Článek
Vydělávat na plážích zalitých sluncem zní jako práce snů. Mám pravdu?
M: Bohužel to není tak, že bychom si celý rok jezdily za sluníčkem, pinkaly na pláži a ležely pod palmou s drinkem v kokosu. Je to profesionální sport, náročný stejně jako ostatní. Všechny ty destinace zní hezky, ale vlastně je jenom pár míst, kde se hraje na opravdové pláži a má to tu skutečně plážovou atmosféru. Takže práce to snová je, ale má řadu stinných stránek.
Ale na nějaké ty pláže se přece jen podíváte, ne?
B: V Holandsku nebo v Mexiku si na skutečné pláži zahrajeme, ale třeba v Číně se hraje na uměle vystavěném hřišti vedle obří řeky. Tam se k nám sluníčko přes všechen smog ani nedostane. Čína má určitě spoustu krásných míst a zákoutí, ale já si z ní pamatuju hlavně chrchlající lidi. V Dubaji je zase extrémní vedro a k tomu je ve všech autobusech puštěná klimatizace, takže tam stihneme i mrznout.
M: Život sportovců s takovým harmonogramem, jako máme my, je hodně kočovný. Pořád jsme na cestách, to určitě není pro každého. Skončí turnaj na jednom kontinentu a další týden už začíná na druhém. Přesunout se tam musíme co nejrychleji, nejen kvůli časovému posunu, ale i místním podmínkám. Stačí hrát ve Švýcarsku, o něco výše v horách, a lehký volejbalový míč hned reaguje jinak.
Plážové volejbalistky Barbora Hermannová a Markéta Sluková (nahoře)
Takže o volejbalistkách taky platí, že z každé země znají jen hotel, autobus a hřiště?
B: Takhle si to pamatuju z šestkového volejbalu, kdy jsme cestovaly po celé republice, ale všude jsme vylezly jen z autobusu rovnou do haly a po zápase zase zpátky. Teď když cestujeme někam hodně daleko, třeba do Číny nebo Brazílie, tak letíme i s několikadenním předstihem, abychom si zvykly. Na nějaké celodenní výlety to ale stejně není, musíme se připravovat na zápas.
Jak vypadá příprava někoho, koho plážový volejbal živí?
M: Tréninkem trávíme i pět hodin denně – v posilovně, na kole, na hřišti. K tomu musíme přidat rehabilitaci a probírání taktiky. Moc volného času nezbývá. Takže i když to vypadá vlastně hrozně jednoduše, je to práce na plný úvazek.
Dá se vůbec říct, jaká část těla vás živí, na kterou se musíte zaměřit?
M: Nejdůležitější je rychlý pohyb v písku – kdo se někdy párkrát proběhl na dovolené na pláži, ví, jak je to náročné. Také musíme mít silné ruce, abychom mohly pořádně zasmečovat. Důležitá je i fyzička, teď na turnaji v Riu budeme hrát třeba tři zápasy denně, několikrát za sebou, v 35 stupních a vlhkém vzduchu.
Dokážete po tom všem „vypnout“ a na volejbal vůbec nemyslet?
M: Když jedu z turnaje a už nedokážu udržet oči, občas podřimuju a najednou se leknu, že na mě letí míč. Jsou lidé, kteří jsou schopní dotrénovat, odehrát a vypnout. Pak jsou takoví, kterým to šrotuje furt.
B: Třeba Simon (Simon Nausch, trenér beachvolejbalového páru a partner Markéty Slukové) dokáže přemýšlet nad hrou od rána do večera. Nedivila bych se, kdyby ho Markéta musela doma zastavovat a říkat mu: teď už nejsme na tréninku.
M: Pro Simona je beach volejbal vášeň, ale já to mám podobně. Není to tak, že by mě s tím otravoval. Občas se nám z romantické večeře stane volejbalový dýchánek, ale já jsem za to ve výsledku ráda.
Za jak dlouho jste zjistily, jestli vám spolupráce bude fungovat?
M: S Bárou jsme se potkávaly jako soupeřky, takže jsem věděla, jaký má potenciál. Cítila jsem, že jestli budu pokračovat, tak s ní. Samozřejmě má všechny sportovní dovednosti a sedly jsme si i lidsky. Je to náročné, když si lidé nerozumějí.
A jsou i takové případy, kdy si hráčky rozumějí na hřišti, ale mimo něj se nesnesou?
B: Určitě takové případy známe. Ne že by se přímo nesnášely, ale nemusí spolu trávit volný čas. To my jsme vlastně nebyly delší čas bez sebe, tedy kromě Vánoc. Dokonce jsme trávily společně i takovou tréninkovou dovolenou, v listopadu jsme byly v Arkansasu. Máme tam známé. Bydlí na farmě v přírodě.
Odtrhly jsme se od klasického shonu, trénovaly jsme jógu, dýchání, obecně mentální přípravu. Ale víc neprozradím, ještě by to soupeřky použily proti nám.
Simon Nausch je trenér volejbalové dvojice a zároveň životní partner Markéty Slukové.
Jak vám do téhle duševní pohody zapadá mediální tlak, který jste zažívaly po ukončení svých předchozích spoluprací? Konec dvojice „Kiki a Maki“ si řada lidí brala osobně.
M: Myslím, že já jsem dobrým příkladem toho, jak rychle může člověk spadnout z obláčku mediální slávy na dno. Někdo se od toho dokáže oprostit, ale mě to zpočátku trápilo. Teď už jsem se s tím naučila pracovat.
Proč to podle vás lidé tak prožívali?
M: Protože nás měli rádi, bavily jsme je, a najednou Maki „zradila“ Kiki. To je přece skvělý příběh a malá národní katastrofa. To, že to tak vůbec nebylo, už lidi nezajímalo. Kristýna moc dobře věděla, že nejsem s věcmi v týmu spokojená delší dobu. Už jsme nehrály jako tým, ani já sama jsem nehrála tak, jak bych chtěla. Trápila jsem se, Kristýna taky.
Věci se už nikam nehýbaly, a bylo evidentní, že jedna z nás to musí rozseknout. Tak jsem to udělala. Já byla ta, co chtěla ukončit spolupráci. Navíc si Bára, kterou jsme obě oslovily, vybrala mě. Ještě ke všemu jsem ta vyšší, zůstal se mnou zbytek týmu, a to, že žiji již několik let se Simonem, který nás pak po čase začal s Kristýnou trénovat, to mi taky do karet nehrálo.
Silné ruce jsou pro úspěch v beach volejbalu klíčové.
Pak se vám příliš nepovedla první společná vystoupení…
B: První společné turnaje byly hodně sledované. Nikdy předtím jsme spolu nehrály a na nižších rakouských turnajích jsme si to chtěly vyzkoušet. Někomu ty naše první dva neúspěchy v kvalifikacích možná udělaly radost. Já je jako tak velké zklamání nebrala.
Teď už snad fanoušky zase nabíráte, ne?
B: Ne všichni se k nám otočili zády. Snad i ti ostatní lidé dokážou vše přehodnotit a pochopí, že ten rozchod bylo sportovní rozhodnutí. Nechtěly jsme nikomu ublížit, jen si chceme splnit své životní cíle a sny.
Když je řeč o snech, je to pro vás teď poslední šance zahrát si společně olympiádu?
M: S Kristýnou jsme se shodly, že po Riu bychom zřejmě stejně skončily a založily rodinu. Ale s Bárou bude spolupráce delší, všechny mateřské povinnosti jsem odložila za rok 2020, kdy je olympiáda v Tokiu. Ještě je před námi spousta nesplněných snů.
S Kristýnou „Kiki“ Kolocovou (vlevo) vybojovala Markéta Sluková mj. páté místo na olympiádě v Londýně v roce 2012.
Trenér už to ví?
M: Simon už to rozdýchal, do ničeho mě netlačí. Opravdu to v polovině léta vypadalo, že na písek už nebudu chtít ani vkročit. On je vlastně nejšťastnější, že jsem tohle rozhodnutí přehodnotila a že nás to zase všechny baví.
