Podnikatelka Petra Plemlová: Máma mě naučila makat a nevymlouvat se

Poznala jsem ji hned po vstupu do táborské cukrárny. Během vteřiny zmapovala terén a okamžitě věděla, co si objedná. Omluvila se za malý skluz: vedle přípravy oběda pro děti (9–18) řešila s řemeslníky, kteří přestavují její domek na předměstí, aktuální kroky.

„Je to v nejtěžší fázi: rozkopané schodiště, chodby, koupelna, elektrika… Ale do měsíce bude hotovo,“ tvrdí přesvědčivě. K tomu ve firmě dotváří kolekce, předělává e-shop a vyrábí tisíce tabulek kvůli (zatím) částečnému prodeji firmy.

Byla jste manuálně zručná už jako holka?

Šila jsem odmalička, naučila mě to v Krnově naše prvorepubliková sousedka, paní Krausová. Maminka byla sama na tři děti, takže jsme jí se sestrou – dvojčetem – musely hodně pomáhat. A protože moje rodina původně pochází z jižní Moravy, uměla jsem v sedmi letech vyšívat, háčkovat, plést, všechny ruční práce a lidové tradice.

Vyrůstala jsem mezi samými ženami, večer jsme si i s babičkou sedly a něco vyráběly. Hlavně dečky, bílé nebo vyšívané, dnes bych řekla dost kýčovité – ty jsme pak prodávaly do Německa.

Jediný mužský element byl o dvanáct let starší bratr, který studoval práva a na naši činnost se díval svrchu, podle něj jsme se měly spíš učit jazyky. Ale maminka byla velmi podnikavá a držela nás pevně u praktických věcí. Zastávala názor, že s šikovnýma rukama se vždycky uživíme.

Vy jste zřejmě podnikavá po ní!?

To ano, byla jsem přičinlivá. Sušila jsem pomerančovou kůru, nosila ovoce do výkupu a od první třídy jsem chodila prodávat noviny jako kamelot. To byl můj první podnikatelský plán: sehnala jsem skupinu holek, protože prodávat hromadně bylo výhodnější, a našla odbytiště v domově důchodců. Babičky a dědové mi na oplátku schovávali tatranky, čímž jsem měla fakticky dvojí příjem.

Co vás bavilo nejvíc a čím jste chtěla být?

Bratr mi ve své výchovné tendenci říkal: Zvykni si, že 90 procent věcí tě v životě nebude bavit, tak si nic nezošklivuj. A já vlastně dodnes nevím, co mě opravdu baví, beru vše, jak je, že se to musí udělat. Volného času jsem měla minimálně, buď jsem mohla uklízet, nebo si číst. Žádná televize, pohádky jsem viděla až se svými dětmi. Prosadila jsem si jen pár kroužků: taneční, grafický, gymnastiku a karate.

Chtěla jsem být prodavačka ve zverimexu, nosila jsem tajně domů myši, křečky, koťata. Můj první kluk vlastnil zverimex, takže se mi sen na chvíli splnil. I dnes mám u domu slepičky, psa, králíka…

Šla jsem nakonec na pedagogickou školu, měla jsem ji přes ulici. Už tehdy jsem začala trochu podnikat – pomáhala jsem druhému partnerovi a tátovi první dcery s účetnictvím. Mámou jsem se stala v osmnácti: někomu se věci daří na druhý pokus, mně na první.

Šití se vám ze života vytratilo?

Na chvíli. Jako malá jsem šila samozřejmě na panenky a pak na sebe – v deseti letech první manšestráky a plavky. Ale nejvíc jsem se rozšila až na dalších mateřských, když mi lékaři zakázali chodit.

Můj majstrštyk byly speciální tvarované látkové pleny. Jsou složitější než běžné oblečení, vedle materiálu hlavně konstrukcí střihu, aby rostly s dítětem. Zkoušela jsem zapínání na suché zipy, patentky, magnetky – byla to alchymie a na výsledek jsem opravdu hrdá.

Udělejme si prosím pořádek v dětech a partnerech.

No, nějak se nám to zamotalo v rodině… Až dnes chápu, že jak jsem žila jen se ženami, neuměla jsem to s muži. Neovládala jsem taktiku a manipulaci kamarádek typu: On řekne, že nechce, a vy mu vysvětlíte, že chce. Něco si necháte pro sebe…

Vybírala jsem si navíc podobné povahy, extroverty. Moji partneři nebyli právě výlupkem ctností a intuice mě nevarovala, chyběl mi přirozený strach a zkušenosti. Druhý muž a otec syna se upil, další (táta posledních dvou dětí) byl taky problémový.

Zaslechla jsem něco o domácím násilí…

Dohodli jsme se, že o hrůzách, které proběhly, už nebudeme mluvit. Ale bylo to opravdu dost drsné. A poslední kapka? Někteří lidé to nechají kapat celý život. Maminka tvrdila, že skoro všechno lze přežít.

Ale podle mě není hrdinství přežít, hlavní je žít šťastně. Hrdinka není žena vystavená fyzickému nebo psychickému týrání, která to vydrží kvůli dětem. Ty to stejně neocení.

Zkrátka jsem si jednoho dne uvědomila, že společné soužití nedělá dobře nikomu z nás. Moje hrdinství bylo právě to, že jsem odešla. A podařilo se mi žít jinak.

Začátky ale byly náročné, že?

Dokud se nerozvedete, nejste svobodná matka a nemáte nárok na sociální dávky. A z mateřské sedm a půl tisíce těžko zaplatíte nájem v Praze, kde jsme tehdy bydleli, jídlo, ošacení.

Jediná rada úřadů byla rychlý rozvod, což je prakticky nemožné. Ten stav nouze u nás trval dva roky. Před návštěvami sociálky jsem si půjčovala do ledničky jídlo od sousedů, abych nepřišla o děti.

Naštěstí jsem už za rok dostala své podnikání do fáze, že nás uživilo. Nejdřív jsem šila pro kamarádky, prodávala přes Fler, a když jsem ležela s angínou, vyrobila jsem si e-shop. Učila jsem se od nuly programovat, pracovat s photoshopem, upravovat bannery…

Proč jste zvolila právě oblast dětského oblečení?

Má velkou výhodu: střih vám hodně odpustí. Když chcete vypracovat dámské šaty, potřebujete větší um. Začala jsem s věcmi, které jsem sama zvládla vyrobit. Zároveň jsem se v té době potýkala s nepraktičností kupovaného dětského oblečení, které se složitě oblékalo a zapínalo. Navrhla jsem proto třeba tepláčky se stejnou přední a zadní částí. A moje děti se staly pokusnými králíčky.

Postupně jsem si našla další švadleny, konstruktéra střihů, designéra, technologa atd. Hodně jsem se naučila za běhu od všech profesí. Vznikl tým lidí, kteří dovedou mnohem složitější věci než já.

Ten obor je strašně široký, patří do něj i návrhy látek. Dřív se používala nejvíc bavlna a len, dederon, viskóza. Dnes si necháváme vyrábět i látky, které jsou membránové, různě nánosované…

Kdy vaše firma UNUO začala vydělávat?

Skoro hned, ve ztrátě být nesměla. To je výhoda začátečníků jako já: banka vám nepůjčí, rodiče nic nemají a vy taky ne, takže se prostě musíte snažit. Každou korunu jsem stokrát otočila, zda ji utratím, nebo ne.

Nejtěžší je podle mě zvládnout finanční řízení, to je největší skála ničící většinu podnikatelů. O marketingu a produktových řadách je toho všude spousta, ale nic o finančním řízení, byznys plánu. Dnes proto vedu kurzy pro začínající podnikatelky.

Na co hlavně si mají dát pozor?

Měly by si pořídit pořádnou kalkulačku, udělat si finanční plán a nechat ho zkontrolovat zkušeným podnikatelem, zda je reálný. Znám podniky, které nejsou schopné ani po čtyřech letech provozu spočítat DPH. Nebo řeknou, že mají externí účetní a ona to „nějak“ udělá. Pak zjistím, že je nezaučená, nedává věci do majetku, jak má… Dobrá účetní vás může naopak vést správným směrem.

Teď je trend dělat vše, abychom byli šťastní, spokojení, měli svůj osobní život. Znám ale málo podnikatelů, kteří by svoji firmu vybudovali levou zadní. Projekty jako milionářem za týden nebo třídenní pracovní týden jsou úsměvné. Podnikat znamená dřinu, spoustu práce a řádné spočítání.

Vy sama jste to chtěla někdy vzdát?

Několikrát. Roli sehrály většinou vlivy mimo mne. Nejvíc mě položilo, když jsem přišla o sklad látek, který byl úmyslně zničený. Jindy dorazil špatný materiál a vyhodila se celá várka nebo se nepodařila nová kolekce. Přestala jsem věřit sloganu: Když tohle přečkáte, bude to už super.

Podnikání je permanentní přechod z jedné sinusoidy do druhé. Pokud nejste připravená na jednu krizi za druhou, nepodnikejte! Podrželi mě dodavatelé a věrné zákaznice. Pomohly mi opravit byt, přinesly jídlo…

Proč jste se vlastně přestěhovala do Tábora, co je tu jiné, lepší?

Všechno: levnější bydlení i paní na hlídání, dostupnější pracovní síly. Táborská kamarádka mě ukecala, abych se přijela podívat, jak je tu krásně a krásně se tu žije. A já se nadchla. V Praze je to pro mámu samoživitelku velký boj. Tak jsem prodala byt na Palmovce a koupila si bydlení tady.

Zaměstnáváte asi hlavně ženy – samoživitelky.

Je pravda, že když se nabízejí dvě stejně šikovné síly a jedna je samoživitelka, rozhodnu se spíš pro ni. Jednu dobu se mi smály účetní, že jsme sociální podnik. Většina zaměstnavatelů se bojí, že jim onemocní děti a nebudou chodit do práce, ale s tím já počítám a zařídím to tak, aby mohly pracovat z domova a nebyl narušen plynulý chod firmy.

Založila jsem i nadační fond poskytující pomoc ženám, které se ocitly v podobné situaci jako kdysi já. Vznikl v době, kdy jsme vyráběli látkové pleny, které jsme jim poskytovali. Ušetřily asi 1500 korun měsíčně.

Jaký je momentální stav vaší firmy?

Pracuje pro nás přes sto lidí a roční obrat máme kolem 120 milionů. Vyrábíme funkční a rostoucí oblečení od novorozenců po pubertu, máme i menší sortiment pro maminky, ale snažíme se specializovat na dětskou módu. Je jiná, nefunguje tak, že se zmenší oblečení pro dospělé, zjednoduší střih, u každé velikosti se přidá centimetr – a hurá, hotovo. Dítě má jiné potřeby (včetně tepelného komfortu) a proporce, jež se mění s věkem.

Kvůli zvyšující se inflaci dnes roste snaha kupovat dětem vše co nejlevnější. Známé heslo: Nejsem tak bohatá, abych mohla kupovat levné věci, už bohužel neplatí.

Dřív jste věděla, že levnější máslo je margarín a cena je úměrná kvalitě. Dnes cena trička 600 korun nemusí být etalonem kvality, navíc výroba v malých firmách a sériích je dražší.

Naopak se může stát, že malý výrobce má zboží dražší i méně kvalitní, protože nemá nové technologie a odborníky. Proto je potřeba vrátit se ke zbožíznalství, aby se ženy vyznaly v materiálech.

Kdysi to bylo samozřejmé.

Pamatuju, jak jsem chodila s maminkou a paní Krausovou vybírat látky – sáhly a hned věděly, co se bude srážet, žmolit, krčit… Zažila jsem dobu, kdy jsem si na kabát šetřila půl roku, a celou tu dobu jsem přemýšlela a dolaďovala, jaký opravdu chci.

Ženy by se měly vyhýbat impulzivním nákupům, kdy až doma zjistí, že udělaly chybu a koupily krásný hadr, který brzo vyhodí. Stejně tak s oblečením pro děti: pokud popřemýšlejí a koupí kvalitní „rostoucí“ kousky, mají na pár let vystaráno.

Kvalita materiálu se pozná dobře při žehlení. Můj muž má shodou okolností taky e-shop, na oblečení pro motorkáře. Teď jsem mu žehlila trička a zírala, jak to lezlo na všechny strany, protože to bylo špatně střižené. Ne po osnově, ale proti, aby byla větší úspora materiálu.

Platí stále, že nejlepší je bavlna?

Ne vždy. Nezavrhuji umělé polyesterové tkaniny – 80 procent z nich je z recyklovaných pet lahví a jejich výsledné vlastnosti lze ideálně regulovat, lépe než u čisté bavlny.

Například na hrací venkovní kalhotky pro menší děti je polyester ideální. Výrobci zadáváme přesné parametry, gramáž, jaké má použít vlákno, jak ho obarvit a potisknout. Přihlížíme i k ekologii a udržitelnosti.

Vím, že nemáte ráda otázku, jak kloubíte práci s rodinou. Ale nedá mi to.

Jsem splněný sen Elona Muska, který hledá alternativní zdroje energie. U mě se spojily geny a výchova. Až u potomků jsem pochopila, že špatné matky vychovávají (s nadsázkou) skvělé děti.

Když jsem v patnácti musela s mámou do tří v noci zavařovat, dost jsem ji za to nesnášela. Chtěla jsem spíš tancovat – na mistrovství republiky jsme byli druzí! A máma se ptala: Proč ne první? Naučila jsem se makat a nevymlouvat se.

Nejsem asi tak chytrá jako řada mých kolegů, ale umím uplatnit své přednosti, hlavně cit pro matematiku. A plnit sny druhých. Doma si pak dělám věci, které baví mě.

Jaké?

Ráda rekonstruuji domy a byty, a to včetně práce – umím natáhnout omítku, poskládat kachle, vymalovat, zařídit… A když je hotovo, dostanu chuť na další. Musím prostě pořád něco dělat. Aspoň něco kreslím, píšu, počítám. Občas vyrazíme na kola nebo na koně, dřív jsem jezdila i parkur.

Současný partner je stejně naladěný?

Podstatné je, že je úplně jiný než ti předchozí a jako jediný prošel důkladným výběrovým řízením. Je totiž můj zaměstnanec, odborník na IT. Dlouho jsme kolem sebe chodili, až jsem pochopila, že nepotřebuji staršího chlapa a rozum nepřichází s věkem.

Jak jsem sama temperamentní a ukecaná, hledala jsem dřív někoho silného, kdo by mě zkrotil. Jenže lítaly talíře. Teď mám úplného pacifistu, kliďase, zlatého člověka. Má naštěstí i své projekty, protože udržet se mnou tempo není snadné.

Zapojujete i děti jako kdysi maminka vás?

Ano, ale jinak. Snažím se je (Anna – 18, Tomáš – 15, Tedík – 10, Maruška – 9) zapojit, abychom trávili společně čas. Třeba točíme videa na naše stránky, hrajeme tenis…

Doma žijeme firmou všichni, stalo se, že Tedík paní učitelce, která chtěla zaplatit výlet, odpověděl: Nevím, zda to půjde, kolik máme na firemním a na osobním účtu. Nebo když je vedro, děti lamentují, že nebudou tržby. Maruška se mnou ráda šije a kreslí tisky na látky. Ale nosit naše oblečení je po pravdě už štve.