Pomáhá s péčí o chlapce se zdravotním postižením. Dělá jí radost, že neposílá jen peníze

„Napsala jsem e-mail a pak jsem byla pozvána na schůzku potenciálních zájemců. Tam byl projekt představen a vysvětlen tak perfektně, že jsem si ihned řekla, je to úžasné, musíš to zkusit,“ vrací se k úplným začátkům.

Podnětů, proč se rozhodla touto cestou vydat, měla hodně. „Na prvním místě bylo, že někomu pomohu. Pak hrálo roli, že na to mám dostatek času. No a je to skvělá věc. V olomouckém regionu to byl projekt zcela nový. A důležité pro mě bylo, že je kontaktní. Neposíláte jen peníze, které někam nebo někomu jdou,“ vysvětlila.

Než se mohla hostitelkou stát, musela splnit spoustu kritérií. „Plnoletost, bezúhonnost, dobrý zdravotní stav,“ poukazuje na ty základní Lubica Omastová z neziskové organizace Zet-My. „Hlavně ale hledáme lidi s dobrým srdcem, co chtějí nabídnout kousek svého domova a prostoru někomu jinému,“ zdůraznila vzápětí.

Chráněnce, kterému se nyní Denisa věnuje, si nevybírala. „Dala jsem dohromady své možnosti v rámci celé rodiny a bydlení. Formu pomoci, kterou jsem schopna nabídnout. Vše od začátku až po samotný kontakt s dítětem trvalo téměř tři měsíce,“ popsala.

Vyškolení, pak první schůzka s dítětem a jeho rodiči v prostorách spolku, setkání v domácím prostředí pečující rodiny a u samotného hostitele. To vše musela absolvovat za asistence adaptačního průvodce. „Ten provádí obě rodiny procesem jejich vzájemného spřátelení. Jde o to, zda jiskra přeskočí, zda jsou si sympatičtí,“ podotkla Omastová. Nakonec pak přišlo na několik schůzek už Denisy samotné s dítětem a adaptačním průvodcem, bez rodičů. „Zvykali jsme si jeden na druhého a učili se rozumět si,“ uvedla Denisa.

Dnes si osmiletého Adama, který má vzácné genetické onemocnění Prader Willi syndrom, bere k sobě domů zhruba jedenkrát za čtrnáct dnů. „Adam má omezenou slovní zásobu čítající asi 100 slov. Nevyjadřuje se dost zřetelně. Když se stane, že ho nechápu, zkouší to jinak. Domlouváme se například posunky. Neumí třeba popsat, co dělal o víkendu, ale já se to vždy snažím z jeho projevu vyčíst, stejně tak jeho potřeby,“ tvrdí Denisa.

Chlapec zbožňuje divadlo, a tak spolu často chodí na nejrůznější představení pro děti. „Jezdíme také na výlety, byli jsme třeba na Hranické propasti, navštěvujeme aquapark, vyrážíme i s mým pejskem na procházky. Domlouváme se na tom s jeho maminkou dopředu,“ konstatovala. Vlastní rodina její aktivitu respektuje. „Bez toho by to nešlo. Přece jen jde o značný zásah do soukromí. Nežiji s partnerem. Proto jsem to důkladně probrala s dětmi,“ prozradila.

Adam podle Omastové má své specifické potřeby, jimiž se od svých vrstevníků odlišuje. „Navštěvuje speciální školu a ve svém mentálním vývoji bude mít limit, přes který se nedostane. Vyžaduje neustálou každodenní péči. Rodiče, kteří pečují o takové děti, začínají být časem vyčerpaní. Proto do Česka přišel v roce 2018 z Irska homesharing a přinesl jim alternativu v možnostech podpory, která se od nám známých sociálních služeb značně odlišuje,“ informovala.

„Áďa je velmi společenský, ale vzhledem k typu svého postižení je v sociální oblasti hodně omezený. Nemůže jít na hřiště za svými vrstevníky, nemůže docházet na běžné kroužky jako zdravé děti, nemůže se zúčastnit příměstského tábora… Je to hravý a báječný kluk, který touží, aby ho lidi měli rádi a naslouchali mu. Což je s jeho vadou skoro vyloučené. Proto jsme velmi rádi za tuto možnost, kdy mu Denisa věnuje svůj čas, dá mu plnou pozornost a Áda se cítí naplněně a spokojeně,“ uvedla hochova maminka.

Z prvního pilotního projektu financovaného Olomouckým krajem, který spolek Zet-My v kraji uskutečnil, vyšly dvě spárované rodiny. „Dnes jich máme v regionu osm a dalších 35 jich na svého hostitele čeká. V celé republice se této problematice věnuje díky Nadačnímu fondu Abakus celkem osm organizací a další tři se k nim nyní připojují,“ objasnila Omastová.

Služba se neposkytuje zdarma, ale nelze podle ní na ní vydělat. „Jde jen o symbolické částky, a to na ochranu toho, aby byl vztah mezi rodinou a hostitelem dlouhodobý. To je pro nás zásadní. Přece jen hostitel postupem času zjistí, že má s homesharingem určité výdaje. Co rodiny platí, je však výrazně méně, než kdyby si hradily sociální službu,“ dodala na závěr.