěk před dravou šelmou. Když vše zdárně skončilo, nabíral člověk znovu síly.
U člověka, který žije ve stálém stresu, však klid nenastává. Po určité době se ovšem tělo i duše začnou bouřit. Vyžadují změnu, jinak to s nimi dopadne špatně.
Pokud náhle zvolníte životní tempo, můžete se paradoxně cítit hůř než předtím. A delší dobu budete mít abstinenční příznaky. Jako když toxikomanovi chybí droga
Paradoxem je, že bývá jednodušší, aby se člověk vyhecoval k velkému výkonu než k potřebnému odpočinku. Velké tempo sytí jeho důležité potřeby: úspěchu, peněz, obdivu i závisti lidí méně úspěšných. Umožňuje mu, aby se cítil silný a schopný. To je živná půda pro jeho sebevědomí.
Pro tuto drogu se určití jedinci vybičují k výkonům, které mohou vést až k sebezničení. Naopak za umění odpočívat a relaxovat moc potlesku nezískáte. V dnešní době, která se tak zhlíží v heroických výkonech, se nedočkáte obdivu za to, že dokážete provozovat gaučink na téměř „závodní“ úrovni.
Odpolední šlofík prý pomáhá zlepšovat mentální agilitu a předcházet demenci
Pokud zvolníte své životní tempo, můžete se paradoxně cítit hůř než předtím. A delší dobu budete mít abstinenční příznaky. Jako když toxikomanovi chybí droga. K tomu ještě pocity jakési prázdnoty a nepatřičnosti: takhle se flákat, to přece nejde.
Na duši je nutné vyzrát. Tělo i mysl musíte navykat na pauzy i relaxační aktivity pozvolna a postupně. Pokud vše utnete najednou, jenom zvýrazníte negativní příznaky svého stavu a nepovede to k odpočinku.
Je potřeba, abyste na to – za pomoci manželky – šel jinak. Vezměte si diář a v něm postupně nahrazujte pracovní povinnosti těmi relaxačními. A hlavně ty druhé dodržujte stejně důsledně jako ty první.
Naplánujte si čas na sport, kulturu, přátele a rodinu. Ale i na pravidelné jídlo, spánek a péči o tělo: plavání, saunu, masáže… Vypínejte v určitou hodinu telefon a přestaňte také přijímat společenská pozvání, o kterých předem víte, že vám neudělají radost.
Přestaňte rovněž věnovat svůj čas lidem, kteří pro vás nejsou přínosní. V zaměstnání musíte delegovat pravomoci i práci a postupně se zbavovat nutkavého pocitu nepostradatelnosti. Skoro nic nemusí být hned. Obvykle to může být i zítra.
Dlouhé pracovní dny velmi významně zvyšují riziko infarktu a mozkové mrtvice
Každý den si najděte něco, na co se budete těšit. Sám sebe chvalte nejen za pracovní výkon jako dosud, ale i za to, jak jste si třeba krásně užil plavání.
Pokud se vám to nebude dařit, vyhledejte terapeuta. Pomůže vám změnit životní styl a naučíte se díky němu i odpočívat. Jinak skončíte v péči kardiologa, psychiatra nebo jiného specialisty.