Plzeňská formanka Jana Šůsová: Na koni jsem seděla dřív, než jsem uměla chodit

Ráno vstávám asi tak v půl páté. Musím nakrmit, vyčistit, připravit si kšíry. V půl sedmé běžím domů, udělat malé snídani (dceři) a vypravit ji do školy. Pak jdu zase ven, musím vytlačit valník a nasadit boudu, zapřáhnout. Vyjíždím teď většinou spíše kolem deváté.

Jedu do pivovaru, tam si vyzvednu papíry, jedu na nakládku. Tam přijedou s paleťákem, zvednou mi sudy na úroveň podlahy na valníku a sudy se závozníkem překutálíme na valník. Pak vyrážíme do města k hospodě. Tam musíme pivo složit, naložit zase prázdné sudy a vrátit se do pivovaru. Vracíme se teď většinou tak v půl druhé. Pro mne to ale nekončí. Musím poté vyčistit povoz, kšíry, namazat, vycídit, což zabere také dost času.

Poté mám v podstatě ještě jedno zaměstnání, jelikož si sama pěstuji i krmivo pro koně. Trávu poseču traktorem, poté seno slisuji a musím nandat do stodoly. Sama si pěstuji i oves a ječmen. Chodím spát obvykle v půl jedenácté, protože se musím postarat i doma o domácnost.

Ne. Vystudovala jsem střední ekonomku a nejprve pracovala v pojišťovně a pak jako účetní. Zprvu jsem si nedokázala představit, že je to moje životní poslání a moje práce. Vše se změnilo, až když zemřel otec. Nechtěla jsem jeho farmu s koňmi prodat. Bylo to naše dětství. Proto jsem se rozhodla, že to alespoň zkusím  zachovat.

V roce 2006 jsem tedy dala v tehdejším zaměstnání výpověď a převzala po otci formanství a vše, co s tím souviselo. Nebylo to z přinucení, ale spíš z lásky ke koním. Oni tu lásku umí tak hluboce vrátit ...

Ano. Už můj dědeček s tímto řemeslem kolem roku 1920 začínal. Nejdříve tím, že se svým koňským povozem něco převezl nebo popovezl sousedovi, tak jak to v dobách bez automobilu běžně chodilo. A „tatí” (tatínek) v tom pak už od mládí pokračoval. Utíkal kvůli tomu i tehdá ze školy (smích).  Přiznal se, že když byl někde koňský trh, tak tam musel být.

Ano. Koně byli od narození naší součástí. Jako má dnes někdo doma televizi, tak my jsme měli koně. Starali jsme se o ně od dětství. Vždycky jsme měli nějaký pár, který tahal, a pak několik dalších. Co si já od mala pamatuju, tak táta je prostě měl stále zapřažené a pořád s nimi někam jezdil. Na filmování, na svatby, všude…

Asi dřív, než jsem uměla chodit. A naše děti v podstatě taky, sotva uměly držet hlavu, tak už jsem je vozila na koni. Dřív než chodily. Ještě tehdy se sestrou jsme dělaly voltiž, to je jako gymnastika nebo tanec na koni. Měly jsme na nich taková madla a od malička jsme na nich jezdily a cvičily. Vedl nás k tomu otec.

Dnes je to už normálně oficiální disciplína, ale to dříve nebylo. Spíše, když byly nějaké závody, tak my tam měly společně se sousedovými holkami ukázku z voltiže. Dodnes si pamatuju, to mně byly asi tři roky a sestře pět let, a jely jsme na závody. Táta vždycky položil kobylu a my jsme přes ni dělaly jakoby kotrmelce. A jednou ji takhle položil, a sestra tam měla nohu. Říkala, já tam mám nohu. A táta ji jen uzemnil, ať drží, že to musí vydržet. Pamatuji si to úplně živě.

Určitě. Já jsem hrála na klavír, bavila mě také atletika, hlavně běh. Jezdily jsme na kole…spoustu věcí. Čas mi vyšel i na ruční práce, ještě dodnes třeba velmi ráda vyšívám.

Ano. Dnes jsou speciální filmaři, kteří se na to specializují. Mají vycvičené koně a vytrénované kaskadéry. Ale to dříve nebylo. V televizi byl prostě jeden produkční, který měl na starost obstarat všechna zvířata na natáčení. Pamatuji si, že tenkrát to ve filmařském průmyslu řešil pan František Michálek, říkali jsme mu strejda Michálek. A ten se znal s mým tátou.

Společně na mnoha natáčeních spolupracovali a tak můj táta natočil třeba Popelku, to je asi nejznámější. On byl tím kočím, který jel se saněmi, které se zvrhly do rybníka. A on tam skočil do kaluže do roští. Tenkrát to byl opravdu on, nebyli žádní kaskadéři a hlavně musel řídit koně, protože ho znali a věřili mu. Takže nakonec musel sám skočit do ledové vody, tenkrát byla krutá zima a třeba -20 stupňů.

Teď si vybavuji třeba film Náš dědek Josef, Konec starých časů, tam už jsem s ním byla dokonce i já na natáčení. Když se točil tady v Plzni film o Fučíkovi, tak u toho byl. I třeba v Terezíně. Když tam natáčeli nějaký válečný film, tak tam pokládal kobylu, aby dělala, že je mrtvá. Na Křivoklátě jsme byli natáčet Doktora Jesenia, tam dali dokonce tátovi vlasy a nikdo ho nepoznal.

Teď už moc ne. Oni už na to mají specialisty.

Těm, co máme teď, je 13. A to jsou ještě v dobrém věku. Většinou se dožívají tak 20, klidně 25 let. Záleží ale samozřejmě, jak se o ně člověk stará. Když se o ně člověk stará dobře, může kůň zůstat v rodině i po několik generací.

Pamatuji si, že jsme třeba měli zasloužilou kobylu Britu. Ta byla narozena roku 1967, a ta s námi vyrůstala. To byla taková matka pluku a pak jsme odchovali ještě její hříbata.

Ty on si pořídil půl roku předtím, než zemřel. Už je potřeboval obměnit – to si moc dobře pamatuji. Říkal, pojď, pojedeme se podívat na koně, ať víš, co budeš mít za práci. A tak jsme jeli do chovu, kde jsme si je vybrali. Tenkrát měli dva a půl roku, když je přivezl, to bylo někdy v červenci, v srpnu. A říjen, listopad už vyjeli, takže za těch pár měsíců jsme je naučili tahat.

Záleží, jak kdy. Některý kůň je v uvozovkách chytřejší, některému to trvá déle. Musí se začít doma, na dvoře, nechat je zvyknout na chomout a na postroje, aby se naučili, že se jich to může na různých částech těla dotýkat. Nejdřív tak chodíte vedle nich, pak můžete vyjet třeba někam na klidnější místo, my tady jezdíme po cestě za ves, aby se trošku více rozkoukali a naučili povely.

Hodně je důležitá práce s hlasem, koně se povely naučí na základě lidského hlasu. Proto se povely musí říkat hodně nahlas. Koně mi také musí stoprocentně věřit, že je nenaženu do ničeho, co by jim mohlo ublížit. Já si s nimi neustále povídám, upřímně bych je ani nepřeprala, mají třeba 700 kilo.

Vše je postavené na důvěře. Koně mi důvěřují a já je respektuji, stejně jako jiné osobnosti. Mám jen roli šéfové. Vím, co by je mohlo vylekat, už dopředu se je tak snažím upozornit nebo uklidnit. Zároveň když houknu, tak vědí, že je zle a musí poslechnout. Podle hlasu tak přesně vědí, co se děje.

Například, že kobyly ještě neuměly couvat. A já taky ještě úplně ne. Takže to byl takový styl ala ´ty jsi Pražákovi zboural sloupek´, když to tak řeknu. Trénovaly jsme to po kouskách, než jsme se to naučily. Někdy se jim nechtělo, ale já jsme se nedala a řekla jsem, že dokud se to nenaučíme, tak nikam nejdeme. A tak brzy pochopily, že když se budou snažit, že je to rychlejší. Oni jsou někdy koně paličatí, ale to já jsem víc.

Musí být o trošku víc tvrdohlavější, než ti koně. Ale ne naštvaný. Může být zdravě naštvaný, ale nic nejde se vztekem. Když jim něco nejde nebo něco nechtějí, já si prostě musím říct, že mám času dost, a vydržet déle než oni. A rozhodně k tomu musí mít člověk vztah. A i když se zdá, že člověk prostě jen sedí na povoze a jede, není to tak. Je to hodně o postřehu, je potřeba předvídat dopředu. Být ve střehu. Pořád jsou to živí tvorové, kteří sami přemýšlí, a může se stát cokoliv.

Nejstaršímu 18, mladšímu 16 a malé je 8 let.

Ten nejstarší asi nejvíce. Jmenuje se Pepík a jezdí s nimi. Má teď vlastní huculky, s kterými závodí a jezdí v sedle. Mladší Honza, ten je spíš přes traktory. A Barunka má koně taky ráda.

Nevím. Stejně jako on jsem si i já v osmnácti říkala, že po městě nikdy jezdit nebudu. Ale nikdy neříkej nikdy. Občas se mnou jezdí, umí to s povozem a postavit se k tomu. Malá se mnou ale také jezdí ráda ...

Ano, ale aby tomu tak bylo, je to o tom, že si musíte sama uživit i koně, a s tím je hodně práce. Musíte mít traktor, který potřebuje naftu. A s ním posekat, alespoň dvakrát otočit, nahrnout, slisovat a nandat do stodoly. Není to jako auto, že do něj ráno skočíte, odjedete, pak zase zaparkujete a auto stojí.

U koní je dlouhá příprava a ani po návratu domů pro mě nic nekončí. Formanství je náročné na čas i finance. Protože u koní nejde jen o krmivo, každých 6 – 8 týdnů je musíte okovat, k tomu je občas zapotřebí péče veterináře, a to nepokryje žádná pojišťovna...

.Pak musíte mít taky sedláře, na postroje. Ty mi dělají na Moravě. Protože tady žádný není. A třeba i sehnat jenom materiál na sedlo, nebo ozdoby, to také není vůbec jednoduché.

Formanství musíte dělat s láskou, na tom člověk nezbohatne. Na uživení to je, ale člověk to dělá, protože to má rád. Když bych měla třeba jen kupovat materiál, tak velký kulatý balík sena stojí 600 Kč a koně ho mají na týden.

Pak balík slámy na podestýlku, to je třeba 300 Kč. Potom oves, ječmen... Někdy koupím mrkev nebo jablka. Taky tvrdý chleba. A pak čistá voda.... Lidi se mě často ptají, jestli koně pijí pivo. Vždycky jim odpovídám, že ne, že jim ještě nebylo 18.

Myslím, že vesměs pozitivní. Já se jim vždy snažím uhnout, když můžu, a respektovat je, a oni taky. Občas se samozřejmě nějaký blbec najde, který pospíchá, ale to je málokdy.

Třeba nedávno jsem potkala v centru nějakou paní, a ta říkala, jé, já když vás vidím, tak mám hned mnohem hezčí den. A to člověka pak strašně moc potěší. Nebo když stojíte na křižovatce a řidiči se vyklánějí z okýnek a diví se, nebo se usmívají.

A víte, že jo, mám to změřené. Jednou jsem vezla svatbu na voze a svatebčané chtěli odvézt do vesnice za Plzeň. A tady v Račicích mají radar, kde nám to ukázalo 31, a to jsem jela v kroku (smích). Nikde nebylo žádné auto, nikde nikdo, a nám se tam objevilo 31, a to jsme ještě ani neklusali.