Polyglotka Eva Spekhorstová mluví osmačtyřiceti jazyky

To, že byla Eva odmala zvyklá myslet a mluvit ve dvou jazycích paralelně, jí pomohlo při studiu dalších jazyků.

„Kromě těch, kde už jsem dosáhla úrovně C1-C2, což je čeština, angličtina, němčina, italština, francouzština, španělština, portugalština a holandština, se všechny ostatní učím souběžně. Nejnověji jsem přibrala akkadštinu, která se vyučuje v rámci archeologie, kterou studuji,“ říká dívka.

Do svých čtrnácti byla bilingvní, jako každé dítě ze smíšeného manželství. Její rodiče, profesionální muzikanti, se seznámili v německém Freiburgu, kde studovali hru na kytaru. Nějakou dobu společně koncertovali a po několika letech se rozhodli usadit na Moravě v Třebíči, kde se jim Eva narodila.

Dnes vzpomínají na to, jak dceru ani tak nezajímaly hračky jako knížky. Chodila s nimi i spát. Sama se naučila číst ve třech letech. K rodnému jazyku a němčině, kterou doma hovořili její rodiče, poměrně snadno přibrala i holandštinu.

„Ten jazyk je němčině velmi podobný a já jsem si chodila ověřovat různá slovíčka k taťkovi. Holandština je taková zjednodušená němčina,“ myslí si.

V jedenácti začala navštěvovat víceleté gymnázium a ve čtrnácti se zamilovala do španělštiny. „Ten jazyk mě dočista okouzlil,“ tvrdí. Od té doby se pro ni studium jazyků stalo vášní. Svůj původní slib, že skončí u osmi jazyků, nedodržela. To jí bylo patnáct. Její matka měla obavy, aby se Eva nepřepnula a neměla v jazycích zmatek. Pak ale pochopila, že její dcera si vytvořila zvláštní systém, který jí pomáhá jazyk pochopit.

„Učení nového jazyka přirovnávám ráda k legu. I při něm se nejdřív musí postavit solidní základ a až pak můžeme do detailu stavět dál.“ Z učebnic nestuduje. Nejdřív poslouchá, je v kontaktu s novou kulturou, pak si analyzuje gramatiku, aby řeči rozuměla zevnitř.

„Nakonec do takto připravené struktury vkládám slovíčka. V souvislostech, v kontextu. Stavět jazyk jen ze slovíček, to moc nefunguje, za týden to zapomenu.“ Jazyky se jí nepletou, ani když jsou si podobné. „Spíš naopak, když něco nevím, snažím se to odvodit z podobné řeči. V jazycích přemýšlím paralelně.“

Proces pronikání do nové řeči ji stále fascinuje. Vzpomíná, že po španělštině se s tátou učila francouzštinu, pak si přibrala italštinu. Poté se zaměřila na portugalštinu, norštinu, finštinu, řečtinu, polštinu, arabštinu, mongolštinu, zuluštinu nebo svahilštinu. Připadá vám to exotické?

Eva má jasno: „Hodně se zajímám o staré kultury Afriky a o jejich jazyky. Díky tomu jsem si osvojila i jazyk xhosa, který je charakteristický mlaskavými zvuky. V jiných jazycích je nenajdete. Narazila jsem na něj při prohledávání oblasti, která mě zajímá.“

Počtem řečí, které Eva ovládá, se řadí k hyperglotům. Jsou to ti, kteří mluví více než šesti jazyky. Na gymnáziu přeskočila jeden ročník a po maturitě odešla studovat matematiku a archeologii do Freiburgu, kde studovali i její rodiče. Svou jazykovou výbavu rozšiřuje i zde.

„Teď jsem se na univerzitě začala učit akkadštinu a v dalších semestrech mě čeká sumerština,“ říká.

Při učení jí pomáhá i to, že má takzvanou synestezii, což je sdružení dvou nebo více smyslových vjemů. Díky ní vidí jazyky jako barvu a strukturu. V Evině světě je čeština žlutá, řečtina azurová, latina do oranžova. Jazyky studuje hodinu denně, ale když jí to popadne, klidně se do nich položí i na sedm hodin. Nevybírá si je podle užitečnosti, ale podle toho, jak se jí líbí jejich barva. Třeba jazyk Ge’ez neboli klasická etiopština si ji přitáhl kvůli své hnědočerné barvě.

„Mojí hlavní motivací ke studiu jsou ale lidi. Jejich kultury, folklor, hudba, jídlo, historie – to všechno mě stále pohání dopředu. Je to nádherný pocit, umět se bavit s lidmi v jejich mateřském jazyce. Pokud do detailu chápu gramatiku a kulturní kontext jazyka, rozumím většině konverzace a také ji mohu aktivně vést.“

Nemůže ale prý říct, který jazyk je jejím nejoblíbenějším, vždy propadne kouzlu toho, který se právě učí. Jsou ale věci, které ji nepřestávají zajímat. Třeba korejská gramatika, úplně odlišná od toho, jak ji má vystavěnou čeština, jí připadá šťavnatá a moc ji baví. „Pro Čechy jsou asi nejlehčí indoevropské jazyky – kvůli příbuzné gramatice a v některých případech i v podobné slovní zásobě. Například slovní základ mater – matka – Mutter – madre se opakuje v několika jazycích.“

A co je pro ni v lingvistice nejtěžší? „Jazyky se zcela odlišnou strukturou, jako je právě třeba korejština nebo japonština. Jejich odlišné písmo pro mě není problém. Mám naštěstí dobrou fotografickou paměť, takže si znaky různých abeced za chvilku zapamatuji. Není proto pro mě problém v daném jazyce i psát.“

Nově osvojené znalosti si Eva musí procvičovat, pokud jazyk nepoužívá, spadne jí do pasivní části mozku. K osvěžení jazyků používá různé pomůcky. Její mobil je nastaven na různé jazyky. Wikipedii čte v němčině. Na internetu vyhledává někoho, kdo jazyk ovládá, a mohla by si s ním popovídat. „U některých afrických nářečí je to ale trochu problém,“ žertuje.

Hodně sleduje filmy a videa v daném jazyce a taky poslouchá písničky. Piluje si u nich výslovnost. „Třeba zrovna u čínštiny je velmi důležitý akcent, protože stačí vyslovit slovo s jinou intonací a hned získá jiný význam. Například slova čtyři a smrt jsou takto lehce zaměnitelná. Proto je v čínštině čtyřka považovaná za zlé číslo.“ Eva se učí čínskou mandarínštinu, což je na rozdíl od kantonštiny standardní čínština neboli čínský úřední jazyk.

Se stejnou vervou, jako se pustila do živých jazyků, se studentka pustila i do těch mrtvých. Všichni si z této skupiny vybavíme latinu, ale je jich mnohem víc. Chcete příklad? Etruština, starořečtina, lýdština, protokorejština, mínojština, lemnoština, frygijština, faliština, což je jeden ze tří nejlépe doložených územních dialektů latiny, nebo elamština, což byl úřední jazyk Elamské říše a od 6. století i říše Achaimenovské.

Společně se starou perštinou a babylonštinou ji lze nalézt na několika achaimenovských kamenných reliéfech v Bísotúnu, Gandž Náme a Persepoli. Mrtvé jazyky nejsou často zcela rozluštěny a nikdo neví, jak zněly. Třeba v takové sardštině existuje jen jedna deska popsaná několika málo znaky fénického písma.

Etruštinu zase najdete nejčastěji na hrobech. „A jsou to zajímavé nápisy, pokud chcete vědět, kdo byl čí syn, manžel nebo otec. Jedna hrobka nese nápis ‚nesahej na mě!‘. No a archeologové ji vzali a teď je v archivu. To je docela vtipné,“ říká Eva.

Proto jazyky jí pomáhají sledovat vývoj jednotlivých jazyků a jazykových skupin.

„V případě mrtvých jazyků bych ale neřekla, že je ovládám – jedná se spíš o porozumění a analýzu. Toto ale samozřejmě neplatí u latiny nebo starořečtiny,“ upřesňuje.

Eviným snem je věnovat se starým nerozluštěným jazykům a neobvyklým dialektům, které jsou v ohrožení, protože jimi hovoří už jen velmi málo lidí. Pevně věří, že přispěje k rozluštění i dosud neznámých jazyků.

Chtěla by se vyprofilovat jako matematická lingvistka a věnovat se používání matematických principů v řeči. Jde podle ní vlastně o hodně podrobnou analýzu jazyka za pomoci matematiky a informatiky.

A jak s tím jde dohromady archeologie? Ta pomůže při chápání celé kultury a kontextu, který je pro Evu tak důležitý. I když pilně studuje a nejlépe se cítí, má-li denní program pěkně nalajnovaný v diáři, stíhá i jiné věci.

„Baví mě malovat, chodím na zpěv a na kytaru, ráda lyžuju a začala jsem s jógou. Říkat, že umím padesát jazyků, je taková mediální zkratka. Jazyky se učíte celý život. Pravděpodobně se budu těmto plus minus padesáti jazykům věnovat nadále. Mám v této oblasti další cíl. Určitě bych chtěla začít ještě s vietnamštinou.“