Petra Nesvačilová: Ráda chodím brzo spát s knížkou

Ano i ne. Ráda chodím brzo spát s knížkou. Samotu a společnost dělím asi půl a půl. Baví mě spousta věcí, ale alfou i omegou je pro mě natáčení dokumentů a herectví. A pak rodina a přátelé. Na lidi mám štěstí, i když pár těch, co jsem od nich dostala za uši, už jsem taky potkala.

Chodila jsem od deseti let na dramaťák a měla vymyšleno, že nejprve vystuduju herectví a pak, až vyzraju, přidám studium tvorby dokumentárních filmů.

Tehdy jsem si možná ještě myslela, že budu pracovat pro OSN a zachraňovat svět. Neměla jsem pojmenované, jak to udělám. A že se tomu dokumentární filmy blíží. Ráda jsem na ně koukala a chtěla natáčet cestopisy.

Jenže Amerika už byla objevená a mě lákalo dobrodružství. Třeba záchrana světa v Africe a jiné spasitelské projekty. Sir Nicholas Winton (zachránce židovských dětí za 2. světové války – pozn. red.) byl můj dětský hrdina.

Ale ti taky, a Hurvínek se Spejblem a The Kelly Family (slavná irská rodinná popová skupina – pozn. red.). Všechno dohromady. Nicméně herectví mě zajímalo odmalinka. V osmnácti se mi poštěstilo a na konkurzu mě vzali do inscenace Gazdina roba v Divadle Na Zábradlí. Vzápětí přišla hlavní role ve filmu Pusinky.

Tehdy jsem nic o světě nevěděla, byla jsem nezkušená holka z jižních Čech. Pochopit život v Praze bylo dost náročné.

Doma v Českých Budějovicích jsem studovala gympl a jezdila hrát divadlo do Prahy. Trochu divoké období, já bych svoje dítě v takovém případě asi zavřela doma. Řekla bych: nejdřív maturita a pak si dělej, co chceš.

Ti byli velkorysí. Odvezli mě na nádraží k vlaku, ale nic víc. Snažit jsem se musela sama, jelikož pro mě byla maturita důležitá.

My jsme spolu chodili na dramaťák. Měli jsme stejný humor a třeba herecké improvizace jsme tam rádi dělali spolu. Jsme si v něčem podobní. Jirka mi několikrát dost pomohl a podporovali jsme se vzájemně. Oba jsme šli do věcí, na které nikdo neměl pomyšlení, ale my byli dost drzí.

Myslím, že u mě převažuje drzá pokora. (směje se) Ta drzost patřila k pubertě. Teď si za sebou víc stojím.

Hereckých nabídek mi chodilo dost. Ani jsem všechny nevyužila, protože jsem FAMU brala vážně, chtěla jsem se naučit řemeslo, umět zakládat šestnáctku i pětatřicítku, zvládnout režii.

O lásce a o smrti.

Bylo to na motivy knihy Putování slepého hada za pravdou od Ladislava Klímy, kterého jsem měla ráda. Trochu jsem si to upravila a vznikl film o továrně na peří. O tom, v čem člověk spí, že vlastně usíná na pohřebišti. Peří jsou naše pohřbené sny.

Ano. Ten dokument pro mě měl zásadní význam, především v popisu dobra a zla lidských stínů, které všichni v nějaké míře máme. Natáčení bylo nebezpečné.

Nikdy bych do podobného filmu nešla, kdybych kriminalistku Helenu Kahnovou neměla za zády. Vždyť jsme při natáčení odhalili identitu někoho, kdo ji měl doposud skrytou! To nebyla žádná legrace.

To mi říkalo mnoho lidí od dětství, že jich mám v sobě celou škálu. Vždy mě bavilo mnoho věcí a já je s oblibou propojuju. Spojuju i moje dokumenty s herectvím, v některých si sama hraju. Ráda tančím, zpívám, píšu, to mi dělá dobře.

A s chutí vařím. To mě taky naplňuje, protože jde o tvůrčí činnost. Před rokem a půl jsem dělala poprvé svíčkovou. Bylo to jako natočit film. Babičky a tety mi svěřily své recepty a vychytávky. Já to všechno sepsala, udělala si rešerši a podle toho tvořila.

Vařila jsem pro kamarády.

Alkohol rozpouští spoustu věcí, proto ho lidi požívají, na druhou stranu zničil indiány. Je nebezpečný, ale funguje i jako berlička. Já ho ale ráda nemám. Nebaví mě.

Ne, když už, mám raději slivovici. Na večírku neodmítnu prosecco, ale že bych se těšila domů, že si dám láhev vína, to ne. Alkohol moc nepiju. Ve společnosti jsem schopná vydržet nepít. Do nálady se umím naladit i bez něj. Ano, stalo se mi, že jsme hráli karty, a kdo prohrál, musel vypít panáka. Ale většinou alkohol nevyhledávám.

Myslím, že ke spoustě. Existují přece i zdravé závislosti, jako třeba běh. Ale hodně ráda mám čokoládu.

Ani ne, bylo mi jich líto. I když je to nepatřičné někoho litovat. Taky bych nechtěla, aby mě někdo litoval. Přála jsem jim, aby si své starosti vyřešili a dostali se z nich.

Ano, na poušti, v experimentální stanici, kde se simulují marsovské podmínky. Vědci z NASA zkoumají, co je třeba zlepšit a na co dát pozor, aby se k rudé planetě mohlo v budoucnosti vzlétnout.

Ano, ale myslím, že to bude za hodně dlouho.

Pyžamo.

Asi pět. Měla jsem s sebou i spacák. Moje kamarádka mi koupila Bachův parfém, směs esenciálních olejů, abych se tam cítila dobře. Měla jsem i svůj polštář a taky svíticí řetěz na stromeček.

Nezdáli se překvapeni. Ostatně, jeden už na místě visel. Prostě jsem tu poušť chtěla zkrášlit. Všichni jsme žili v jedné kajutě rakety, kde se zároveň i točilo. Osm lidí v jednom nevelkém prostoru.

Přesně tak. Budíček byl kolem páté hodiny ranní. A jedli jsme i kosmonautskou dehydrovanou stravu.

Něco bylo geniální. Třeba vanilková zmrzlina. Ta byla v prášku. Stejně jako sendvič se sýrem. Ale třeba hrášek, ten byl sušený a míchal se s vodou.

Ano, ale producent Zdeněk Janáček věděl, že to není úplně v pohodě, takže nám vozil ze Starbucksu vanilkovou kávu a nutelu. A taky nám vařil polévky.

Měli jsme třeba omezený odběr vody. Kanystr na týden, a když došla, smůla. Znamenalo to půlminutové sprchování, museli jsme šetřit. A taky psát zprávy vědcům z NASA o našem zdravotním stavu. Jak se cítíme, zda nemáme nějaké problémy.

Naštěstí vše bylo v normě. Ale bylo to dost netypické natáčení. Díky němu mám pětileté vízum do Ameriky, což je fajn. Na marsovskou základnu do Utahu se chce podívat mnoho vědců i novinářů, my se tam dostali díky českému vesmírnému architektovi Ondřeji Doulemu, který pro NASA pracuje. Říkal, že první, kdo může na Marsu přežít, jsou umělci.

Protože jsou přizpůsobiví. My jsme život v simulaci tamních podmínek vzali jako roli a hned jsme fungovali. Jinak je to pro lidi náročné psychicky.

Být v poušti, dodržovat režim. Není kam odejít, nedá se nikomu zavolat. Jste odkázáni sami na sebe. A kolem jsou hadi a škorpióni.

Ne, ale kluci jo, vyfotili ho a ukázali. Sama jsem raději nikam moc nechodila.

Na letišti mě čekala kamarádka Léňa a šly jsme na kafe. Měla jsem opravdu radost, že jsem pobyt zvládla.