Populizátor vědy Jaroslav Petr: Co dělá člověka člověkem, jsme zatím nezjistili

Byl to významný krok z mnoha důvodů. Chuť přečíst genom byla velká. Technicky to ale bylo složité, protože lidský genom je velký. Pro srovnání: tým Václava Pačese četl dědičnou informaci jednoho malého viru a byla to tvrdá práce pro tým vědců na řadu měsíců.

Takže bylo vynaloženo velké úsilí a mnoho peněz. V roce 2000 pak dvě americké firmy, státní a soukromá, vyhlásily přečtení lidského genomu. Do té doby bylo jasné, že máme tři miliardy písmen genetického kódu. Bylo jasné, že to, čemu říkáme geny neboli dědičná informace, obsahuje úseky, podle nichž se vytvářejí bílkoviny, které stavějí naše tělo.

Ty zajištují různé funkce, produkují hormony a mnoho dalšího. A vedle toho se zdálo, že je v genomu hodně „vaty“. Genové vycpávky, která není k ničemu. Dokonce se objevily názory, že stačí nadále se zabývat jen geny a vycpávce nevěnovat pozornost. Že je to hlušina. Ale naštěstí se to přečetlo i s tou hlušinou a ukázalo se, že to je velmi dobře, protože i ta obsahuje cenné informace.

Ukázalo se, že genů máme velmi málo. Ani ne dvě procenta dědičné informace. Mezi vědci padaly sázky, kolik jich v genomu bude. Málokdo hádal pod šedesát tisíc, běžně se hovořilo o osmdesáti, stu, sto dvaceti tisících genech. Máme jich však 23 500, což není o moc víc, než má myš nebo moucha. To byl obrovský šok.

Také jsme čekali, že když se přečte lidský genom, někde se dočteme, že jsme lidi. Bylo velké pokušení zjistit, proč je člověk člověkem. Věřilo se, že to tam někde je, ale nebylo.

Václav Pačes říkal, že jsme na tom stejně, jako kdybychom přečetli román v portugalštině a neuměli portugalsky. Takže máme tři miliardy písmen lidského genomu a teď se učíme portugalsky. Za těch dvacet let z nás nejsou rodilí mluvčí, ale mírně pokročilí. Už víme, že vycpávka je důležitá. Ale co dělá člověka člověkem, jsme nezjistili.

To proběhlo. Vědci doufali, že srovnání lidského genomu se šimpanzím přinese nějaké odpovědi. Že se ukáže, kde se lišíme. Ale pořád to není jasné. Přečetl se i genom neandertálců, lidí, co tu byli naposled před třiceti tisíci roky. Byli to naši nejbližší příbuzní, křížili se s nimi naši předci, a ani z tohoto srovnání jsme to nezjistili.

Proč šimpanz, který má podobnou informaci jako člověk, sedí v pralese, prší na něj a on čeká, až přestane, zatímco člověk si postaví chýši? A nakonec letí na Měsíc? Genomu tedy rozumíme víc, ale že bychom ho chápali, to ne. Přesto jsou informace, které jsme nashromáždili, důležité a současná medicína může ty poznatky využívat.

Představte si pacienta s rakovinou, jemuž se nabízí celkem šetrný lék. Víme však, že u někoho zabere jen dočasně a nemoc se mu vrátí. Můžeme mu ale dát razantnější lék, s horšími vedlejšími účinky, o němž víme, že zabrání návratu.

Lékař odebere trochu krve a zjistí z ní, kterému pacientovi se rakovina vrátí, a proto je lepší mu dát ten dryák. Ale na vylepšování genové informace naše znalosti pořád nestačí.

Do určité míry ano, ale byl to úlet jednoho týmu v Číně, který to přede dvěma lety zrealizoval. Biolog Che Ťien-kchuej za to dostal tři a půl roku natvrdo. A tučnou pokutu, na kterou si ale svými experimenty slušně vydělal.

Ano, vědci se sešli ve Washingtonu v roce 2017 a dohodli se na tom. On byl u toho. Řekli si: Dokud nebudeme lépe znát lidský genom, nebudeme do něj zasahovat. Ovšem před osmi lety objevily biochemičky Emmanuelle Charpentierová a Jennifer Doudnaová genetické nůžky, které umožnují měnit genetickou informaci.

Letos za to dostaly Nobelovu cenu. Tento nástroj Číňan použil. Vědecká komunita se ale shodla v tom, že můžeme zkoušet experimenty na rostlinách a klidně jich uděláme tisíc. Pokud zjistíme, že se to u osmi set nepovedlo, ale dvě stě je zajímavých, těch osm set zahubíme a nic se neděje. Ale když se to nepovede u jediného člověka z tisíce, jde o jeden lidský osud, který jsme zmařili.

Všichni se na tom shodli, ale tomuto ambicióznímu Číňanovi se asi zatmělo před očima, chtěl být první a byl přesvědčen, že mu budou všichni děkovat. Byl zaskočen, když ho většina odsoudila, protože čekal obdiv.

Na čínském venkově je třicet procent HIV pozitivních a je to velký problém. Mají potíže se získáním zdravotní péče i zaměstnání. Jsou to „lidi druhé kategorie“ a všichni se jich straní. Ví se, že Skandinávci mají rozšířený defekt jednoho genu, který je ochraňuje před nákazou HIV. Když to zdědíte od obou rodičů, HIV nedostanete. Jde o defekt, kdy z genového kódu vypadne dvaatřicet písmen.

Číňan použil nový genový nástroj a domluvil se s rodiči, kde byl otec HIV pozitivní, že zajistí jeho dětem, že nebudou moct dostat HIV. Neřekl jim úplnou pravdu, tvrdil, že vyvíjí vakcínu proti HIV.

Zatím však napodobil skandinávský genový defekt a na úrovni oplozeného vajíčka střihl do onoho genu. Tedy všechny buňky, které se z něj narodí, ponesou tento zásah. Budoucí kluci i holky, jejich spermie i vajíčka. Jejich děti, vnuci, pravnuci ponesou tuto změněnou informaci, která se už z populace ven nedostane.

Střelil tam naslepo, výpadek třiceti dvou písmen genetického kódu nenapodobil přesně a v přesném místě. Je tedy otázka, zda defekt, který navodil, bude mít stejný následek jako ten skandinávský. Narodily se tři děti, dvě děvčata a kluk.

O holkách víme, že jedna má pořád v krvi krvinky, do kterých se HIV dostat může. Ta druhá má poškozený gen, ale jinak než ti chránění Skandinávci. Jestli i to ji ochrání před HIV, netušíme. A jak dopadl kluk, o tom se neví.

Reakce byly odsuzující, ale dostal i pár gratulací od západních vědců. Z arabských reprodukčních klinik přišlo pozvání, aby to naučil místní doktory. Že kromě umělé reprodukce nabídnou svým klientům jako bonus děti odolné proti HIV.

Ano, nevidíme do genomu, nerozumíme mu. Je to jako dát dítěti perfektní švýcarské hodinky a doufat, že až vám je vrátí, půjdou líp. Ještě pořád genom neznáme tak dobře, abychom do člověka mohli sáhnout. A také je otázka, co je vlastně vylepšením.

Dobře, ale vezměme si bipolární poruchu, dříve zvanou maniodepresivní psychóza. Hemingway, van Gogh, Virginie Wolfová a další umělci ji měli. Asi to není náhoda. Když si umělec projde depresí, často ji dokáže ve tvorbě zužitkovat.

Bipolární porucha má nějaký genový základ, a kdybychom ho uměli opravit, lidi jí zbavíme. Život s ní je hodně těžký. Ale bude svět raději bez van Goghů a Hemingwayů? A bude to lepší svět?

V Americe je jedno procento neslyšících, říkají si D/deaf, a oni tvrdí, že ztráta sluchu není postižení. Zastávají názor, že je to kulturní rys a součást přirozené variability lidstva. Že každý je nějaký a oni jsou neslyšící. Nechtějí se učit odezírat a používají znakovou řeč, ve které lze i recitovat básně.

Svou kulturu chtějí sdílet se svými dětmi, a tudíž je chtějí mít také neslyšící. Vybírají si partnery tak, aby měli vysokou pravděpodobnost, že jejich dítě nebude slyšet.

Chodí na asistovanou reprodukci, kde vznikne třeba osm embryí, a ví se, z jakých se narodí slyšící a z jakých neslyšící. Ostatní lidé by si vybrali slyšící, oni naopak. Vidí to jinak. Tím chci říct, že biotechnologie nás staví před spoustu etických otazníků, ale často to jsou otazníky, které tu už existují. Jen jsme si jich nevšímali.

Umíme prodloužit život octomilkám i myším. Teď se pracuje na obratlovcích. George Church říká, že mu to funguje i u psů. A od psa k člověku není daleko. On to teď zkusí na makakovi. A když se to povede, budeme stát znovu před otázkou, zda smíme použít vše, co umíme. Což je klasická otázka všech nových technologií.

Protože to, že něco umíme, nutně neznamená, že si s tím máme začít hrát. Veřejnost asi netuší, jaké možnosti se otvírají. Může být zaskočena. Když se připravuje nějaká nová technologie a společnost o tom ví, lze vést diskusi. Podílejí se na ní filozofové, psychologové, teologové a taky biologové, doktoři, genetici.

Je čas formulovat názory bez emocí. A lze dojít ke stanovisku, co a za jakých podmínek je možné povolit a za jakou hranici by se zajít nemělo. Když je však technologie již hotová a oznámí se, co vše umí, málokdy se stane, že by se diskuse vedla na základě faktů. Vstoupí tam emoce a rozhodování není nejlepší.

V roce 1978 se narodilo první dítě ze zkumavky, Louise Brownová ve Velké Británii. Zavládlo zděšení a všichni se báli, že se budou křížit lidi se zvířaty. Nic z obav se nenaplnilo.

Třeba ty, zda když někdo chce neslyšící dítě, jestli má na to právo, nebo ne. To v roce 1978 nikoho nenapadlo. Nemusí to dlouho trvat a nástroj pro zásah do genomu a vylepšování lidí bude k dispozici. Nyní je čas, aby se s tím širší veřejnost seznámila a řekla k tomu svoje. Britové to tak dělají, když se zavádí nový postup do asistované reprodukce.

Představte si technologii, která jen u nás ročně zabije šest set lidí. Povolit, nebo zakázat? Moji studenti jsou většinou pro zákaz. Když prozradím, že je to silniční doprava, která ročně šest set lidí zabije, změní názor. Každý, kdo sedne za volant, riskuje, že bude jedním z těch šesti set, ale přínos, že se dopravíme, kam potřebujeme, za to stojí.

Stejně tak mobilní telefony. Světová zdravotnická organizace zatím není schopna rozhodnout, zda mobily poškozují zdraví. Riziko neznáme a je možné, že tam nějaké je. Ale výhody užívání mobilu jasně převažují. Drtivá většina populace ten otazník skousne.

Takže vylepšování lidstva asi nepůjde cestou, že někdo přijde a nadiktuje si u dítěte IQ 148, výšku 185 cm a postavu štíhlého modrookého atleta s blond kšticí.

Jsou geny, u nichž stačí, když je poškozen jeden ze dvojice, kterou jsme získali od rodičů. Je to například gen, jemuž se říká BRCA 1 či 2. Ženě, která ho má poškozený, hrozí až do sedmdesáti let sedmdesátiprocentní riziko, že onemocní rakovinou prsu.

Ano, u nich v rodině ho zřejmě mají. Je i v jiných rodinách, kde se ví, že na to zemřela babička, teta, sestřenice. Když tam přijde genetik či zástupce firmy a nabídne, že rodičům odebere vajíčka a spermie a upraví je genovými nůžkami tak, že budoucí dcera už touto nemocí trpět nebude, kdo by o tom aspoň neuvažoval? To bude těžké odmítnout, zvlášť pokud se v rodině zažilo peklo, při němž na rakovinu umírala třeba maminka nebo sestra.

Na Islandu, kde je 300 tisíc lidí, působí firma, která u většiny populace přečetla genovou informaci. Vědí, která žena má poškozený gen a hrozí jí karcinom prsu. Ale oni jí to nemohou říct, protože nevědí, zda to chce vědět. A přitom by jí to mohlo zachránit život. Jen na Islandu se to týká dvou tisícovek žen.

A vyvstává další otázka – zda o genovém zásahu mohou rozhodnout rodiče. Pokud přijdou nepříjemné vedlejší následky, bude s nimi žít dítě. Celý život.

Je to už dvacet let, a tam se neusilovalo o lepší genovou informaci, jen se vybíralo určité embryo. Manželé Nashovi měli holčičku Molly a nevěděli, že každý z nich má jeden poškozený gen, který naruší formu bílých krvinek a vyvolá poruchu imunitního systému, tzv. Fanconiho anémii.

Molly měla geny poškozené oba, nevyvinul se jí imunitní systém a každá banální infekce ji ohrožovala na životě. To lze vyléčit jen transplantací kostní dřeně. Pokud se nenajde vhodný dárce, vyhlídky jsou špatné. Nemocné dítě vydrží vzdorovat infekcím tak deset let.

Nashovi chtěli mít další dítě, ale báli se, že bude mít zase Fanconiho anémii. Pravděpodobnost byla jedna ku třem, tedy pětadvacetiprocentní pravděpodobnost, že bude nemocné. Mohli počít přirozeně a modlit se, aby to dopadlo dobře. Ale co když ne? Chodili na asistovanou reprodukci, aby měli více embryí a mohli z nich vybrat to „zdravé“. A s Molly Nashovou to bylo horší a horší.

Doktoři jim nabídli, že mohou embryo vybrat tak, aby se z něj narodilo zdravé dítě, které bude zároveň vhodným dárcem dřeně pro svou sestru. To se povedlo a ona se uzdravila. Dostala krvetvorné buňky od bráchy, který zachránil svou sestru. Byl to úspěch biotechnologií, ale v Británii, kde se o těchto otázkách diskutuje, se v podobném případě postavili na zadní a řekli ne.

Že to nepovolí. Vyšli z Kantovy doktríny, která říká, že člověk přichází na svět, aby naplnil svůj osud. Ne jako prostředek k naplnění cílů někoho jiného. A Adam Nash mohl přijít na svět jako lék pro Molly Nashovou. Jeho lidská důstojnost je tím narušená a my nechceme, aby děti přicházely na svět jako lék pro svoje příbuzné, tvrdili.

Britská rodina, která tentýž postup požadovala pro své nemocné dítě s jinou chorobou, se pět let soudila a dosáhla úspěchu. Britové otočili. Řekli si, že to budou brát případ od případu a tam, kde je to menší zlo nežli v případě, který by nastal bez narození dítěte, to povolí.

Vztah mezi takovými sourozenci může být rozdílný. On si může říkat, že kdyby ségra nebyla nemocná, tak tu vůbec není. Anebo může mezi nimi být velmi silné pouto, protože on jí zachránil život.

Lidi jako prostředek k naplnění něčích cílů mohou na svět přicházet i bez biotechnologií. Když se dávaly dohromady dva grunty a jejich dědici zplodili děti, kterým jednou připadnou, vlastně taky porušovali kantovskou doktrínu.

Biotechnologie jen dávají příležitost se podívat, co běží kolem nás a co nevnímáme jako závadné. Když si dívka nabrnkne pracháče a hned si ho zaháčkuje dítětem, tak i ono naplňuje její cíle.

K tomu, abychom ublížili člověku, nepotřebujeme biotechnologie, to umíme i bez nich. Když se ohlédneme do historie, uvidíme plejádu příkladů, kdy se někdo snažil o ovládnutí lidstva. Není to tedy nový problém.

Biotechnologie jen nabízejí nové prostředky a metody. Ale ten problém tady byl, je a bude, a jestli se zneužije biotechnologie, je otázka podružná.

Pro mě je primární, jestli se najde blbec, který má radost z toho, že může druhé zotročit. Měly by se vytvořit společenské mechanismy, které to nedovolí.

Lidstvo prošlo nemalými průšvihy, dvě světové války skutečně stály za to, ale vždy se objevilo světlo na konci tunelu. Lidstvo pobralo rozum do hrsti a vybruslilo z toho. Zakázat biotechnologie a zásahy do genomu jen proto, aby je někdo nezneužil, když vím, že mohou lidem pomoci, nepovažuji za dobré.