Petra Špalková: Líbí se mi, když jsou sázky vysoko a je o čem hrát

Co jste říkala na to, že televize odložila po střelbě na pražské filozofické fakultě uvedení druhé série Stínů v mlze, kde hrajete hlavní roli kriminalistky?

Třetí díl pojednává o pachateli, který má v úmyslu střílet v základní škole. S ohledem na oběti, pozůstalé, studenty, pedagogy mi to přišlo jako logické a rozumné řešení. Stále jsem konsternovaná, že je něco takového možné, že se nás to, o čem jsme četli ve zprávách ze světa, dotklo takhle blízko. Stalo se to navíc v učebnách, kam jsem jako studentka divadelní vědy docházela.

Jste matka dvou školáků. Jak se po tom, co se v prosinci stalo, díváte na zajištění bezpečnosti ve školních budovách u nás?

Do základních škol, kam chodí moje děti, nemůže vstoupit nikdo cizí, aniž by byl kontrolován a dotázán, co tam dělá. Problém na filozofické fakultě byl, že tam se zbraněmi přišel jeden ze studentů. Nedovedu si představit, jak tomu bez bezpečnostních rámů předejít.

Máte teď větší obavy o bezpečnost dětí?

Jistě. Jenže nejde žít v permanentním strachu. Toho už je kolem nás tolik, že by se člověk asi musel zabarikádovat v bytě a měl by strach si jít koupit rohlíky. Ustrašenost a úzkostnost taky nevedou k ničemu dobrému.

Ve Stínech v mlze hraje vaši seriálovou dceru vaše jedenáctiletá Andělka. Kam se po třech letech mezi první a druhou sérií herecky posunula?

To nedokážu posoudit, jsem víc její máma než její kolegyně. Na place mám osobní vazbou tak zamlžený pohled, že nemám odstup. Při natáčení první série to bylo jednoznačně dítě, teď už mi připadala jako mladá slečna, dívka. Určitě vyspěla mentálně. Měla vždycky schopnost vhledu do lidí a analýzy. Podívá se a rychle odhadne typ člověka. Od raného dětství měla tak přesné postřehy, až nás to zaráželo. Od kamarádů až třeba po naše kolegy. S ničím se nemaže, se všemi se rychle seznámí, je s ní sranda.

Jako dcera dvou herců asi nemá před kamerou a štábem ostych.

Měla výhodu, že začala natáčet po mém boku a cítila se naprosto bezpečně. Měla taky velké štěstí, že ji režíroval Radim Špaček, který sám začínal jako dětský herec. Je to jeden z nejempatičtějších režisérů, které znám. Nekřičí, není podrážděný, když se něco nedaří, je trpělivý, vysvětluje, uklidňuje. Andělku má upřímně rád, možná v ní viděl sebe, když byl v jejím věku. Byla každopádně v dobrých rukách. Navíc nám ostravská produkce vytvořila skvělé podmínky, byly jsme jako v bavlnce. Skoro jsem se bála, aby se z ní nestala taková princezna na hrášku, protože první natáčení zažila v luxusu jak lidském, tak pracovním.

Zkušenost dětského herce máte i vy.

Začínala jsem v Divadle Husa na provázku, když mi bylo pět let. Hrál tam už můj bratr (o sedm let starší herec a režisér Jakub Špalek), moje první role bylo kuře v Lišce Bystroušce, pak mě Bolek obsadil do Šaška a královny.

Jak vás Husa na provázku ovlivnila?

Mám v herecké výbavě, že nic není nemožné. Poznamenal mě duch svobody, která Provázkem prostupovala. V šesti jsem třeba poznala Bolkovu ženu Chantal, když přijela z Francie a učila se česky. Setkat se v tom věku v Brně s Francouzkou a skamarádit se s ní, to bylo něco hodně neobvyklého. Vyrůstala jsem jedním uchem s Holkama z naší školky a druhým se Stromboli, Pražským výběrem, Kate Bush, tajně vypálenými kazetami s Karlem Krylem a Suchým se Šlitrem. To mě formovalo.

Zkušenost dětského herce vás však ke studiu herectví nenasměrovala.

Rodinná rada se usnesla, že konzervatoř není to pravé, takže jsem šla na gymnázium, kde jsem měla kvůli hraní individuální studijní plán. V tom roce se odehrála sametová revoluce, spolek Kašpar, který založil bratr Jakub Špalek, dostal pražské Divadlo Rokoko. Já hrála v Kašparu asi v pěti inscenacích. Když jsem se měla rozhodnout, na kterou vysokou školu se budu hlásit, přišlo mi DAMU jako krok zpátky, protože se tam ocitnu mezi spolužáky, kteří nebudou mít s divadlem žádnou zkušenost. Proto jsem šla na filozofickou fakultu na divadelní vědu.

Vraťme se ke Stínům v mlze. Nechala jste dceru se na jednotlivé díly dívat?

Znala obsahy jednotlivých dílů, měla ale jasno, že je to všechno „jako“, že to není skutečná krev, že tam maskérky jen něco nalily, že když se vystřelí a někdo padne, že to museli trénovat. Brala to jako zábavu a dokázala si vytvořit odstup. Dramatický byl poslední díl, kdy ji Mirek Hanuš v rámci pomsty vůči mně unese a já po ní se svými kolegy pátrám. Bylo to pro ni náročné, protože jsem v těch scénách s ní nebyla. Všechny už ale znala, strejdy Mirka se nebála, zná ho z Divadla v Celetné, fandila mu ve StarDance a posílala esemesky. Když jsme se pak na to s odstupem dívaly, překvapilo mě, jaké měla zajímavé otázky k ději, i to, jak se vnímala jako herečka. Ptala se, jestli to dobře zahrála, jestli jí bylo rozumět.

Únos dítěte je silná káva. Hrajete ráda krajní situace?

Mám radši vyhraněnější situace než dialogy typu: „Ahoj, jak se máš? Docela dobře. Co ty?“ Líbí se mi, když je o čem hrát, když jsou sázky vysoko. A nemusí to být nutně drama, může to být i crazy komedie, nebráním se žádnému žánru. Vždycky by tam ale měl být konflikt.

Když jste zmínila vysoké sázky, vzpomněla jsem si, že jste zkušená mariášnice.

Jéje, karty jsem dlouho v ruce neměla. Je pravda, že v době, kdy jsem hrála, jsem měla vysoké sázky ráda. Čím větší sázka, tím dramatičtější hra. To, že jsem schopná vyhnat sázku vysoko, i když na to nemám karty, byla spíše začátečnická neznalost.

Vyplatilo se vám blafovat?

V pokeru blafovat musíte. V mariáši do jisté míry taky. Jestli se mi to vyplatilo? Bavíme se o sázkách, které byly v řádu maximálně stokorun. Určitě jsem barák neprohrála, ale ani nevyhrála.

Blafujete v herectví?

To bude složitá odpověď. Herectví je celé o blafování. Simulujeme situace, které v našich reálných životech nikdy nenastaly, zároveň ta simulace musí být pravdivá. Každá nepravda se na jevišti pozná. Pocitově, není to samozřejmě měřitelné jako ve sportu, kdy na stopkách přesně změříte, za kolik kdo zaběhl, nebo změříte výšku tónu a víte, jestli zpěvák dvoučárkované C zazpíval, nebo ne.

Jak jste to tedy myslela s vysokými sázkami při hraní? U které role byla opravdu vysoko?

U každé, do které jsem se pustila. Každý dobrý dramatický text stojí na konfliktu, který je pro tu postavu zásadní: život, smrt, láska, mateřství. Hru s malými sázkami si v podstatě neumím představit. O čem by byla, o čem by pojednávala, kdyby jejím postavám nešlo o všechno?

Sázka je bezpochyby vysoko v dramatu Koza aneb Kdo je Sylvie?, kde v Divadle bez zábradlí excelujete s Hynkem Čermákem.

Hrajeme manželský pár v krizi, který zkoumá hranice tolerance, co je v intimních vztazích ještě přijatelné a co ne. Tohle drama Edwarda Albeeho půvabně tančí na tenké hranici totální tragédie a čiré komedie. Nepamatuju se, kdy jsem se při čtení textu tak nasmála. Hynek vůbec nesejde z jeviště, já jen dvakrát. Je to typ rolí, kdy jsme totálně závislí jeden na druhém. To je jako ve fotbale: můžete být sebelepší útočník, když ale máte slabou obranu, prohrajete.

Proč se vám spolu dobře hraje?

S Hynkem se známe od mých asi šestnácti let, chodila jsem se dívat na DAMU na klauzury studentů. Hynek tehdy vypadal skoro stejně jako teď. Hráli jsme pak spolu v Činoherním klubu a v Celetné, ale nikdy partnersky. Až před deseti lety jsme točili životopisný film o Antonínu Dvořákovi (ve filmu Jaroslava Brabce Americké dopisy hrála skladatelovu manželku Annu). Vzájemně si věříme, což je základ pro každou hereckou spolupráci. Líbí se mi, že není emotivní, není hysterik, má v sobě nadhled, klid a příjemnou pomalost. To se hodí, protože jsem dost impulzivní a rychlá. Často se spolu smějeme. Jemu se nejspíš líbí, že je se mnou domluva jako s chlapem. Co se řekne, to platí, žádné holčičárny a ofuky.

Kde ještě hrajete?

Mojí domovskou scénou je teď Divadlo v Celetné, kde mám dvě inscenace se souborem Kašpar, jednu z nich jsem režírovala. Do Celetné přešlo i Divadlo Verze, kde jsem stálým hostem.

Vy se hodláte věnovat divadelní režii?

Přišlo to ke mně náhodou. S kamarádem Ivanem Řezáčem a mým mužem Mílou Tichým jsme chtěli převést do Celetné inscenaci Já, Feuerbach, která byla po derniéře v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Ivan Řezáč, který tam hraje titulní roli, trval na tom, že to mám režírovat já. On měl svou roli už z Ústí vybudovanou, já tomu tady dala spíš formální strukturu. Myslím, že k režii inklinuje spousta herců, kteří nějak koncepčně myslí a jsou latentně tvůrčí typy. Jen namátkou režírují třeba Ivan Trojan, Miroslav Hanuš, Roman Zach. Je nás dost. Souvisí to i s věkem a zkušeností: člověk nechce být pořád v úloze submisivního interpreta, touží být víc tvůrcem.

Byla jste vždy vůdčí typ?

Svým způsobem jsem k tomu měla sklony vždycky. V rámci své práce umím otevřeně komunikovat, nebojím se, že budu umlčená, klidně řeknu, co mi nevyhovuje, i když si většina myslí něco jiného. A umím to říct neagresivně. Nejde mi totiž o prosazování vlastního názoru, ale o to, aby byl výsledek co nejkvalitnější. Nebojím se autorit. Proto jsem nikdy nemohla spolupracovat s režiséry, kteří jsou ješitní a nepřipouštějí diskusi, kde by se mohlo ukázat, že jiný pohled by mohl být zajímavější než ten jejich.

Umíte se takhle prosazovat i v osobním životě?

Tam to mám spíš naopak.

Jaké bylo režírovat svého muže?

Jo, dobrý. Samozřejmě se to komplikuje tím, že zatímco ostatní od toho mají po zkoušce pokoj, my jsme šli do divadla spolu, z divadla spolu a byli pak spolu doma. Někdy to bylo energeticky náročné. Já jsem ale od dětství zvyklá na práci v rámci rodiny a vím, kdy si mám myslet svoje a radši nemluvit. Čas mi dá buď za pravdu, nebo ne. Víc se nestane.

Vy jste před lety odešla z Národního divadla, manžel pak z angažmá v kladenském divadle. Dva herci na volné noze, to byl za covidu dost adrenalinový sport.

Ještěže máme chalupu, na které jsme mohli pobývat. Žádná venkovská idyla to nebyla, protože Lojzík byl ve čtvrté třídě a Andělka zrovna nastoupila do první, ještě nečetla ani nepsala. Komunikace se školou se odehrávala ve stylu: „Do čtvrtka do patnácti hodin pošlete, jak Andělka odříkává básničku, a od Lojzíka do čtyř hodin šest stran matematiky.“ Všechno se to odehrávalo u jednoho stolu. Do toho jsme kupovali mrazák, protože jsme nevěděli, jaké obchody zavřou, a dopravní společnost nám ho odmítala dovézt k baráku, protože tam není zpevněná příjezdová cesta.

Jak to máte v současné době?

Teď to mám v dobré rovnováze. Ideální množství večerních představení, občas filmová práce, audiokniha. To je celkem vzácné. Buď mi rok nikdo nezavolal, já nevěděla, co se sebou a měla nervy, kde vezmu na složenky. Nebo jsem naopak měla pocit, že život je vlak, já za ním běžím po kolejích a vidím jen zadní světla. Teď si užívám hezké práce a zároveň mám čas na děti, na rodinu a na sebe.

Máte na svém kontě nejedno ocenění, od Českých lvů přes Cenu Alfréda Radoka a Cenu české filmové kritiky až po Thálii. Jaký to má pro vás význam?

Je to moc příjemné dostávat takové ceny, ale po posledním Českém lvu jsem rok a půl nestála před kamerou. A nejsem s touhle zkušeností sama. Možná mají filmoví tvůrci pocit, že už chcete hrát jen vážné role v černobílých filmech, že budete mít přemrštěné požadavky, nevím. Takže dostat cenu není vždycky výhoda. Je to ale vždycky fajn večer, i když já zrovna nemusím ty ceremoniály a shánění šatů, bot, kabelek a šperků, což stojí tisíce, které nemám. Takže si to půjčuji, a tudíž se nesmím polít, zatrhnout nitku… Nejraději bych to přebírala v igelitu.