Petra Nesvačilová: Naučila jsem se schovávat dřinu za lehkost

Příběh Aristokratky se odehrává na zámku Kostka. Toužila jste někdy bydlet na takovém místě?

Když jsem byla dítě, podobná představa se mi moc líbila. Asi pod dojmem návštěvy zámku na Hluboké, kam jsem jezdila často, protože jsme bydleli kousek od ní. S přibývajícím věkem jsem však od této romantické vize upustila, protože jsem si uvědomila, že vytopit všechny místnosti by stálo hromadu peněz a že by mi tím pádem asi byla pořádná zima, poněvadž jinak bych se nedoplatila.

Šlechtický život jste lehce okusila během natáčení. Jaké to bylo?

Skvělé! Děj se natáčel na zámku Milotice (v okrese Hodonín – pozn. red.), jehož součástí jsou rozlehlé a překrásně upravené zahrady, ve kterých se chovají pávi. Kromě samotných zámeckých komnat jsem si tak mohla užít dlouhé procházky. Jsem moc vděčná, že mi filmové i divadelní projekty umožňují dostat se na tak zajímavá místa. Různorodé prostředí je pro herce nesmírně obohacující a inspirativní.

Přiblížíte trochu vaši postavu, místní chiropraktičku Šárku Vostrou?

Je to poněkud rázná žena, která miluje svého partnera, pana Švába v podání výborného Tomáše Jeřábka. Ti dva rozhodně nešetří hlavní postavy, které hrají Eliška Balzerová, Táňa Dyková a Hynek Čermák. Nutíme je k akci, čímž vzniká zajímavý dramaturgický oblouk. Dalo by se říci, že je přijdeme pořádně proprudit. (smích) Na natáčení filmu vzpomínám moc ráda. Byla to moje první role po porodu, takže jsem sbalila celou rodinu a vyrazili jsme na měsíc na Moravu. Bydleli jsme v Kyjově a každý den jezdili na zámek. Ze začátku jsem ale byla neskutečně nervózní, naštěstí po prvním natáčecím dnu obavy opadly.

Žádné komplikace nenastaly?

Kdepak! Moje mateřské hormony zafungovaly, takže jsem získala pocit, že jsem ve všem skvělá. Poprvé v životě jsem o sobě absolutně nepochybovala. (smích) Všichni se navíc ke mně i mému Tomášovi (partnerem herečky je Tomáš Vápeník, spolumajitel reklamní agentury – pozn. red.) chovali absolutně skvěle a dopřávali nám obrovský komfort. Když jsem dceru kojila v pauze mezi scénami, Tomáš si pochutnával na škvarkách. Pak jsem nastoupila na plac a koukala, jak se spokojeně prochází s kočárkem v zámeckých zahradách. Úplná idyla!

Rozmýšlela jste se dlouho, než jste na nabídku točit s půlroční dcerou kývla?

Přiznám se, že se mi hodně zalíbilo být s malou doma v našem mikrosvětě, který jsme si vytvořily. Nepřepadla mě žádná touha postavit se před kameru, případně za ni. Když mi zavolala producentka filmu Karla Stojáková, pečlivě jsem se proto rozmýšlela. Mám skvělého muže, který mě přesvědčil, že všechno zvládneme a že mám do projektu jít. Díky němu i citlivému přístupu Karly jsem nabyla sebevědomí a nakonec kývla. Rozhodl i fakt, že šlo o malou roli.

Jen sedm měsíců po porodu jste se vrátila i na divadelní prkna. To bylo také spontánní rozhodnutí?

Vlastně ano. Původně jsem se chtěla maximálně věnovat dceři, neměla jsem v plánu vůbec pracovat. Jenže Tomáš mi řekl: Běž hrát, vždyť je to tvoje radost, udělá ti to dobře. A měl pravdu. Zhruba pětkrát do měsíce teď hraji v představení Skořápka nebo Taneční hodiny v Divadle Ungelt, což mi dovoluje určitý odstup a zároveň zdravé spojení se světem. Kývla jsem také na novou roli v představení Vzhůru ke hvězdám, kde budu hrát s Ivou Pazderkovou. Zkoušet začneme v březnu a v dubnu bude premiéra. Na hru už se ale připravuji rok, protože bude náročné skloubit práci v divadle s rodinou a starostí o domácnost.

Nemáte toho zrovna málo…

Vedle toho stále natáčím televizní Inkognito a také se podílím na dalších projektech, ale jen pokud jsem schopna je natočit třeba za den. Mnohé další nabídky odmítám. Drtivou většinu času trávím s dcerou, zbylých 10 % času jsem venku, kdy se v poklusu snažím využít každou minutu. Pečlivě plánuji, takže po představení si domluvím například kostýmní zkoušku nebo rozhovor. Vím, že Jasmínku uspává tatínek, a jsem v klidu.

Pečlivě plánovat vás naučila dcera, nebo jste organizovaná byla vždycky?

Odjakživa jsem velký plánovač, který nosí harmonogram v hlavě. Díky dceři jsem si svůj systém ještě vytunila. Pro mě je nejdůležitější čas, který trávím s ní. Nechci, aby mě práce rušila. Proto beru telefony a odpovídám na zprávy až večer, když Jasmínka usne. A v den, kdy máme baby jógu, nepřipadá v úvahu, abych jela na natáčení. Nastavila jsem si jasné hranice a přes ně zkrátka nejdu. Jen díky nim zvládám pracovat a také si sem tam uloupnout čas pro sebe, kdy si dojdu na pedikúru nebo ke kadeřníkovi.

Předpokládám, že podstatnou roli hraje i péče tatínka. Pomáhá hodně?

Určitě. Máme velkou výhodu, že pracuji večer, takže když Tomáš přijde z práce, já odcházím do divadla a u malé se vystřídáme. Když nemám představení, společně naši holčičku koupeme. Tomáš skvěle vaří, čímž mi také usnadňuje život. Neustále také konzultujeme, jaké natáčení mohu zvládnout, kam by mohl jet se mnou a hlídat dceru, abychom byli všichni tři spolu. Pomáhají nám i babičky, které hlídají, když mě Tomáš nemůže doprovázet nebo si zkrátka jen potřebuji odskočit. Jsem přesvědčená, že Jasmínka ocení, když na chvilku odejdu a užije si čas s někým, kdo ji bude rozmazlovat po svém. I já jsem zažívala jinou svobodu s babičkou a dědou než s rodiči a dodnes na to s láskou vzpomínám.

Jdete tedy cestou intuitivní a benevolentní výchovy?

Jinak než intuitivně vychovávat podle mě nelze. Sice existuje nepřeberné množství knih o rodičovství, přesto si každý musí najít vlastní způsob s ohledem na povahu dítěte a na svůj konkrétní charakter. Pro mě jsou zároveň podstatné mantinely, řád a pravidelnost.

Co vám dalo po narození dcery nejvíce zabrat?

Začátky byly krušné, měla jsem pocit, že už navždy budu jen ležet a kojit. Když jsem situaci přijala, neskutečně se mi ulevilo. Pomohly mi také návštěvy kamarádek, které mi nosily čokoládu.

Dozvěděla jste se o sobě i něco nového?

Nejvíc mě překvapila láska, kterou k dceři cítím. Je to naprosto nový a nepopsatelný druh citu. Ukazuje mi, že ona momentálně stojí na prvním místě. Rozvíjí moji kreativitu, učí mě stát více nohama na zemi, intenzivně vnímat přítomnost. Když to porovnám se svými svobodnými léty, musím se smát, kolik jsem měla volného času a kolik jsem ho trávila vymýšlením „blbostí“.

Jak vypadaly vaše dny?

Velmi ráda jsem jen tak lelkovala, což teď vůbec neexistuje. Neustále něco dělám. Kromě hraní si s dcerou také každý den peru, aby měla všechno oblečení čisté a voňavé, večer uklízím a rovnám hračky do pravých úhlů nebo drhnu kočárek. Mám holt takovou obsesi, potřebuji mít okolo sebe všechno tip top. V hlavě mi sice víří nejrůznější myšlenky a nápady na novou knihu nebo další projekty, jenže většinou všechno přebije únava. I když mám naplánováno, že jakmile Jasmínka usne, vrhnu se na nějakou práci, nakonec si jdu lehnout. Občas přemýšlím nad tím, jestli to náhodou není prokrastinace převlečená za ospalost, ale i kdyby byla, tak mi stejně nevadí, že jí jdu naproti.

Dcera má dvě jména. Jak jste je vybírali?

Přemýšleli jsme o nich hodně dlouho. Jasmína je krásná květina, zároveň v sobě nese energii, odvahu, přirozenou autoritu. Druhé jméno Rikka má japonský původ a znamená vládkyně a boží dar, používali ho i Vikingové. Setkala jsem se s ním díky mému kamarádovi Honzovi Muchowovi, který má dceru Rikku. My dva jsme se potkali už při natáčení mého prvního filmu Pusinky a dělal také hudbu k mému dokumentu Zákon Helena. Zeptala jsem se ho, jestli si dané jméno mohu půjčit, a dostala od něj i jeho ženy posvěcení. Tak jsou v Česku už dvě Rikky.

Coby dokumentaristka stojíte nejen za Zákonem Helena o českém podsvětí, ale i Vojnou Zhotoven dotýkající se politické angažovanosti. Máte v hlavě námět na další materiál?

Poohlížím se po dalším tématu. Kriminálním ani politickým směrem ale už nepůjdu, protože s miminkem po boku musím být zodpovědnější. Nic dalšího však neprozradím. Všechno pustím ven, až přijde správný čas, což v mém případě může nastat třeba až týden před premiérou. Jsem tajnůstkářka, ráda si věci nechávám pro sebe až do poslední chvíle. Mám to tak se vším.

Proto bylo vaše těhotenství pro mnohé obrovským překvapením?

Na Instagramu ze soukromí kromě občasných fotek dědy či mámy z narozenin téměř nic nesdílím. Považuji ho za velmi citlivou a křehkou záležitost, která do mého pracovního světa nepatří, a tak je striktně odděluji. Proto dokud jsem nemusela, nechávala jsem si své těhotenství pro sebe. Ve chvíli, kdy už to nešlo maskovat, jsem ho teprve oznámila. Vzhledem k pracovním závazkům mi to zároveň přišlo fér.

I váš partner dlouho unikal pozornosti médií…

To je pravda. Ale na křtu diáře, který jsme s Hankou Vagnerovou připravily, jim neunikl. (smích) Mimochodem, chystáme pokračování a další vydání diáře je na cestě.

Pojďme se ještě vrátit k partnerovi. Prozradíte, co vás svedlo dohromady?

Byla to náhoda a víc neřeknu. Jen to, že jsem na něho čekala celý život a že si s ním užívám každou vteřinu. Jsem osudu nesmírně vděčná, že nás dal dohromady.

Co vás na něm tak okouzlilo?

Oči, dobré srdce a humor.

K vašim nepřehlédnutelným hrdinkám patří i Karmen z reklamních spotů pro jednu z bank. Skeče o světských slavily obrovský úspěch a dočkaly se i pokračování.

Točilo se v zahraničí, kam jsme opět cestovali celá rodina, včetně mojí maminky. Atmosféra byla perfektní, protože Štěpán Kozub neustále házel jeden fór za druhým. Jasmínka poznala nového strejdu a všechno perfektně vyšlo.

Je velký rozdíl mezi účinkováním v reklamě a klasickým herectvím?

V reklamě jde o jiný druh herectví, protože všechno se musí udělat v kratším čase. Co se týká intenzity, ta naopak musí zůstat. Karmen z reklamy je ale stejná raketa jako Helena z Osady nebo Roxana z představení Skořápka. Jde o silné ženy, ze kterých srší energie, a jsou to extrémně náročné role. Abych je dobře zahrála a humor proudil s lehkostí, musím být odpočatá a všechno mít dobře promyšlené.

Nemají lidé díky vašemu přesvědčivému ztvárnění pocit, že jste taková i ve skutečnosti?

Může se to stát, ale doufám, že ne moc často. Všechny zmíněné ženy jsou totiž charakterově diametrálně odlišné než já. Ač miluji humor a mám ráda prdlé vtipy, přece jen to automaticky neznamená, že se v civilu chovám stejně jako daná postava. Už jsem si ale zvykla, že škatulky přicházejí ve vlnách. Teď stále ještě jede Helena Rubalová z Osady. Přisuzuji to humoru, který byl celým seriálem prosáklý. Zároveň vím, že časem přijde jiná výrazná postava, která přinese novou vlnu, na které se s mojí budoucí postavou povezu. Považuji to za nezbytnou součást mého povolání.

I ostatní role, jež jste zmiňovala, mají podobný humor.

Humor má přece každý rád. Také si pamatuji Jiřinu Bohdalovou a Ivu Janžurovou ze Světáků nebo Svatby jako řemen, naopak jejich dramatické role si stěží vybavím. Pro diváky jsou daleko těžší. I já sama na komediích ujíždím a vedle českých si ráda zapnu i béčkové filmy. Pouštím si je, když jdu skládat nádobí do myčky nebo uklízet. Ve chvíli, kdy mám hodně dobrou náladu, tak děj i komentuji. Kdykoliv se necítím úplně nejlíp, procházím náročným obdobím, spraví mi náladu takový film, seriál nebo skeče. Při psaní své první knížky Skutečná jsem byla často hodně unavená a scházela mi energie, zapnula jsem si Tři Tygry. Děsně jsem se u jejich scének smála a perfektně jsem se odreagovala. Uvolnila jsem se a mohla pak dál tvořit.

Vaše spisovatelská prvotina přitom působí, že byla psána lehkým perem. Jak to děláte?

Vidíte, podobné reakce jsem dostala i na Zákon Helena. Schovávat dřinu za lehkost mě naučili na FAMU režiséři Karel Vacek a Jan Němec. Divák ani čtenář přece nebude u mých věcí trpět. Nechci, aby na ně děj padl jako těžká deka. Proč by se měl zaobírat nějakým mým utrpením v rámci tvůrčího procesu? Navíc by k němu těžko dotekly myšlenky, které chci svými projekty sdělit, kdyby byly těžkopádně podané. Proto jsem se naučila vše dělat lehkou rukou. Když už se divák či čtenář rozhodne nakouknout do mého světa, přeji si, aby se v něm měl hezky.