Populární stavebnice slaví sto let a stále má co nabídnout

Nad oblíbenou hračkou se leckterý pamětník nostalgicky zasní. Ale stoletý příběh úspěšné stavebnice z děrovaných plíšků, které se spojují šroubky, nebyl nijak idylický.

Všechno začalo v roce 1920, když se podnikavý zámečník Jaroslav Vancl chtěl udělat sám pro sebe a vymyslel koncept dětské kovové hračky, který funguje dodnes.

Obrovská popularita sice značce pomohla překonávat i horší časy, jako bylo období omezené válečné výroby i znárodnění v roce 1948, ale brzy po sametové revoluci v roce 1989 nastal úpadek a málem přišel konec.

Krachujícího výrobce merkuru, firmu Komeb, která vznikla z bývalého Kovopodniku Broumov, však tehdy nečekaně koupil začínající podnikatel v kovovýrobě Jaromír Kříž z Police nad Metují a slavnou hračku vzkřísil.

Firma Merkur Toys dnes vyrábí nejen tradiční mechanické stavebnice Merkur a plechové modely vláčků, ale nově také nejrůznější elektronikou vybavené modely, které se dají programovat a ovládat třeba chytrým telefonem.

Podzimní ráno ve východočeském pohraničí působí navzdory modrému nebi už lehce sychravě, a přestože je všední den, ulice před Muzeem stavebnice Merkur v Polici nad Metují vypadá pustě. Dovnitř tedy vstupujeme s pocitem, že jsme dnes první, kdo do budovy bývalé zemědělské školy přichází.

Jenže u pokladny, která teprve před chvílí otevřela, už stojí rodinka a další potkáme uvnitř.

Manželům Ondříškovým zbylo několik dní dovolené, proto si vyrazili z rodného Znojemska do Krkonoš, odkud je to do Police jen kousek. Návštěvu muzea prý měli od začátku v plánu.

„Merkur jsem samozřejmě měl doma, a jako jeden z mála jsem si s ním dokonce směl hrát už ve školce - všem dětem ho tehdy učitelky nepůjčovaly,“ vzpomíná čtyřiapadesátiletý modelář Jan Ondříšek. „Pak ho měly i naše děti a zdá se, že to chytne i vnuka.“

Tříletý klučík toho ještě moc nenapovídá, zato spontánně předvede nelíčený úžas nad Ocelovým městem. Několikatunový model sešroubovaný z kovových děrovaných pásků a inspirovaný stejnojmennou knihou Julese Vernea tady zabírá celou jednu místnost. Pro firmu Merkur Toys a její muzeum ho postavil sběratel a fanoušek stavebnice Jiří Mládek.

Dnes čtyřiasedmdesátiletý bývalý soustružník ČKD se jako dítě do merkuru doslova zamiloval. Možná o to intenzivněji, že doma ho neměl, a tak si s ním musel chodit hrát ke kamarádovi: „Už tehdy jsem si slíbil, že až budu jednou velký, koupím si ty největší merkury, abych mohl postavit něco opravdu velikého.“

Když se mu pak narodil syn, začal různě po bazarech shánět staré levné stavebnice a základ sbírky byl na světě.

A protože v dětství vášnivě miloval i verneovky, po odchodu do invalidního důchodu se na chalupě pustil do stavby Ocelového města. Po čase se pak rozjel za Jaromírem Křížem a hned během prvního setkání se zrodil nápad na vybudování muzea.

Při jeho otevření v roce 2006 do expozice dlouhodobě zapůjčil svoji sbírku. Několikametrové Ocelové město ale postupně stavěl ještě několik let.

Dodnes oblíbenou kovovou stavebnici, kterou tatínci nebo dědečkové podstrkují malým klukům, jakmile správně chytnou do ruky šroubovák, začal před sto lety vyrábět v Polici nad Metují Jaroslav Vancl.

Vyučený zámečník, nejstarší ze čtyř synů majitele strojní továrny v Benátkách nad Jizerou, přišel do města jako dvacetiletý v roce 1910 na zkušenou. Nejdřív pracoval jako dělník v továrně na drobné kovové zboží. Po první světové válce se ale už začal poohlížet po vlastním podnikání. Roku 1920 založil firmu Inventor a začal vyrábět dětskou stavebnici z kovových pásků.

„Tehdy se ještě jmenovala Inventor jako jeho podnik. Byla už založena na stejném principu plechových dílů, ale ty se spojovaly pomocí háčků. Protože se ale u dětí háčky moc neujaly, po pěti letech je pan Vancl nahradil šroubky. Tehdy stavebnici zároveň přejmenoval na Merkur,“ líčí Radko Kříž, syn „porevolučního zachránce“ merkuru Jaromíra Kříže.

„Tatínek se bohužel ze zdravotních důvodů na vedení firmy už aktivně nepodílí,“ vysvětlí ještě, proč se nesetkáme také s ním a proč vedou firmu společně s bratrem Jaromírem.

Proslulá hračka má tedy skutečně stoletou historii, ale pokud budeme puntičkáři, jako merkur se vyrábí teprve pětadevadesát let. Systém merkuru připomíná původně britskou stavebnici Meccano, která se k nám tenkrát nedovážela, ale Jaroslav Vancl o ní asi věděl, protože její konstrukční princip děrovaných pásků se šroubky byl v Evropě známý už na přelomu 19. a 20. století.

Možná mu to na konec pomohlo vyřešit problém, čím nejlíp nahradit neoblíbené háčky u svého Inventoru.

O tehdejším vztahu dvou podobných stavebnic, jejichž popularita stále rostla, dnes už moc podrobností nezjistíme. Nicméně jak prý ukazuje dochovaná patentová kniha, Jaroslav Vancl s každou svojí novinkou podával další a další patenty nejen doma, ale i v Evropě, a dokonce i v zámoří. Náklady s tím spojené a starost o reklamu se mu vyplácely. Firma prosperovala i v době hospodářské krize, a dokonce se v roce 1932 účastnila světové výstavy v americkém Chicagu.

Když o desítky let později broumovský výrobce merkuru bankrotoval, firma Meccano ho chtěla koupit.

Neuspěla. Obrovskou shodou náhod ji předběhl Jaromír Kříž, strojní inženýr, který nedlouho předtím obnovil malou kovovýrobu v bývalé tkalcovně po svém dědečkovi, Josefu Königovi.

„Stát nám tehdy vrátil kdysi znárodněnou továrničku v Polici nad Metují, prázdnou a zchátralou. Táta v ní začal vyrábět sortiment pro gastronomické provozy. Od Komebu, který už krachoval, chtěl získat nějaké stroje. Sešel se kvůli tomu se správcem konkurzní podstaty a z té schůzky se vrátil s nápadem, že továrnu koupí celou,“ usmívá se Radko Kříž.

„Skočil do toho možná trošku bezhlavě, jenže on byl vždycky vizionář. Jednoduché to nebylo. Přece jen kupoval o dost větší firmu, než jakou do té doby vedl. Meccano by ale výrobu merkuru nejspíš ukončila, protože s jejich stavebnicí není kompatibilní. Merkur tedy přežil asi jen díky tomu, že se táta tehdy nebál,“ dodává.

O tom, že by firma Meccano legendární českou hračku nejspíš přestala vyrábět, Radko Kříž sice jen spekuluje, ale ne bezdůvodně. Podobný osud doopravdy potkal třeba řadu českých cukrovarů. Nový zahraniční majitel je vzápětí zavřel, aby nekonkurovaly jeho původním provozům.

O pozornost dětí dnes merkur nesoutěží jen s podobným meccanem. Větším konkurentem se pro něj během let stalo lego. Celosvětově úspěšný dánský stavebnicový systém z plastových kostiček se u nás začal prodávat až po sametové revoluci, a jak postupně rostly jeho prodeje, bobtnal i stín, v němž se domácí merkur ocitl.

„Pro malé děti merkur samozřejmě není a je logické, že začínají se stavebnicemi z kostek a postupují od větších k menším. Kostičky určitě mají pro děti svůj smysl,“ míní Radko Kříž.

Merkur proti nim má však výhodu, že učí děti konstrukčnímu myšlení: „Musí si lámat hlavu, jak a co dát k sobě, co přišroubovat první, co později. Nutí je to vypořádat se s reálnými technickými problémy a někdy zkrátka musí součástku vzít a ohnout ji, když to jinak nejde. Proto si myslím, že k merkuru by mělo každé dítě aspoň přičichnout. Na rozvoj technického myšlení je určitě lepší než cokoli jiného.“

Na kovovou stavebnici podle něj vzpomínal i nositel Nobelovy ceny za fyziku Peter Grünberg, původem český Němec, který musel po válce odejít s rodiči z Československa: „Když jsem se s ním před lety setkal po přednášce na vysoké škole, říkal, že nejspíš právě merkur v něm v dětství vzbudil zájem o fyziku.“

Historkou o vynálezci měkkých kontaktních čoček zase dokládá univerzálnost systému merkur. Když tým československého akademika Otto Wichterleho v šedesátých letech řešil problém, jak hydrogelové čočky ideálně vyrábět, dostal vědec spásný nápad doma o Vánocích.

Míchal si horký čaj a pohled na lžičku, která vytvořila v hrnku vír a vhodný konvexní tvar, mu nedal spát. Jenže do laboratoře během svátků nemohl, a tak ze synova merkuru sestavil „čočkostroj“, který dokázal při odlévání gelu vytvořit vír. Nedočkavý vědec odlil čočky doma a hned je i vyzkoušel.

V 90. letech Křížovi začínali s asi desítkou velkých stavebnic základní řady, a jak zájem rostl, postupně přidávali další, také menší sestavy nebo speciální edice.

Spolupracovali třeba se značkou traktorů John Deere, dodnes stále běží výroba modelů zetoru, vznikají různé retro stavebnice k výročí.

Kolem roku 2000 se rozhodli rozšířit sortiment o populární plechové elektrické vláčky, které Jaroslav Vancl vyráběl od roku 1930 a jejichž produkce se v Polici udržela až do roku 1968.

Ale protože se ze zrušené výroby nic nedochovalo, museli začít z ničeho. Nejdřív nabízeli jen tři vagonky a jednu lokomotivu, po deseti letech však už měli v nabídce 120 druhů vagonků a 15 lokomotiv, domečky, železniční budovy, mosty nebo stromečky pro modely kolejišť.

Před deseti lety začal Jaromír Kříž vyvíjet učební pomůcky na podporu technického vzdělávání. Jedna z místností muzea proto ukrývá i speciální učebnu, kde firma ukazuje svůj stavebnicový systém Merkur Education a kam jezdí na exkurze školy.

„Stavebnice s elektronikou už nejsou pro každého, ale i mezi nimi se dá vybrat od těch jednodušších po robotické, které zaujmou i technické talenty. Své si tu najde jak uživatel, který si stavebničku jen postaví a pak si ji ovládá přes mobil nebo vysílačku, tak někdo, kdo zvládne intuitivní jednoduché programování i náročnější úkoly,“ vysvětluje Radko Kříž.

V Merkur Toys umějí vyrobit nejen základního robota, takzvaného „slídila“, který se dovede pohybovat po černé čáře a k němuž se mohou postupně přidávat různá čidla, ale i robotického pavouka nebo ruku.

Robotické stavebnice dnes představují zhruba třetinu produkce Merkur Toys a očekává se, že zájem o ně poroste. A protože Křížovi v nich vidí budoucnost, spolupracují i s univerzitou v Hradci Králové a s ČVUT v Praze. Společně vyvíjejí inteligentní stavebnici, na které by se mohli vysokoškolští studenti seznamovat s problematikou průmyslu 4.0 neboli čtvrté průmyslové revoluce, která bude stát na kybernetice a automatizaci.

V budově bývalé tkalcovny v Polici nad Metují dnes pracuje asi padesát lidí a roční tržby v posledních letech obvykle přesahují 40 milionů korun. Zhruba třetina produkce přitom směřuje do zahraničí.

Nejvíce se vyváží do okolních zemí - na Slovensko, do Rakouska a do Německa, ale také do Francie, USA a Kanady. Tradičně se stavebnici dobře daří i v Nizozemsku, kde se prodávala pod speciální značkou v obchodním řetězci.

Letos však obchody ovlivnila pandemie koronaviru. Hodně se kvůli ní změnila struktura prodeje, kamenné prodejny zaznamenaly na jaře kvůli nouzovému stavu totální propad; celý hračkářský průmysl držely nad vodou jen e-shopy.

Radko Kříž však zůstává optimistický. „Jistě nás to celkově zasáhne taky, i když tolik jako automobilky snad ne. Pořízení nového auta totiž odložíte, ale na hračku vždycky bude. A já věřím, že rodiče se snaží kupovat dětem takové, které mají smysl a něco jim dají.“

Doufá proto, že propad nebude až tak velký: „Musíme počkat. Až do konce roku nikdy netušíme, jak dopadneme, ještě ani v prosinci, protože největší část produkce se dostává k zákazníkům až na Vánoce.“

Může se vám hodit na Zboží.cz: