Podvodní archeologové moře nepotřebují

Jenže co vlastně kolegové z přímořských států českému týmu potápěčů a vědců závidí? Ponory do řek se špinavou studenou vodou a silným proudem? To sotva. Vysvětluje vedoucí skupiny, archeoložka a potápěčka Barbora Machová: „Obyvatelé vnitrozemí měli v minulosti k vodě zvláštní vztah. Když viděli řeku nebo potůček, obětovali do nich bohům milodary, které teď můžeme nacházet, kdežto pro lidi od moře nebyla vodní masa ničím neobvyklým.“

Jinými slovy, zatímco třeba v Chorvatsku nebo Řecku taháte ze dna po desítkách kilogramů skoro samé amfory, které v římském období někdy na přelomu letopočtů sloužily jako přepravky, u nás jsou nálezy pestřejší. Můžete natrefit na rozličné bronzové předměty z pravěku až středověku - nožíkem počínaje a náušnicemi konče -, opálené zvířecí kosti či zbytky keramiky. Přesto je podvodní archeologie v Česku zatím v kolébce a v rámci vědy tak trochu za popelku.

První expedici podnikl tým kolem Barbory Machové v lednu 2015. Partu nadšenců svedla dohromady v podstatě náhoda. Potápěči Milan Ais a Oldřich Švirk, kteří se profesionálně zabývají, mimo jiné, vyhledáváním ztracených předmětů pod vodou, snili svůj sen o objevení skutečného pokladu z dávných dob. Byli ochotni dát k dispozici své schopnosti, čas i vybavení bez nároku na jakoukoli odměnu.

Ve stejný moment se Barbora Machová z Ústavu archeologie a muzeologie FF Masarykovy univerzity v Brně, kterou už v době nástupu na vysokou školu chytlo rekreační potápění, rozhodla jako jediná v republice systematicky se věnovat podvodní archeologii. Jakmile se obě strany o sobě dozvěděly, měly jasno, že do toho půjdou a zkusí vybudovat nový obor.

Zmíněná výprava se odehrála na Labi u Malých Žernosek v místech zvaných Porta Bohemica, kde už dřív při regulaci toku řeky v minulém století byla nalezena asi stovka bronzových věcí včetně dvanácti mečů. Pro nový tým to měla být zatěžkávací zkouška v náročných podmínkách.

„Zima, mráz, práce v lodním provozu, v silném proudu. Potřebovali jsme zkrátka zjistit, kdo to vydrží. Akce byla náročná na vybavení i schopnosti potápěčů, ale nás prostě baví vítězit sami nad sebou,“ říká Oldřich Švirk.

A jeho kolega Milan Ais přitakává: „Jde skutečně o extrémní potápění, které může být velice nebezpečné. Na rozdíl od toho rekreačního, kdy v teplém moři koukáte na rybičky, toho kvůli špíně příliš nevidíte. Navíc se můžete zamotat do rybářského vlasce nebo vám proud strhne masku,“ upozorňuje potápěč.

Ani v těchto případech však nemůžete bezhlavě vyrazit k hladině, protože nahoře jezdí lodě. „Žádný zmatek, žádná panika,“ zmiňuje další podmínku pro práci pod vodou Oldřich Švirk, kterého hned tak něco nezaskočí. Už ví, že s výstrojí, v níž najdete i pomůcky pro horolezce, může vážit i o padesát kilo víc, takže fyzicky nejnáročnější manévr je dostat se z lodi dolů a zase zpátky.

Že dravý proud ho neodnese díky závaží spuštěnému ke dnu a že jedním z limitů pro délku ponoru je okamžik, kdy se mu začne chtít čurat. Poznámka pro nezasvěcené: potápěč má na sobě jako první vrstvu suché oblečení, až pak gumovou kombinézu. Dno prozkoumává v přesně vyměřených čtvercích a doba ponoru se pohybuje mezi jednou až dvěma hodinami. Za den absolvuje klidně i čtyři, aby se z několikadenního výzkumu vytěžilo maximum.

Nepředstavujte si však, že se potápěč vznáší u dna s krumpáčem, kterým zdolává vrstvy sedimentu. Na hloubku, do které dosáhne jeho detektor, stačí zahradnické hrabičky a lopatka, zednická lžíce nebo špachtle. Když se voda hodně zkalí, musí se předměty dohledávat po hmatu. „Všechno pak ukážeme archeoložce, která rozhodne, co z toho má historickou hodnotu,“ objasňuje Oldřich Švirk.

Mezi své nejkurióznější nálezy řadí hliníkový rám od rogala. „Detektor mi v Labi signalizoval, že to musí být něco skutečně velkého, ale bronzový poklad to ani tentokrát nebyl,“ usmívá se. O poznání úspěšnější byl při průzkumu u obce Kozárovice na Orlické přehradě, kde si nejdřív myslel, že na mělčině našel nějaký „hezky zahnutý drát“, ale pak se ukázalo, že jde o raně středověkou bronzovou záušnici.

„Zatím jsou to střípky, ale pořád doufáme, že jednou vykopeme pořádné věci, bronzové sekery nebo meče, a lidi se chytnou za nos a řeknou: Pojďte je podporovat, ať to může fungovat dál,“ říká Milan Ais v narážce na trvající nezájem státu podvodní archeologii financovat.

„Na Moravě v toku Dyje jsme třeba čekali, že nalezneme nějaké šperky, které se zemřelému dávaly do hrobu, ale bohužel sediment je tam opravdu hodně velký,“ dodává Ais s tím, že jejich vlastní technika je pro výzkum limitující.

„Abychom zjistili, co se ukrývá pod pětimetrovým nánosem, potřebovali bychom přístroj za milión,“ uvádí pro příklad Barbora Machová. Průběžně sice podává žádosti o grant, ale šanci, že něco získá, odhaduje nanejvýš na deset procent. Nadšení v ní udržuje jak láska k potápění a archeologii, tak i „sladkovodní“ objevy kolegů ze zahraničí.

„Ve Slovinsku našli nedávno v řece potopenou loď vydlabanou z jednoho kusu kmene. Spoustu úspěchů má například i můj kolega z Maďarska se svými nálezy v Dunaji. Když všude okolo nás naleziště jsou, tak nevidím důvod, proč by v srdci Evropy být neměla,“ podotýká třicetiletá odbornice, která jezdí na zkušenou za podvodními archeology do Chorvatska, aby jejich know-how mohla přenést do Česka.

„Učím se, jak například dotáhnout orientační body do vody, jak provádět geodetickou a fotografickou dokumentaci, zkrátka technické věci v rámci terénu, které jsou pro mě alfou a omegou výzkumu.“ To, že v moři objevila už několik amfor, považuje pouze za příjemný bonus.

Samotné potápění včetně krizových situací piluje doma, nejčastěji pod vedením Oldřicha Švirka. V porovnání s ostřílenými profesionály se stále považuje za začátečníka. „Kolega z Řecka mi poradil, že kdybych se do toho pustila ještě během magisterského studia, tak je to moc brzy, ale po doktorátu zase příliš pozdě,“ vypráví archeoložka. Rozjetí tohoto oboru jí i vzhledem k věku, který je typický dostatkem fyzických sil, doporučil právě do období doktorandského studia.

„Bylo by fajn, kdyby i díky výzkumům pod vodou o nás veřejnost změnila mínění. V očích lidí jsme zaprdění knihomolové věčně zavření ve studovnách, jenže my rádi pobíháme venku a s některými z nás je i poměrně dobrá spolupráce. Jsme úplně normální lidi, ačkoli pověst archeologů není asi úplně růžová, když se v novinách pravidelně dočítáte, jak svými záchrannými výzkumy zdržují stavby,“ uvědomuje si mladá vědkyně, která má hodně daleko k tomu nechat se oddávat klidu své kanceláře.

Nejen samotné potápění, ale i celý několikadenní pobyt v terénu totiž vyžaduje, aby člověk nebyl zhýčkaný. Spí se ve stanech a pracuje za jakéhokoli počasí, protože rozjetý výzkum se nemůže zbrzdit ani přeložit, vždyť mu předchází vyřizování nejrůznějších povolenek. A když už se na místo sjede deset lidí, kteří jsou ve svém volnu ochotni dělat něco užitečného, musí se makat od nevidím do nevidím.

V Česku se nachází na osm set zaplavených lokalit, kde by se dalo hledat, mezi jinými třeba zvíkovské podhradí. Barbora Machová však větší potenciál pro vydání „pokladu“ vidí v řekách, které můžou skrývat vraky potopených lodí. Ať už se kousky historie povalují kdekoliv pod vodou, zasloužily by si podle ní ochranu.

„Za tak krátkou dobu, co náš tým funguje, nemáme sice nic průlomového, ale minimálně jsme zdokumentovali, že je potřeba podvodní archeologii řešit, protože vodní eroze památky ničí. Mohlo by se taky stát, že za padesát let už na těch místech nic nenajdeme.“

Že jenom nadšení skupiny potápěčů artefakty nespasí, je jasné všem zúčastněným. „Odborně nás zastřešuje Masarykova univerzita, ale finančně to celé táhneme ze svého, přestože v zahraničí se v tomto oboru živí desítky lidí. Oslovili jsme sice různé experty, jenže pro ně by to bylo zajímavé až v okamžiku, kdy bychom objevili něco velkého. Zatím to zřejmě není dost atraktivní, aby na výzkum někdo přispíval,“ zamýšlí se Milan Ais.

Ani vědomí, že podvodní archeologie nejspíš ještě nějaký čas zůstane pouze jejich koníčkem, jim nevezme dobrý pocit, že pomáhají skládat mozaiku české historie. „Pro hledače je vždycky největší potěšení vymyslet a představit si příběh ztracené věci,“ připouští Oldřich Švirk, kterého každý ponor vrací do dětství, kdy četl o pirátech a potopených lodích.

Nalezení „pokladu“ by však pro něho byla jenom třešnička na dortu. „Hlavní je sbírat informace o člověku, jak žil, aby jednotlivé díly skládačky do sebe zapadaly,“ dodává.