Petra Špalková: Jsem příznivcem školy, která má řád

„Letní shakespearovské slavnosti jsou pro mě vyvrcholením zápřahu, ve kterém žiju už dlouho,“ zdůrazňuje 44letá herečka.

„Když se narodil Lojzík, nevylezla jsem dva roky na jeviště, odolávala jsem i filmovým nabídkám. Vůbec jsem přitom neměla obavy, že se na mě zapomene, bylo mi to jedno, prioritu jsem měla jasnou. S Andělkou byla jiná situace, musela jsem pokračovat v práci. Teď jí to chci při nástupu do školy vynahradit.“

Setkávala jsem se s ním pravidelně jako herečka i jako pedagožka na DAMU se svými studenty. Účinkovala jsem na úplně prvních Letních shakespearovských slavnostech v roce 1990, kde Jan Kačer režíroval Sen noci svatojánské.

Hrála jsem jednoho z elfů, roli Puka Miloš Kopecký. V dalších ročnících jsem odehrála i Rosalindu v Jak se vám líbí, Ofélii v Hamletovi. Letos jsem královna Hermiona v Zimní pohádce.

Budeme na chalupě a vzhledem k tomu, že představení začínají až v půl deváté, můžu na ně dojíždět.

K tomu budu ještě párkrát hrát na letní scéně pod Žižkovskou věží jednak s Divadlem Verze komedii Úča musí pryč, s Divadlem v Rytířské britskou konverzačku Chvilková slabost, kde je mým partnerem David Matásek.

Na různé šustění v hledišti a zvonění tramvají si člověk zvykne. Taková vyrušení však nejsou jen specifiky letních scén. Kolikrát se v Divadle v Dlouhé ozve uprostřed Sofoklovy Élektry mobil…

Venku je člověk vydán napospas počasí: jednou padáte v teplém kostýmu vedrem, jindy se v letní róbě klepete zimou. Samozřejmě to je náročnější na hlas.

Asi v Jak se vám líbí na Letních shakespearovských slavnostech, když jsme hráli podél celé zdi purkrabství Pražského hradu a museli jsme obsáhnout 180 stupňů. To bylo mimořádně hlasově namáhavé. Tehdy jsem opravdu musela spát osm hodin denně a popíjet jen minerálku.

Podobné to bylo u Markéty Lazarové v Národním divadle v režii J. A. Pitínského, která byla hodně tanečně pojatá, což představovalo velký fyzický výkon. Každé zkoušce předcházela hodina choreografického tréninku.

Od počátku jsem trochu s tou velkou institucí bojovala. Vyrostla jsem v „domácích“ divadlech, kde probíhal úplně jiný druh komunikace. Na pár inscenací vzpomínám ráda, o jiných si myslím, že se stát neměly. To však bývá u všech angažmá. Na období s Michalem Dočekalem vzpomínám ráda.

Bylo mi jasné, že s příchodem nového šéfa dojde k obměně souboru, bude se vyhazovat, a už se mi u toho nechtělo být. Nechtěla jsem někde setrvávat s pocitem rozmrzelosti. Ještě mi nebylo čtyřicet, říkala jsem si, že mám ideální věk na změnu.

Kdy jindy, v šedesáti bych se k takovému kroku těžko odhodlala. Měla jsem pocit, že je za mnou spousta dobré i oceněné práce a nemusím se ničeho bát.

Dvacet let jsem byla v angažmá, chtěla jsem si zkusit život na volné noze. Zpočátku to nebylo úplně růžové, ale postupem času se ukázalo, že to byl dobrý krok. I když z finančního pohledu dost riskantní. Manžel (herec Miloslav Tichý - pozn. red.) teď končí v angažmá v Kladně, budeme tedy na volné noze oba.

Když si představím, že přijdu domů a začnu si tomu chirurgovi nebo ajťákovi stěžovat, že jsem dala při představení důraz na nesprávné slovo a kolega se na mě divně podíval, pochybuju, zda by se dokázal tvářit, že ho to zajímá.

O divadle ráda přemýšlím a mluvím i doma. Když jsem měla vedle sebe někoho, kdo nebyl z divadelního prostředí, dost žárlil. Bylo pro něho třeba těžké zpracovat fyzické kontakty, které k herectví patří. Mimodivadelní vztahy prostě pro mě ideální nebyly.

Naštěstí mám vedle sebe osvíceného, přejícího muže, který na moje úspěchy nejen nežárlí, ale ze srdce mi je přeje.

Jsou seriály a seriály, třeba za Zdivočelou zemi nebo Pustinu jsem byla vděčná. Někdy musíte jít do seriálu, abyste zaplatila složenky za bydlení. Stavět si nějaké kategorie nemá v dnešní době smysl.

Hrála jsem v Ulici a neměla jsem s tím žádný problém. Skončilo to ale tím, že jsem prý nepochopila žánr.

Jsem moc ráda, že mě Bohdan Sláma přizval ke Krajině ve stínu. Pojednává o skutečné vesnici na česko-rakouském pomezí, která ještě do roku 1922 patřila Rakousku.

Začlenění do Československa vesnici ekonomicky spíš poškodilo a vytvořilo se napětí mezi německými a českými rodinami, které tam spolu žily. Nástup Hitlera k moci to ještě zhoršil a docházelo k osobním mstám.

Pocházím z Cejlu, části Brna, kterého se výrazně dotklo jak vyhnání Židů, tak Němců. V obýváku mám obraz z bytu, ze kterého byla kdysi vyhnána židovská rodina. Odsun Němců, na kterém se mnohdy vyřádili Češi se špatným svědomím, semlel i ty, kteří s válkou neměli nic společného, jen se narodili jako Němci. Tyhle věci mi nejsou lhostejné.

Hraju v devíti inscenacích. A mít v hlavě devět hodně náročných textů není vůbec jednoduché, odmítla jsem proto nabídky na divadelní práci na celou příští sezonu. Přestože to byly nabídky po všech stránkách zajímavé.

Mám dvě malé děti, dcera půjde po prázdninách do první třídy, chci si to s nimi užít. Potřebuji ten rok i ke své regeneraci, chci chodit cvičit, plavat, číst, chci děti vyzvedávat po obědě, vodit je na kroužky, dělat s nimi úkoly…

Ne, jsem příznivcem školy, která má řád. Respektuju domácí výuku, waldorfské školy, ale Andělka začne chodit do běžné školy blízko našeho domova, stejně jako Lojzík. Sama jsem prošla přísnou jazykovou školou a mám na ni ty nejlepší vzpomínky.

Přísný, a hlavně důsledný, protože jsem zjistila, že děti neustále zkoušejí, kde jsou hranice. Něco jim řeknu, ony se chvíli tváří, že to pochopily, ale za chvíli to zase zkouší. Jakmile povolíte, hned to pole obsadí.

Zrovna teď jsem jim koupila kvalitní kolo, koloběžku a dvě přilby. To považuju za užitečné a potřebné, protože mi záleží na jejich bezpečí. Jinak nastavuju míru toho, co dostanou a nedostanou, velmi pečlivě.

Když jdeme společně nakupovat, máme pravidlo, že si mohou vybrat jednu věc. Čemukoli navíc odolávám, bez ohledu na vřeštícího potomka, kdy se všichni otáčejí, kdo že je ta úděsná matka. Vydržím to, protože si myslím, že pěstovat v tomhle světě závislost na materiálních věcech je krajně nezdravé.

Naštěstí kolem sebe máme hodně přátel, kteří se na to dívají stejně, takže jako rodiče recyklujeme. Spoustu hraček a oblečení dostáváme, my zase to, co se dá ještě upotřebit, dáváme dál. Kupuju vlastně jen boty, jiné věci spíš výjimečně.

Z časových i energetických důvodů. Vycucávalo mě to. Ne každý student vás chce následovat a já mohu učit jen toho, kdo se ode mne učit chce a komu přijde moje vidění profese i divadla inspirativní. Nemůžu nikoho nutit, aby moje vidění přejímal. Stálo mě to hodně nervů.

Žádná. Studovala jsem jazykové gymnázium, pak čtyři semestry divadelní vědy na filozofické fakultě. Všechno, co se učí na DAMU, jsem vstřebávala ve skutečném divadle.

Bylo mi asi devět, když jsem v Divadle bratří Mrštíků v Brně hrála Ptolemaja v Shawově parodii na Antonia a Kleopatru. Hned na začátku ho zavraždí, takže během zbytku představení mě kolegové využívali do mariáše, protože jsem musela čekat na děkovačku.

Pamatuju se, že jsem jednou domů přinesla 6,50 Kčs, které jsem ten večer vyhrála. Hrála jsem docela dobře, základy mě naučil tatínek, když potřebovali s bráchou třetího do hry, mariášovou čtyřku pak spolužáci na gymnáziu.

Mariáš není poker, tam musíte počítat. V herectví ale taky musíte počítat, co má ten druhý v kartách, co vynesete, s čím počkáte.

V pěti letech. Šli jsme vyzvednout bratra (o sedm let starší herec a režisér Jakub Špalek, zakladatel divadelního spolku Kašpar - pozn. red.) ze zkoušky Lišky Bystroušky v Divadle Husa na provázku. Z toho, co jsem viděla na jevišti, jsem byla úplně v transu.

Všiml si mě Jiří Pecha a zeptal se mě, zda bych taky chtěla hrát. Samozřejmě že jsem moc chtěla. „Tak tam běž a zakřič: Já chcu hrát!“

Protože jsem byla poslušné dítě, udělala jsem to. Režiséra Zdeňka Pospíšila to asi pobavilo, protože mi svěřil roli kuřete. Pípala jsem tak usilovně, že si mě všiml Bolek Polívka a obsadil mě do Šaška a královny. Dostávala jsem pak na Provázku mnoho let další dětské role.

To se mýlíte, s Bolkem žádná sranda nebyla. On je perfekcionista, občas z něho šla hrůza, protože nesnesl, když něco nebylo na sto procent. Jednou mě přišla maminka vyzvednout z nějaké pozdní zkoušky a on zrovna ne úplně spisovně něco vytýkal klukům z techniky.

U nás se nikdy sprostě nemluvilo a já se hrozně bála, že mi maminka divadlo zatrhne. Běžela jsem k ní a vysvětlovala, že když je chlap hodně naštvaný, musí si ulevit.

V září 1989 jsem nastoupila na jazykové gymnázium, přišel listopad ’89 a já dojížděla na DAMU, kde můj bratr s Michalem Dočekalem, Martinem Mejstříkem, Janem Potměšilem a dalšími vedli studentské protesty, a vozila jsem odtamtud materiály na naše gymnázium.

Krátce nato jsem začala zkoušet s Janem Kačerem Sen noci svatojánské. V té době se můj bratr rozhodl, že bude inscenovat Cyrana z Bergeracu, a chtěl, abych tam hrála. To všechno v prvním ročníku gymnázia.

Když brácha dostal nabídku, aby se ujal vedení Divadla Rokoko, nemohl mě tam angažovat, protože jsem ještě nebyla zletilá, ale mohla jsem být jako stálý host bez pracovní smlouvy.

Požádala jsem tedy na gymnáziu o individuální studijní plán - to povolovali jen sportovcům - a byla jsem asi první, komu to dovolili kvůli hraní v divadle. Maminka s tím souhlasila pod podmínkou, že si nesmím pokazit prospěch. Uklidnila jsem ji tím, že jsem na konci druháku přinesla samé jedničky.

Byli jsme třeba se Cyranem v Norsku, všichni jeli na výlet do fjordu, já si otevřela biologii a studovala prokaryotické a eukaryotické buňky, abych složila zkoušky z biologie.

Stále o sobě víme a vždycky budeme vědět. Třeba jsem zaskočila v Divadle v Celetné téměř bez zkoušek Roxanu v Cyranovi. Ví zkrátka, že jsem po ruce.

Momentálně nic nepřipravujeme, ale chuť spolupracovat je vzájemná. Nepotřebujeme moc slov ani společně stráveného času, známe se skrz naskrz, naše společná intuice je obrovská. Sourozenecké pouto je pro nás životní kotva.