Petra Račková: Brzy by měl náš systém umět násilné činy předvídat

„Pracovní den začínám dobrou kávou. Nejlepší je, když ji někdo krátce předtím, než dorazím do kanceláře, uvaří,“ směje se v sídle české společnosti Cogniware v pražském Karlíně.

Právě tato firma už roky vyváží do světa originální počítačové programy zaměřující se hlavně na nejrůznější formy kriminality a jiné současné hrozby. Umějí rozpoznat nejen obličeje, ale také automobily, spojit je s jejich majiteli, zanalyzovat rizikové situace a předcházet jim…

„Náš systém umí rozpoznat vedle tváře i hlas a chůzi dotyčného. Dodané záběry dokáže propojit s e-maily, s esemeskami, zvukovými záznamy, které se k němu pojí,“ vypočítává další jeho dovednosti Petra Račková s tím, že kvůli nim bývá často nasazen do boje proti teroristům. Než se ovšem vůbec do ciziny konkrétní verze dostane, zaměstná v Praze desítky lidí na dlouhé týdny a měsíce.

„Každý v týmu máme jiné úkoly. Já jsem asi nejlepší ve shromažďování podkladů, dat při rozjezdu projektu, který stavíme zákazníkům na míru… Nejdřív hledám veřejně dostupné technické studie, odborné články s podobným zaměřením. Možná se to nezdá, ale náš obor je poměrně probádaný, inovace se hledají čím dál tím hůře,“ vyjmenovává.

Nashromážděná zjištění pak předává kolegům, aby společně zanalyzovali, v čem mohou pokračovat, aby co nejlépe vyhověli klientovi.

„Když se kluci dohodnou, jak vše uchopíme technicky, přichází další část mého luxování internetu: hledání konkrétních dat, hromady fotek, textů, zvukových záznamů. Čím víc jich mám, tím je to pro vývoj lepší,“ líčí bývalá pedagožka.

Prostor za katedrou bratislavského gymnázia opustila před čtyřmi lety. Do Prahy odešla za manželem, s nímž se zná od střední školy a jenž tam již pracoval. Před dvěma roky nastoupila do Cogniware.

„Ač mě učení hodně naplňovalo, v Praze jsem hledala jinou profesní pozici. Když mi kamarád doporučil firmu hledající manažera náboru pro IT, neváhala jsem. Z ní jsem po roce přešla do čisté IT praxe,“ ohlíží se s tím, že prostředí tak nějak znala. Její muž se v něm pohybuje a doma leccos slýchávala. Aby se zdokonalila, absolvovala ještě několik školení.

První větší zkušenosti pak v Cogniware sbírala jako IT tester. Laicky řečeno zkoušela funkčnost aplikací či webů, aby byly uživatelsky co nejpříjemnější.

„Zjišťovala jsem například, zda se hladce na dané stránky přihlásíte, jestli se vám tam ukáže to, co má. Různě jsem kombinovala přihlašovací hesla,“ zachází do dalších podrobností a dodá, že na nynější pozici ve vývojářském týmu se dostala v lednu, kdy přirozeně zapadla do čistě mužského kolektivu.

Zmíní, že kolegové ji přijali velmi hezky. A toho, že je žena, občas využívají v rámci vývoje systému: slouží jim jako fotomodelka, modelka, figurantka.

Při rozeznávání čehokoli, včetně obličejů, je totiž důležité dodat počítači náležité podklady. Tedy shromáždit co nejvíce záběrů pořízených z různých úhlů.

Počítačová neuronová síť, uvnitř níž se informace předávají, se posléze naučí z detailů udělat hledaný celek. Data zpracovává, nadneseně řečeno, obdobně jako lidský mozek.

„Zjednodušeně se dá říct, že učíme počítač rozeznávat konkrétní věc, člověka, objekt tak, že mu dáváme velké množství informací. Je to jako s malým dítětem, jemuž ukazujete: tohle je kočka, tohle je pes. Aby zvířata rozlišilo, používáte k tomu pohádky, zvuky, ukazujete mu zvířata na ulici. Postupem času spolehlivě rozliší, co je kočka a co pes. I když se v řadě věcí podobají: mají shodně čtyři nohy, ocas, dvě uši,“ popisuje.

Zmíněný proces „učení“ počítače, myšleno vývoj konkrétního programu, samozřejmě jistý čas trvá a čeští vývojáři během něj jeho schopnosti vylaďují až k dokonalosti. Vzhledem k tomu, že směřuje hlavně na Střední východ, musejí rovněž počítat s odlišnými kulturními zvyklostmi, k nimž patří různě výrazné zahalování těl.

Aby se počítač „neztratil“, to je další náplní práce paní Račkové v její karlínské kanceláři.

„Při jednom projektu jsem seděla klukům jako modelka a šátkem si střídavě v obličeji zakrývala, co bylo potřeba. Nalepovala jsem si vousy… Nafocené záběry se dále zpracovávaly tak, aby rozpoznatelnost osoby byla co nejvyšší,“ upřesní. Doplní, že i u jejich systému platí: čím víc je skryto, tím hůř se dotyčný či dotyčná identifikují. Klíčová k jejich rozpoznání je především linie očí a nosu.

Vývojářka vzápětí podotkne, že systém nemusí sloužit jen bezpečnostním složkám. Některé banky na Blízkém východě ho mimo jiné využívají k vyhledávání VIP klientů. Chtějí docílit toho, aby se jim dostalo nadstandardního přijetí hned, jak vejdou do dveří dané finanční instituce. Tuto možnost jim dává mírnější legislativa, v Evropské unii je podobná praxe zakázána.

„Náš systém ale nevyhledává pouze člověka, který má jméno. V mase záběrů také třeba zjišťuje, kdo se v nich nějak opakuje. Jméno muž nebo žena získávají až později, třeba díky policii, když jsou dotyční jakkoli spojeni s trestným činem,“ upřesňuje.

V blízké budoucnosti by měl být pražský IT produkt schopen vyhledat další detaily postavy, mj. určitý její znak.

„Třeba pána v červeném tričku, paní s fialovou peněženkou kdekoli ve městě. Tato schopnost by se dala využít při vyhledávání neznámého důležitého svědka, pachatele trestného činu… Brzy by měl systém také umět násilné činy předvídat. A to na základě analýzy už existujících videonahrávek s rizikovými situacemi,“ popisuje.

„Učení“ počítače usnadňuje to, že krizové momenty provázejí určitá shodná gesta, pohyby, předměty. Jde mimo jiné o ruce se zatnutými pěstmi směřující k cizímu obličeji, ruce držící různé zbraně či lidi běžící k jednomu místu. Na vypjatý moment by měla bezpečnostní složky - hlavně policii a strážníky - upozornit přímo kamera, která výjev snímá. Ať už výstražným zabarvením, nebo zvětšením.

Petra Račková zmíní i to, že systém se vedle bezpečnostních rizik zabývá i těmi zdravotními. Na základě osvojených informací je schopen vytipovat nositele koronaviru pohybující se na veřejných místech. Za rizikové jedince považuje ty, kteří jeví znaky únavy, oproti jiným se pomaleji pohybují, potí se, smrkají, otírají si nos…

I tato gesta se počítačová neuronová síť musí před tím, než se dostane do ostré praxe, naučit z obrázků nebo videí. Mnohé z nich se pořizovaly také v pražské karlínské kanceláři a modelkou opět byla paní Račková.

Vysvětlí mi, že program na zachycení nemocných osob by se dal používat třeba na letištích. Lidi, na něž by „ukázal“, by následně na dálku prošli předběžným změřením teploty.

„Kdybyste i poté byla označena jako riziková osoba, přišel by k vám pověřený pracovník a požádal by vás, abyste prošla dalším testováním,“ zmíní vývojářka s tím, že všudypřítomné kamery by dokázaly také vytrasovat, kde se možný šiřitel viru pohyboval.

Na můj dotaz, zda podobný systém nepovažuje za narušení lidského soukromí, odpoví jednoznačně: „Ne“. Ve své práci vidí možnost, jak zlepšit svět kolem nás:

„Nevěřím ve spiklenecké teorie, že nás jednou budou totiž řídit roboti. Přes monitor mi přešlo poměrně dost záběrů, situací, v nichž bych se sama ocitnout nechtěla. Umožní-li technologie alespoň někdy jim předcházet, je jejich užívání podle mě namístě. Navíc evropská legislativa chránící vaše soukromí je nastavená velmi přísně.“