Petra Nesvačilová: Jsem šťastná režisérka i šťastná herečka

Ne, ani mě to nenapadne. Vždy jdu do každé práce s tím, že jsem ráda v rukách režiséra, naprosto mu věřím a snažím se mu splnit všechna přání. Zároveň si věřím, že umím jak hrát, tak režírovat. I když jsou dny, kdy si nevěřím vůbec.

Jsem šťastná herečka i šťastná režisérka. Co zrovna dělám, dělám naprosto naplno. Když jsem v kuchyni a vařím, tak jsem šťastná kuchařka.

Když jsem přišla na FAMU, říkali mi: Jó, ty jsi ta hérečka. Tak jsem hrozně makala, abych ty filmy měla dobré a dokázala, že jsem dobrá režisérka. Na divadle jsem zase slyšela, že jsem ta hrající režisérka. Takže jsem zase hrozně makala, abych dokázala, že jsem dobrá herečka. Lidé si myslí, že člověk může dělat jen jednu věc pořádně. Není to pravda.

Vždy to šlo ruku v ruce. V deseti jsem hrála loupežníka v dramatickém kroužku u nás v Českých Budějovicích. V osmnácti si mě režisér Jiří Pokorný vybral na hostování v Divadle Na Zábradlí. To jsem ještě byla na Biskupském gymnáziu v Budějovicích.

Naštěstí měli profesoři pochopení a dali mi individuální studijní plán. Stejně na tom byl Jirka Mádl, maturovali jsme společně. Pak přišly Pusinky Karin Babinské. Mezitím jsem vyhrála festival dokumentárních filmů Jeden svět na školách (audiovizuální vzdělávací projekt společnosti Člověk v tísni – pozn. red.).

Původně jsem chtěla jít studovat jako první herectví, a to k Borisu Rösnerovi. Jenže když jsem se tam hlásila, on odcházel a já neměla dostatečnou motivaci, proč tam jít. Je ale pravdou, že to bylo způsobené i tím, že jsem už hrála. Takže jsem šla studovat režii na katedru dokumentární tvorby. Herectví jsem nikdy nestudovala.

Teď mám čerstvě jednu úžasnou divadelní: s Alenkou Mihulovou hrajeme v divadle Ungelt hru Skořápka, příběh dvou odlišných žen, které se potkají v knihovně. Já představuju povrchní zlatokopku, která ulovila boháče. Alenka hraje ušlápnutou knihovnici a naše osudy se podivuhodně propojí. Velmi jsme si sedly. Rozumíme si na jevišti a těšíme se i na společnou kávu.

Je. Když jsem s někým žila, tak to bylo jen z lásky k partnerovi.

S láskou, vášní a obdivem.

Občas dost absurdně. Ne že bych v osobním životě nedokázala vypnout od práce. Naopak vypínám ráda. Spíš v tom smyslu, že cokoli dělám, tak prvotně vycházím ze sebe. Když jsem se například ještě na FAMU rozešla s přítelem, připadala jsem si najednou hrozně vykořeněná. Začala jsem o té vykořeněnosti přemýšlet obecně a vznikl z toho dokument o odsunu a česko-německých vztazích Řekni, kde ti Němci jsou, v němž mimo jiné vystupuje Bernd Posselt.

V tom filmu jsou neuvěřitelné osudy, mám tam třeba člověka, který přežil Osvětim, pak se zamiloval do Němky a odešel s ní při odsunu do Německa, které tak nenáviděl… Takže jsem taková propojená nádoba se vším kolem mě.

Chtěla jsem najít ženu hrdinku.

Na té druhé straně. Film se jmenuje Zákon Helena a je o Heleně Kahnové, policistce, která se svým kolegou odhalila Berdychův gang. Na základě jejího příběhu jsem zkusila prozkoumat podsvětí a setkala jsem se s opravdovými gangstery.

Dělala jsem na tom filmu čtyři roky, trvalo třeba rok a půl, než se někdo nechal k natáčení přesvědčit. Je to celovečerní dokument, v němž taky vystupuju. Ve svých dokumentech často i hraju.

Jak je ta chobotnice rozsáhlá a jak jde až do nejvyšších pater politiky. Přitom vím, že to, co jsem natočila, je jen zlomek. Podsvětí má svou jasnou hierarchii a já točila jen na tom spodním stupni.

Bylo to hodně náročné natáčení, například když jsme šli na první schůzku s jedním gangsterem, tak ten ještě hodinu před setkáním si mě proklepával, jestli nejsem od policie. Byly to nervy a totální strach.

Jeden gangster, kterému jsem při postprodukci film pustila, řekl: „Dobrá gangsterka holčičí rukou!“ Každopádně více uvidíte ve filmu, který by měl mít premiéru na podzim.

Byl součástí cyklu Expremiéři pro Českou televizi. Já jsem si Klause vylosovala a všichni to považovali za dobrý fór, protože jsem nikdy politická témata nechtěla dělat. Točili jsme, když už nebyl prezidentem, a trvalo asi rok, než jsme se k němu dostali.

Pracuji ještě se svými kolegyněmi na projektu pro Českou televizi o vědkyních a vědcích. Věda mě vždy fascinovala. Dokonce jsme toto téma zpracovaly na divadle s Halkou Třešňákovou a Jaroslavou Pokornou. Takže vědkyni jsem měla možnost si i zahrát. A ráda bych natočila film o Jaromíru Jágrovi, ale to myslím nejsem jediná.

Až příští rok. Točili jsme v USA v Utahu na místě, kde vědci simulují podmínky na Marsu a vyvíjejí přístroje, které by tam umožnily život. Měsíc jsme žili v poušti bez vody, jedli dehydrovanou stravu. Je to tragikomedie o partě lidí, která se přihlásí do projektu kolonizace Marsu a teprve pak zjistí, proč tam byli skutečně poslaní.

Americká nevládní organizace Mars Society vypisuje od roku 1998 soutěž, ve které se projekty z celého světa ucházejí o možnost pobytu na stanici Mars Desert Research Station, která slouží k simulaci života na Marsu. Pro loňský rok byl vybrán český projekt producenta Zdeňka Janáčka a byli jsme tak první, kdo na základně realizoval filmový scénář. Záštitu nad tím měl český vědec Ondřej Doule, který pracuje pro NASA.

Focení s návrhářkou Josefinou Bakošovou, s níž spolupracuji už sedm let. Mám její módu ráda a jsem hrdá, že ji mohu představovat jako její „tvář“. Těším se na léto, kdy budu hrát hlavní roli ve filmu Sněží, který točí scenáristka a režisérka Kristina Nedvědová.

Je o čtyřech ženách, babičce, matce a dvou dcerách, a o tom, jak se v rodinách opakují ty samé chyby. Mojí maminkou bude Vanda Hybnerová, sestrou Hana Vagnerová. Objevím se taky ve filmu Viktora Polesného Monstrum, který popisuje tragický osud autora Stalinovy sochy na Letné sochaře Otakara Švece.

Kus léta bude patřit letní scéně Ungeltu, kde uvedeme hru Mezi úterým a pátkem. Maminku mi tam hraje Regina Rázlová, tatínka Milan Hein, jeho milenku Jitka Čvančarová. Splní se mi tak přání hrát o prázdninách divadlo pod širým nebem.