Pokáč: Rodičovství mi otevřelo oči. Nikde ho nevyčtete, musíte si to prožít

Pro Pokáče je otcovství jen dalším životním směrem, který zhudebnil. Dnes třiatřicetiletý softwarový inženýr z ČVUT, jenž ve svých šestadvaceti letech pověsil kariéru programátora na hřebík a naplno vkročil do umělecké sféry, vždycky psal písničky o tom, co mu v dané době nejvíc zaměstnávalo hlavu.

„Mám nadupanej komp, s grafikou jak svině. Hafo games v tom, monitor jak plátno v kině,“ zpíval před sedmi lety ve skladbě Vymlácený entry o své mírné závislosti na počítačových hrách, nad kterou se dnes už jen pousměje. Svou muzikou oslovuje své vrstevníky se záležitostmi, jež jsou jim i jemu blízké.

V pořadí čtvrté studiové album – Rodinné album – obsahuje ucelenou zkušenost novopečeného tatínka. Když desku vloni v říjnu vydával, ohlašoval ji coby „soundtrack pro unavené rodiče“, což může znít poněkud frustrovaně. Pokáč však svůj pohled na rodičovství jen takovým přídavným jménem rozhodně neohraničuje.

Být tátou je podle něj i oči otevírající, krásné a dechberoucí. „Občas i nervy drásající, ale jednoznačně povznášející a kupředu posouvající. To nikde nevyčtete, musíte si to sami prožít,“ domnívá se.

Dříve mu byla rodinná témata spíše volná. S příchodem potomků se mu ale pootočil vesmír. Všiml si, že se zúžením okruhu známých převážně na další páry rodičů se změnil i obsah jejich konverzací. „Lidé, co děti nemají, se často baví o nových filmech. Na ty se ženou vůbec nemáme čas koukat,“ poznamenává.

Do jeho textů si čím dál častěji nacházejí cestu hlášky z domácnosti, třeba v loňské skladbě V peřinách. Duet s ním nazpívala Česká Miss 2013 Gabriela Lašková, rozená Kratochvílová, jež do té doby profesionálně nezpívala. Pro píseň i doprovodný klip hledali s manažerem někoho neokoukaného a navzdory počáteční skepsi si muzikant spolupráci s moderátorkou a dvojnásobnou maminkou nakonec nemohl vynachválit.

„Vyzkouším dneska svý nový tríčky. Já najdu sexy prádlo mezi vytahanými tričky. Dám si pět kliků, ať mám tělo bez chybičky. A hlavně nezapomeň otevřít dvířka od myčky,“ naráží na posvatební proměnu postelových hrátek, které občas bývají méně důležité než neodkladné domácí práce.

Když tu a tam využije manželčinu notorickou průpovídku v písni, za zlé mu to prý nemá. Muzikantovi je ochotnou první posluchačkou a poctivou rádkyní ve zhodnocení, jestli je podle ní text ještě přiměřený a kdy už překročil mez.

Eliška například moc nesouhlasila se skladbou Nejlepší lék je víno. Nevadil jí její ironický název, ale to, že nabádá, i když s nadsázkou, matky k alkoholismu, a navíc je zpívaná v první osobě jednotného čísla ženského rodu: „To takhle ráno sklenku si dám, hned na to druhou, ať nekulhám. V tu ránu přistane tam třetí a namísto stresu z dětí rázem zapomenu, že nějaký mám.“

V případě Pokáče tomu tak bylo vůbec poprvé. Nahrávku Markéta taktéž z aktuální desky, ve které přináší fiktivní příběh o zakomplexované dívce s malým poprsím, rozhodnuté pro plastickou operaci, pojímá naopak v er-formě. „Ve správné pohádce by to dopadlo tak, že si prsa zvětšit nenechá, přesto si svého prince najde,“ dodává Pokáč.

Třináct písní Rodinného alba vznikalo ponejvíce mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní, v takzvané hodině mezi psem a vlkem. Pokáčův starší, tříletý syn Teodor se totiž v tomto nekřesťanském čase poslední dobou budí a nemůže spát.

„Tak se spolu válíme a čteme si, já si k tomu nahrávám nápady do diktafonu. Odbroukám si deset vteřin, načež mě malý přeruší, že nemám zpívat, že si chce hrát. Hlasové zprávy, které mám na záznamníku, jsou potom krapet delší,“ usmívá se.

Hrubé verze písní hudebník následně rozpracovává v pronajatém studiu, kde obvykle tráví jeden celý den v týdnu. Jindy se snaží být co nejvíc nápomocen ženě, pokud nemá koncert nebo jiné neodkladné pracovní závazky.

Po založení rodiny se v metropoli přestěhovali do čtvrti, kde žije také Eliščina maminka. „Dřív jsem si nedovedl představit bydlet tak blízko tchyně. Teď to miluju,“ pochvaluje si ani ne půlkilometrovou vzdálenost jejího domova.

Babiččina pomocná ruka se mu odnedávna hodí i kvůli tomu, že si začal rozšiřovat repertoár hudebních instrumentů. Souběžně s rozvojem poslední desky si osvěžil hru na klavír, na nějž se učil v dětství. „Ponoukl mě váš kolega z Práva, Jarda Špulák. Několikrát se mě ptal, jestli se nechci naučit hrát na nějaký nový nástroj, abych si rozšířil obzory. A já si Jardovy rady beru velmi k srdci,“ vysvětluje.

Vedle piana hraje na kytaru a ukulele, které ovládá už tak dobře, že je vytahuje na živých vystoupeních. Láká ho i akordeon. „Vyhovuje mi, že s harmonikou se dá zpívat a hrát naráz,“ podotýká. Na řadu přijde ale až v momentě, kdy opanuje klavír.

Jak mu to jde, mohou fanoušci posoudit na právě probíhajícím turné Pokáčovo jaro, které završí 5. dubna v mladoboleslavském Škoda Muzeu. Hrát mezi historickými automobily se může zdát zvláštní, v muzeu se však nachází zbrusu nový sál, jehož kapacitu i akustiku hudebník přirovnává k oblíbenému pražskému Foru Karlín. Nejvyšší metu už pokořil před rokem a půl, kdy vyprodal vůbec největší českou halu – O2 arenu. I když hlásal, že už se nebude opakovat, svůj názor přehodnotil. Teď se drží hesla nikdy neříkej nikdy. „Umělce dnes hodně láká dobýt vršovický Eden. Mě coby kovaného sparťana moc ne,“ přiznává.

Ač druhý koncert v O2 areně nevylučuje, jistější si je v komornějším, klubovém prostředí, kde se mu lépe komunikuje s publikem. „Jsem tam jako kluk s kytarou, který spustí jeden velký táborák. Naopak když drnknu na strunu na obřím stadionu, než ten zvuk doletí do protilehlého rohu, jsem už třeba o sloku dál,“ posteskne si.

„Energii mi koncerty neubírají. Mám jí dost, byť to vypadá, že nemám žádnou,“ stáčí pozornost na svůj trvale zamračený výraz. Pro tento klamný dojem podrážděnosti nebo otrávenosti, který někteří lidé vyvolávají ve chvíli, kdy mimoděk povolí obličejové svaly, dokonce Američané zavedli sousloví resting bitch face čili syndrom naštvané tváře.

Povahově se přitom považuje za čistého flegmatika, což prý mají s manželkou společné. „Eliška je taky kliďaska, jen ji teď občas vytočí děti. Ale to i mě,“ říká Pokáč. S bývalou profesionální atletkou, za svobodna Klučinovou, se vzali v říjnu 2021, kdy spolu chodili přes dva roky. Prvorozený syn Teodor přišel na svět v únoru před svatbou, druhý syn Tobiáš se narodil předloni v říjnu.

„Jak se člověk potká s olympijskou vícebojařkou?“ zopakuje muzikant můj dotaz s nostalgickým úsměvem. Dvojice se seznámila na koncertě v Litvínově, ač tehdy paradoxně oba bydleli kousek od sebe v Praze 6. S bytostným sarkasmem dodává, že jeho vyvolená, vysoká sportovkyně, vyčuhovala mezi dětmi v davu.

Po skončení akce se dali do řeči a zjistili, že si náramně rozumí. Pokáč tenkrát byl na šňůře s písničkářem Michalem Horákem, který jej přemlouval, ať ještě chvilku zůstane. „Říkal jsem mu, holka je to skvělá, ale stejně na ni nemám. Navíc už je pozdě, tak pojeďme domů. Ve finále jsem rád, že jsem tam vydržel,“ vybavuje si osudový večer.

„Dneska jsem byl běhat a ještě teď zle mi je, podle appky spálil jsem čtyři kalorie, dneska jsem byl běhat venku v lese u řeky, kdy už sakra budou v módě vana a špeky?“ stěžuje si v písni Dneska jsem byl běhat, v níž opět čerpá z reálného života. Eliška sice už sportovní kariéru ukončila, v počátcích jejich vztahu přesto partnera čas od času vytáhla na jogging. Pokaždé mu to prý hrozně nandala. „Jednou se ale přejedla a tehdy jsem ji málem porazil,“ dušuje se.

Pokáč má nicméně ke sportování kladný vztah. Než vzal ve svých osmnácti letech poprvé do ruky kytaru, intenzivně hrál fotbal. „Tělák byl můj nejoblíbenější předmět, krom běhání. Vždycky jsem byl ze spolužáků nejpomalejší. Předbíhaly mě i holky, což bylo dost trapné. Omezovalo mě to právě i ve fotbale, až jsem si uvědomil, že to na vrcholovou dráhu asi nevypadá,“ vzpomíná.

Žebříčkům poslechovosti Pokáčových skladeb stále kraluje Mám doma kočku z roku 2017. „Tak jsme si dobrovolně pořídili katastrofu. Stálo nás to patnáct stovek a jednu zbrusu novou sofu. Kouše, škrábe, drásá, no, prostě je to krása. Tváří se tak roztomile – zvlášť když se mi rejpe v žíle,“ líčí ve své nejpopulárnější písni zážitky se čtyřnohým kamarádem.

Přestože pro rádiovou stanici Frekvence 1 už od dob pandemie pravidelně tvoří posluchačsky vděčné rychlovky, písňové glosy na aktuální události, největší ohlasy mají právě nahrávky, s nimiž se dotýká celospolečenských fenoménů. „U regulérních písniček se musí trefit dobrý námět i melodie. A pak to někdy vyjde,“ odpozoroval. Jediné téma, jemuž se v textech záměrně vyhýbá, je smrt.

Pokáč loni v létě vstoupil do Kristových let, o nichž se kdysi doslechl, že bývají nejproduktivnějším věkem. Sám to tak příliš nevnímá, životní milník ho prý spíše dostal pod tlak. „Ale dokud tam není ta čtyřka na začátku, je to v pohodě. Kdybych pak byl aspoň z půlky tak šťastný, jako jsem teď, bude to pořád strašně moc. Víc už neočekávám,“ uzavírá.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Rodinné album - Pokáč

Může se vám hodit na Firmy.cz: Škoda Muzeum