Poněmčení dětí Šámalových aneb Když ve světě zmítaném válkou dokázala přežít lidská slušnost

Tak začíná Strašná pohádka, kterou publikoval František Kubka v Svobodných novinách v červenci 1945. Pohádka s dobrým koncem o tom, jak ve světě zmítaném válkou dokázala přežít obyčejná lidská slušnost.

Příběh o poněmčení vnuků kancléře Přemysla Šámala, které nakonec sblížilo adoptivní německou rodinu s pokrevní českou, zaznamenal Miloš Doležal ve sborníku Paměť a dějiny 2/2022. 

Vzpomínky Aleny Veselovské-Šámalové publikoval Jaroslav Brabec na webu Okrašlovacího spolku z Mníšku pod Brdy. Doklady a fotografie jsou pak součástí pozůstalosti rodiny Šámalovy, uložené v archivu Národního muzea.

Začněme od začátku, tedy od patriarchy rodiny Přemysla Šámala, účastníka protirakouského i protinacistického odboje, kancléře prezidentů Masaryka a Beneše. Jako člen odbojové organizace Politické ústředí byl zatčen už počátkem roku 1940. 

Čtyřiasedmdesátiletého starce v berlínské věznici Moabit týdny tvrdě vyslýchali a poté ho v kritickém zdravotním stavu propustili na kauci do soukromé nemocnice, kde vzápětí zemřel.

Jeho syn Jaromír, profesor zoologie na pražské ČVUT, se zapojil do odboje i s manželkou.

„Podařilo se jim zachránit celou písemnou i fotografickou odbojářskou dokumentaci, která by jinak padla gestapu do rukou, vozili zbraně na Šumavu, táta financoval včasný odchod ohrožených odbojářů do zahraničí…,“ popsala dcera Alena.

Jaromír Šámal byl zatčen 5. června 1942, den po Heydrichově smrti. „Táta dostal echo, že gestapo jde i po něm, aby se hleděl někam ztratit. Odjel tedy narychlo do Mníšku. Když šel na poštu pro noviny, předjelo ho osobní auto, zastavilo a z něj vystoupili dva muži v pověstných kožených kabátech. Už se nevrátil,“ vzpomínala Alena.

Byl popraven ještě téhož dne na kobyliské střelnici. V rozsudku stál důvod: „Schvalování atentátu na Heydricha.“

Pro Jaromírovu manželku Miladu gestapo přišlo o pět dní později. Po výslechu na ústředně v pražském Petschkově paláci byla bez rozsudku odvlečena do Terezína s poznámkou RU: Rückkehrunerwünscht. Návrat nežádoucí.

Potom gestapáci přijeli pro její dvě děti, devítiletého Jiřího a pětiletou Alenku.

„Brácha měl zrovna zánět středního ucha, a tak nás nejdřív zavezli do nemocnice na Karlově náměstí. Pak jsme byli přiřazeni k transportu dětí z Lidic a jeli dál do Polska. Nejdřív jsme byli v dětském koncentračním táboře u Lodže, později nás převezli do Puschkau (dnes Puszczykowo) u Poznaně,“ vzpomínala Alenka. Spolu s bratrem byli jako „rasově vhodní“ určeni k poněmčení.

Miladin otec Jindřich Cebe – vyhlášený porodník z Mníšku pod Brdy – a její maminka Antonie mezitím zoufale hledali vnoučata po celé Praze. Bez úspěchu prošli nemocnice a dětské domovy.

Nakonec oslovili vysoké policejní úředníky, dokonce i prezidenta Emila Háchu. Přece jen šlo o vnoučata Přemysla Šámala…

Prezidentská kancelář opakovaně intervenovala u státního tajemníka K. H. Franka.

„Toho času nelze vyhověti. Děti byly odebrány, aby nebyly ostatními příslušníky rodiny vychovávány jako nepřátelé státu,“ zněla odpověď.

Cebeovi byli zoufalí: dcera v koncentračním táboře. Zeť popraven. Syn Jaroslav – také odbojář – odsouzen v Berlíně na patnáct let káznice. Vnoučata ztracena. A do toho se Milada ptá v dopise z Terezína: „Jsou děti zdravé? Chodí Jiří do školy? Nezlobí Alenka? Maminko, ať se teple oblékají, opatrujte je prosím!“

Antonie nedokázala dceři sdělit pravdu. Co by jí také psala: „Unesli je, nejspíš už nežijí?“

„Moje milovaná Milunko, děti jsou velice hodné a u nás jsou v dobrých rukou a bezpečí. Jiřík je pilný žák, učí se také na klavír a Alenka zpívá a ráda kreslí,“ píše nakonec. Časem dokonce napodobuje rukopis dětí a předstírá, že mamince píšou ony.

„Vždycky jsem svým dětem vštěpovala pravdomluvnost, nenávist ke lhaní, a teď to sama dělám, z lásky k dítěti, aby neklesalo. Je to k šílenství. Jsou to moje strašné noční vidiny, které mi nedají spát… ta věčná otázka mě děsí – kde? Kde? Kde? Bože, kde jsou?“ stýská si v deníku.

V prosinci 1942 si sourozence v dětském domově v Puschkau vyhlédli manželé Georg a Elisabeth Weissovi. Elisabeth nemohla otěhotnět a velmi těžko to nesla. Zvlášť když se Georg vrátil po těžkém zranění od Stalingradu, kde byl nasazen jako lékař.

Osvojené děti si zamilovali. „Nikdy však nechtěli, abychom jim říkali maminko a tatínku. Nezapírali nám naše pravé jméno a českou národnost,“ zdůraznila Alena.

„Byli to vzdělaní, kultivovaní lidé – a hlavně žádní nacisté.“ Když se Weissovi dozvěděli, že Jiří s Alenkou nejsou sirotci, neváhali. Měli je rádi, takže si dovedli představit, jak trpí jejich skutečná rodina.

Jednoho listopadového odpoledne roku 1943 přišel od pražského vlaku k vilce Cebeových v Mníšku slušně oděný Němec. „Děti jsou u nás,“ sdělil jim.

„Byl to úder blesku na mou zmučenou duši, chytla jsem mu ruku a z očí se mi řinuly slzy, mluvila jsem s takovým rozechvěním a radostí, že ani nevím, kde ta němčina se u mne vzala,“ vzpomínala Antonie.

Jméno ani bydliště však příchozí neprozradil: „Pro dobro dětí, naše i vaše.“ Jen naznačil, že je vojenský lékař. Rodina žije v Porýní v malém městě bez válečného průmyslu, takže nehrozí nebezpečí bombardování. Jsou zdrávi a vede se jim dobře. „Georg chodí do gymnázia. Je to hodný chlapec, ale někdy moc zbrklý. Učí se na piano, poněvadž i já sám doma hraji. Též zkoušíme na housle. A chtěl bych, aby se naučil v zimě lyžovat. Lena chodí do první třídy…“

Pak poděkoval za kávu a rozloučil se. Za několik měsíců přišla Cebeovým poštou obálka a v ní fotografie dětí. A začátkem roku 1945 další. Ze dvou fotek a naděje s nimi spojené vystačili babička s dědou do konce války.

Nastal květen 1945. Jaroslav Cebe byl osvobozen Američany v lágru v Ambergu. Chvíli s nimi díky znalosti jazyka spolupracoval, než se vrátil domů.

V červnu dorazila i jeho sestra Milada. Prošla koncentračními tábory Terezín, Osvětim, Ravensbrück a Oranienburg. Přežila pochod smrti. Na předloktí pravé ruky měla vytetované číslo 22789. Uzdravila se z hnisavého zánětu pravého bérce i ze skvrnitého tyfu, po kterém jí zůstala srdeční vada. Kvůli chronickému zánětu horních cest dýchacích nemohla mluvit nahlas. Při životě ji udržely jen myšlenky na Jiřího s Alenkou.

Když zjistila, že jsou nezvěstní, zhroutila se. „Byla jen kostlivec v hadrech a prakticky dementní. Po celé týdny nepromluvila, jen se domáhala svých dětí,“ vzpomínal její bratr Jaroslav.

Probíhalo horečnaté pátrání. Po republice koloval oběžník s jejich fotografiemi, rozhlas opakovaně vyzýval: „Kdo víte o osudu vnoučat kancléře Šámala, přihlaste se…“

Až konečně jednoho večera začátkem července zazvonil v pražském bytě Jaroslava Cebeho telefon: „Tady Vančura z Modřan. Právě jsem zaslechl výzvu v rádiu. Nevím, jestli vám to pomůže, ale přítel mi asi před rokem řekl, že dvě děti prominentního českého politika jsou v rodině jakéhosi Freudenberga, majitele továrny ve Weinheimu u Heidelbergu. Teda ne přímo v jeho rodině, ale u příbuzných…“

Jaroslav okamžitě vyrazil po horké stopě. S pomocí Američanů dostal všechna nutná povolení a propustky do vojenského území, dokonce mu půjčili armádní džíp se šoférem a dvěma důstojníky.

K Weinheimu dorazili navečer. Nejdříve zastavili v domě Richarda Freudenberga, bratra Elisabeth. „Zůstanu stát u dveří mezi americkými přáteli, oba jsou ozbrojení a s rukama v kapsách… Vyslýchám přítomnou služebnou. Třese se. Ví, že dvě děti jsou v domě doktora Weisse. Dokáže je poznat na fotce? Ano. Vezmu ji do auta, kde mám fotky. Třese se ještě víc. Ano, to jsou ty děti… Mám slzy v očích,“ vzpomínal Jaroslav.

„Byl podvečer, seděli jsme na verandě, když tu před domem zastavilo americké vojenské auto. Brácha poznal strejdu hned, mně se zdál jen nějak povědomý. Jarka trval na okamžitém odjezdu, a tak nám Tante („Teta“, Onkle neboli „strýc“ Georg byl v té době jako bývalý důstojník v americkém zajetí) narychlo zapakovala něco našeho šatstva a hraček, z jídla to nejlepší, co z hubených přídělů měla, a se slzami se s námi rozloučila. Bylo už pozdě, když jsme vyrazili. Spala jsem na klíně amerického důstojníka, zatímco džíp uháněl nočním, válkou zničeným Německem,“ vyprávěla Alena.

Pár dní po návratu do Československa přinesl pošťák dopis, v němž Weissovi prozrazovali Cebeovým svou identitu. Byl datovaný 31. května, v chaosu poválečné Evropy však dlouhé týdny bloudil. „Drahý pane, ačkoliv zažíváme těžké časy, jsme rádi, že máme možnost vám oznámit, že vaše vnoučata Jiří a Alena se mají dobře a jsou zdrávy a šťastny,“ začínal.

Bylo z něj jasné, že se náhradní rodiče rozhodli vrátit děti dobrovolně. Jaroslavova nedůvěra, kvůli které z Weinheimu raději okamžitě odjel, se rozplynula. Použil svých kontaktů s americkou armádou a prosadil Georgovo propuštění ze zajetí. „Tím končí tahle válka. A já vím, že i v tomto smrtelně zraněném světě se dějí zázraky,“ konstatoval.

Jiří s Alenkou zapomněli češtinu, a tak se u Cebeů zpočátku mluvilo německy. „Lidé na ulici se pak na nás otáčeli a leckdy poznamenali k máti nevraživě: ,Paničko, vy jste asi zaspala dobu!‘ Muselo se vždy znovu vysvětlovat, a to pak už lidi zjihli, říkali: ,Jo, tak to vy jste ty děti!‘ A hladili nás po vlasech, což nám bylo protivné,“ vzpomínala Alena.

Česky se naučila rychle a dokonale, zatímco němčinu pomalu zapomínala. Starší Jiří „si sice finesy německé gramatiky zachoval, neosvojil si však už nikdy všechny záludnosti českého pravopisu. Ještě v oktávě „miloval“ s tvrdým y,“ vyprávěla.

Mezi českou a německou rodinou probíhala čilá korespondence. „Tante“ a „Onkel“ se stali součástí širší rodiny. Všestranně děti podporovali, posílali jim balíčky s dojemnými pozornostmi i praktickými věcmi. V roce 1956 se za nimi přijeli podívat do Československa. V roce 1965 – po dvaceti letech – navštívili Jiří s Alenou Weinheim.

„Naše máti uzavřela s Tante krásné přátelství, založené na respektu a pocitu vděčnosti. Nikdy Weissovým nezapomněla, co pro nás udělali, a vážila si jich pro jejich velkorysost. Weissovi zase byli šťastni, že jim nemá za zlé, co Němci naší rodině udělali, a obdivovali vnitřní sílu, s jakou překonala vše, co ji potkalo,“ vzpomínala Alena.

„Jako malému děvčeti se mi vrylo do paměti, co nám máti hned po návratu řekla: ,Děti, nikdy neposuzujte lidi podle jejich národnosti! Hranice nevede mezi národy – ta leží mezi dobrými a špatnými lidmi,‘.“

Když její maminka Milada v roce 1981 zemřela, odstěhovala se Alena i se dvěma syny do Weinheimu, kde pečovala o tetu Elisabeth, postiženou sklerózou, až do její smrti v roce 1986.