Písničkářka Radůza: Jsem taková Hrnečku, vař

Je svérázná, shodují se všichni. Radka Vranková, tak zní její rodné jméno. V dětství chtěla být hajným, námořníkem. Dnes je šťastná, že objevila hudbu, pak divadlo, film, psané slovo…

Ano, je to skvělé povolání. Přináší sice spoustu nejistoty, ale zároveň i svobody. Ostatně co je na tomto světě jisté… Mám to štěstí, že si sama sobě vytvářím pracovní nabídky. Jako matka to umím ocenit.

Program mohu přizpůsobit potřebám svých dětí. Když byly malé, mohla jsem je brát s sebou na koncerty. Teď to řeším tak, že nehraji o víkendech a v době jejich prázdnin.

Je to samozřejmě povolání velmi nejisté, protože jsem závislá na svých hlasivkách a každá rýmička či psychická nepohoda má na ně vliv.

Já ty dvě ani příliš neodděluji. Na svoje skutečné jméno moc neslyším. Lety se vyvinul takový kompromis. Moji kamarádi mi říkají Radu, nebo pro mě mají i jiné přezdívky, které si raději nechám pro sebe.

V kapele jsem jich měla několik, ta poslední je „Hrnečku, vař“.

No, kluci si už na to zvykli, ale ze začátku byli překvapení, kolikrát za sezónu se mění playlist a kolik nových písniček pořád nosím. Teď jsem si to začala ztěžovat, začala jsem své chrlení vtělovat do psaní knížek.

Budete se divit, ale první, když to beru jako „dělání“ hudby pro celý film takzvaně na zakázku. Musela jsem skutečně napsat několik písniček, na základě jedné z nich komponuji i symfonickou hudbu. Jinak v několika dalších filmech použili jiní moje písničky.

Horolezectví mne naplňuje respektem, ale že jsem lezla? Několikrát jsem se o to sice pokusila, ale vždycky to dopadlo tak, že jsem zůstala někde viset a odmítala se hnout jakýmkoliv směrem. Tedy ani dolů, ani nahoru to najednou nešlo. Musela jsem si přiznat, že svůj vrozený strach z výšek nepřekonám. Proto jsem se raději začala věnovat jiným sportům.

Střílím z luku, to je asi má nejhlavnější sportovní činnost. Věnuji se 3D lukostřelbě. To znamená, že běháme po lese a střílíme do gumových terčů v podobě zvířat. Jinak ráda jezdím na kole, příležitostně raftuji a s kluky z kapely chodíme do fitka.

To máte pravdu. Titulní píseň se objevila na albu GAIA, které tuším vyšlo před dvěma roky. A to zpoždění? Víte, u filmu vždycky všechno dlouho trvá. Stále se na něco čeká.

Čeká se na to, až vyjde slunce, až zajde, až začne pršet, až přestane, pak nedorazí technika nebo se zdrží něco jiného. Kolem filmu pracuje neuvěřitelné množství lidí a je velmi těžké to všechno zkoordinovat. Nicméně snímek je natočený, stříhá se, do kin by měl jít v září.

Opravdu jen do roku 1993? Počkejte… To ne, myslím, že naposledy jsem hrála na ulici, když mi bylo přes třicet, takže ještě kolem roku 2003. Bylo to v Itálii, někdy před jedenácti lety. Od té doby jsem to nezkusila. Víte, je tam zima, táhne tam a děti se tam nudí.

Ne, myslím, že z nich žádná veřejně poslouchatelná nezůstala. Bylo mi čerstvých osmnáct let, když jsem potkala Zuzanu Navarovou, která mi řekla: Zkus se stát profíkem, máš na to. V březnu jsem oslavila čtyřicáté třetí narozeniny. Řeším jiné věci než tenkrát. Ty písničky z ulice jsou pro mě spíš takový hezký dokument nebo něco jako deník. Ale moc často si jej nepročítám.

Pyšná? Na co? Vždyť nic neumím!

Neumím. Teď právě jsem si zjednala učitele na klavír a chci ho přemluvit, aby mě učil i na harmoniku. Co jsem napsala, za to nemůžu, to mi odněkud přišlo. No a víte, to technické zpracování, to teda dost pokulhává. Takže pýcha opravdu na místě není.

Důležité je pro mne poslední album Marathon - příběh běžce. Je to CD s písničkami, ke každé z nich patří povídka. Dohromady vyprávějí příběh o nejrůznějších bitvách a válkách z nejrůznějších pohledů. Z pohledů muže, ženy, dítěte, zrádce, hrdiny, koně, myši, psa… Je to deska o tom, že utrpení způsobené válkou je stejné na obou stranách frontové linie.

Vysvědčení, které mi vystavily moje děti. Byly tam předměty jako vaření, starání se o nás, starání se o dům, praní, psaní úkolů s námi, smysl pro humor a ze všech jsem měla jedničku s hvězdičkou. Tak na tohle bych asi pyšná být mohla. Jen se bojím, abych neusnula na vavřínech a na konci roku nepropadla.

Je to jako s tím hraním. Pořádně neumím nic. Ale domluvím se rusky, polsky, francouzsky, italsky, anglicky a trochu turecky.

Spíš je to tak, že jsem jednou dostala tři ceny, Anděly, a ty jsem vydražila v dobročinných aukcích. Myslím, že to bylo v roce 2003. Od té doby jsem žádnou cenu nedostala a i nominaci asi jednu nebo dvě. Ono je to tak trochu na hlavu, soutěžit v hudbě.

Těžko můžete hodnotit zpěváka podle toho, jak vysoko zpívá nebo jak dlouho vydrží na jeden nádech. A já myslím, že my muzikanti mezi sebou ani moc nesoutěžíme. Aspoň ne ti, které znám. Rádi se naopak setkáváme a učíme jeden od druhého. Soutěže jsou podle mne dobré třeba pro vyhledávání a prosazování mladých talentů. Takže jen houšť, ať je více mladé krve!

Právě jsem podruhé vydala svoji knížku Čáp nejni kondor. Těší mě, že jsme si mohli vyhrát s grafikou. Chystám její pokračování. Kontinuálně pracuji na hudbě k filmu Tenkrát v ráji, to je velká výzva. Krom toho nedávno měla v kladenském divadle Lampion premiéru moje veršovaná divadelní hra pro děti Uhlíř, princ a drak.

Jo a chystám se vydat vánoční CD a současně připravuji řadové CD, které opět vyjde s knížkou příběhů. Jak říkám: jsem taková „Hrnečku, vař“.

To je pravda. Nejsem ale zapřisáhlý vegetarián, protože leckdy pro mě jako alergičku na lepek nic jiného než maso k jídlu není. Snažím se mu ovšem vyhýbat, co mi síly stačí. To, co jím, prostě hlídám. Musím. Jako bonus omezení se mi výrazně zlepšil ekzém a i kondice šla nahoru. Dětem dopřávám běžnou stravu i normální pečivo. Boloňské špagety jsou recept číslo jedna. Jen musím ohlídat drobečky, abych jim třeba nedala pusu. Reakce mého těla je zlá.

Nemoc mi zjistili v pětatřiceti. Teď mi je 43. Po několika letech pojídání bezlepkového pečiva jsem pečivo vyloučila dokonce zcela. Ulevilo se mi ještě víc. Také jsem za tři měsíce shodila pětadvacet kilo… Ono je totiž bezlepkové pečivo na váhu hodně zrádné, mnohem kaloričtější než obyčejné.

Už jsem našla spektrum výrobků, které jsou bezpečné. Pokud chci nakoupit rychle, sahám po osvědčených značkách. Mám-li čas experimentovat, opravdu čtu úplně všechny nápisy na potravinách. Musím vědět, která éčka mohou lepek obsahovat, že glukózový sirup se někdy vyrábí z pšenice, i když nechápu jak.

Musím hlídat i pomádu na rty, jestli tam není olej z pšeničných klíčků, nebo jestli kapky proti kašli neobsahují líh vyrobený z pšenice, žita, ječmene či ovsa. Lepek je opravdu ve všem. Například do masa ho dávají proto, že mouka váže vodu a ono je pak těžší. Je-li specifikace na zboží pro mě nejasná, řídím se zásadou: Když nevím, tak ne.

Ne, prostě třikrát denně u snídaně, oběda a večeře vysvětluji obsluze, co je to bezlepková dieta. Ve většině případů jsou velmi ochotní a z těch pár neochotných číšníků mám spíš legraci. Už se mi ale stalo, že jsem zůstala trčet na místě, kde nebylo opravdu nic. Neměli ani rajče, ani bramboru, nic. Byla jsem pak o hladu celý den.

Nakonec mě zachránila pláňka za hospodou, již jsem oloupila o pár jablek. Já ale celiakii nepovažuji za strašnou životní komplikaci. Mnohem horší by bylo, kdybych musela pojídat hrsti prášků.

Synovi je osm a dcera nedávno oslavila sedmé narozeniny. A školní povinnosti… Oni jsou naštěstí šikovní, takže se to zatím kombinovat s koncerty daří. Ostatně já pryč jezdívám maximálně na čtyři dny v měsíci a další dny se mohu věnovat dětem. Upřímně? Těšívám se. Je to odpočinek od té domácí dřiny.

Oba na ně chodili už v prenatálním stavu a tvrdohlavě v tom pokračují i nadále. Zatím jsem je neodradila.

Teď vede Ivan Mládek. Jinak mají samozřejmě rádi i jinou hudbu než tu maminčinu.

Nevím, kde se vzala ta fáma, že jsem studovala lidovou hudbu! To pravda není. A na flétnu a na lesní roh jsem se učila jako dítě. Takže školu mám jen na zpěv a na skladbu. Ale nepřipadám si nijak chytrá. Potřebovala bych tam chodit ještě tak dvacet let.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: