Pierre Richard: Je dobré si uvědomit, že člověk nemůže mít to, co si přeje, hned

Na svém kontě má více než stovku filmů, ve kterých nejen hrál, ale psal k nim i scénáře či je režíroval. Má rád hudbu a krásně zpívá – a jeho vína jsou opravdu skvělá.

Když jsem si koupil vinařství, mělo již své jméno – Chateau bel Eveque, což znamená Biskupství. A já nenašel důvod, proč to měnit. Je to jako s lodí, pokud ji od někoho koupíte, již se nějak jmenuje a taky to neměníte. Jde o název v náboženském duchu, a tak mám třeba víno, které se jmenuje Kardinál. Takže se stále tak trochu pohybuju kolem Boha.

Jsem člověk z města a péče o vinici mě naučila více vnímat půdu. Země je jako žena. Potřebuje značnou péči. Potřebuje zalévat, ale pouze když ona sama chce, touží po slunci, ale zase jen – pouze když si to přeje ona sama. A tak jsem se naučil, že člověk musí vycházet s jejími náladami. Je třeba být velmi pokorný.

Když jsem tu oblast koupil a začal ji kultivovat, vysadil jsem nějaké nové odrůdy a myslel si, že úrodu budu sklízet už napřesrok. Jaké bylo moje překvapení, když mi zkušení vinaři sdělili, že ji budu sklízet až za čtyři roky!

Do té doby jsem ve svém životě nemusel nikdy na nic čekat čtyři roky, abych to získal. A na vinici jsem zjistil, že musím být trpělivý. To se mi hodí samozřejmě nejen ve vinařství, ale i v běžném životě. Je dobré si uvědomit, že člověk nemůže mít to, co si přeje, hned.

Vlastně ano. Je to oblast na jihu Francie. Usedlost, která mě okouzlila, blízko moře a obklopená jezery. Jak jsem zmínil, jmenuje se Chateau bel Eveque, ovšem Chateau je název, který se dává původně místu obklopenému vinicemi.

Není nutné, aby tam stál přímo zámek, jak jsme zvyklí to slovo užívat dnes. Mít zámek by se mi totiž asi nelíbilo. Bydlel jsem v zámku, když jsem byl malý, a podle mě je to až příliš honosné.

Je to ten nejhezčí dárek, jaký jim mohu darovat. Věřím, že práci, kterou jsem za těch třicet let na vinici udělal, moji synové zhodnotí. Mrzelo by mě, kdyby přišla vniveč nebo kdyby vinici prodali. Což snad nehrozí a já mám velkou radost, že je to zajímá a že přicházejí s novými nápady. Těší mě, že máme společný projekt, o který se můžeme starat.

Ano, je výborná zpěvačka. Nejsem to já, kdo to chtěl a nějak své potomky v tomto smyslu ovlivňoval, ale jejich genetika pravděpodobně předesílá, že nebudou státní zaměstnanci.

To ano, ale hudbě se věnuji méně než moji synové.

To ani ne. Spíš mě s ním lidé spojovali. Když jsem točil film Život plný malérů, často se mě ptali, zda se mi stává hodně špatných věcí. Lidé mají tendenci ztotožňovat herce s rolí.

Pravda ale je, že můj první filmový scénář byl ke snímku Roztržitý, a to já skutečně jsem i v běžném životě. Pro mě samotného to není moc vtipné, ale pro mé okolí ano, vidíte, i vy se mi smějete. Tak jsem toho využil. Ale jinak jsem spíš dítě štěstěny. Například nejsem nešikovný. Abyste mohla správně zahrát někoho, kdo je nešikovný, musíte být naopak velmi šikovná. Nešika roli nešiky nezvládne.

Špatně. Ale měl jsem se vzdát svého života, abych se zalíbil své rodině?

Samozřejmě že těžké. Vždy jsem věřil ve svůj úspěch. Když umíral můj dědeček Ital, který mě učil vázat pytlácká oka, prohlásil, že Pierre je jediný vnuk, který to ve svém životě někam dotáhne. A byla to pravda. Začátky tedy byly těžké, ale já věděl, že jednou to přijde, a věděl to už i můj dědeček.

Ano, i když se vídáme velmi málo. Ani nevím, kde teď zrovna je. Není nikdy tam, kde bych ho očekával.

Myslím, že náš pohled je poněkud odlišný. Uvědomil jsem si, že ruský národ mě miluje, jsem tam dost populární, a já na oplátku zase zbožňuji Rusy. Což ale nemá nic společného s politikou.

Nejsem nijak vázán na tamní politiky a nestýkám se s nimi. To ale není Gérardův případ, ten je vyhledává. Mám však moc rád ruskou kulturu a ruský národ, lidi. S těmi si rozumím.

Ano, je to velký problém. Před sedmi lety jsem točil film, jmenoval se Což kdybychom žili společně?. Byl o lidech mého věku, hrála v něm ještě Jane Fondová, Geraldine Chaplinová či Claude Rich.

Je o přátelích, kteří si jednoho dne řeknou, že by se stejně sešli v domově důchodců, tak proč se nesestěhovat. Začali bydlet společně v jednom domě a bylo to peklo. Každý měl svá specifika, jiné zvyky a požadavky. Někdo se chtěl dívat na televizi, jiný ne, hádali se i kvůli otevírání oken.

Ale vážně, staré lidi často trápí i samota, a ta je stejná jak v České republice, tak ve Francii. Mnoho starých lidí zůstane samo, protože ne všechny děti jsou citlivé k jejich potřebám. Je to opravdu problém, který bude čím dál závažnější. Lidský život se prodlužuje, starých lidí přibývá. A k tomu se svět odlidšťuje, mezilidské vztahy procházejí krizí.

Je skvělé, že jsou lidé, kteří to reflektují, a já jsem rád, že svou podporou nadaci Táni Brzobohaté mohu trochu přispět k řešení problému. Na oplátku doufám, že se o mě Táňa taky jednou postará. (směje se)

Jezdím sem hodně kvůli svému vínu, ale taky jsem tu už několikrát natáčel filmy. Například film Bez rodiny se točil v Čechách, a to jsem tu pobýval měsíc a půl. Točil se na vesnici, ale i přímo v Praze. Miluju ji, je velmi krásná, řekl bych až významně krásná. Co se mi na ní líbí, je živost. To město pulzuje, žije.

Jistě tu jsou i problémy, ale ty já nevnímám. Je tu hodně hudby, kterou mám moc rád. Vídám vystoupení pouličních muzikantů v malých uličkách, mladí lidé hrají na kytary, na housle, nádhera. U toho se cítím dobře. Včera jsem podepisoval lahve se svým vínem a cítil jsem, jak moc jsou ke mně lidé přátelští. Byl jsem tím až zaskočen, takže pro mě je vše naprosto úžasné.

Věděl jsem o tom, ale že je to až tolik, to jsem netušil. Když jsem viděl stometrovou frontu na mě, která se pomalu přibližovala, bylo to úžasné. Lidi v ní stáli jen proto, aby mě viděli třeba jen pětadvacet vteřin, co zabere můj podpis a fotka s nimi. Bylo to krásné.

Ne, to vůbec. Opak je pravdou. Jeden syn chtěl přijet se mnou, ale nemůže, je zrovna sklizeň vína. Já se chystám cestovat, třeba po Belgii, Rusku, Ukrajině, to je moje velká radost. Těším se, že moji synové někdy pojedou se mnou. Před tím jsme se tak často nevídali, ale teď máme společný projekt a to je skvělé.

Pierre Richard přijel do Prahy na pozvání Taťány Gregor Brzobohaté, zakladatelky Nadace Krása pomoci, která již deset let pomáhá seniorům. Táňa Brzobohatá vypráví, jak k jejich setkání došlo.

První setkání: Před čtyřmi roky, někdy v září. Přišel v černém roláku, oblečen s nedbalou francouzskou elegancí, kterou večer doplnil jen bílou šálou. Tehdy se zúčastnil charitativní večeře mojí nadace.

Jak na ni zapůsobil: Byla jsem překvapená, že je menší a drobnější, než jsem si představovala. Nejvíc mě uhranuly jeho oči, blankytné a zářivé. Říkala jsem si, že mu jeho věk sluší. I přes jeho roky je stále neuvěřitelně šarmantní.

Dřív se stylizoval do potrhlého komika a tak se stal legendou. Teď je elegán a je znát, že se tak cítí dobře. Obdivuji také jeho vztah s rodinou, syny, vnuky. Je zřejmé, že u nich probíhá mezigenerační dialog, on podporuje je a oni zase jeho. Má stále úžasný smysl pro humor, ukazoval mi třeba fotky v převleku za ženu. Má stále chuť žít, to z něj čiší a v tom je inspirací pro všechny generace.

Jaký dárek mu dala: Den, který věnoval nadaci, jsem pojala ve francouzském stylu. Chtěla jsem taky, aby měl na mě a Prahu vzpomínku, a tak jsem nechala vyrobit speciálního dřevěného motýlka s panoramatem Prahy.

Dostal od nás také ocenění, ve kterém bych chtěla pokračovat a jež je určeno lidem, kteří i v pokročilejším věku mohou být inspirací pro ostatní. A to on je. Stále působí jako herec, filmař, textař, hudebník, zpěvák. On je důkaz, že život má svou hodnotu každý den.

Jak vznikla jejich spolupráce: Přes Martina Kopeckého, který v Česku zastupuje jeho vína. Prozradil mi, že Pierre má Prahu rád a vedle obchodu by tu rád podpořil i něco smysluplného, co mu bude blízké. Tak jsem sedla a napsala mu dopis. Na mé pozvání je tu už podruhé a tvrdí, že zase přijede.