Petra McGrath: Čechoaustralanka maluje pro radost ze života

Azurovou oblohu, písčité břehy oceánu a rozpíjející se vjemy, které se skládají z tropického rostlinstva i zvířeny, poutavých architektonických prvků nebo kolemjdoucích, zachycuje Petra McGrath na svých aktuálně vystavených i starších obrazech. Ztělesňují kolorit přímořského života v jihovýchodní Austrálii, jež je pro autodidaktickou malířku domovem už téměř dvě desetiletí. Od roku 2004, kdy z Česka přesídlila do Nového Jižního Walesu, se pohybuje doslova Mezi světy, jak zní titul jednoho z jejích prezentovaných děl. Naznačuje jednak ráz Petřiny oblíbené pláže rozevírající se mezi dvěma kopci, která se nachází kousek od hlavního města Sydney, ale i odlišnosti životních stylů.

„V Austrálii jsem znovu ožila. Jako by se mi probudila duše,“ popisuje své prvotní dojmy po přestěhování. Dodnes je nadšená z přírodních krás nejmenšího kontinentu i vřelé povahy jeho obyvatel. „Stejně jako všichni samozřejmě mají individuální vlastnosti, vesměs jsou však Australané hodní a milí, zkrátka v pohodě,“ říká.

Obdiv je prý oboustranný. Ač ji kvůli poněkud středomořské vizáži občas zprvu zaměňují s Italkou či Francouzkou, kdykoli prozradí, že pochází z Čech, slýchá uznání nejenom ohledně našeho umění a designu, ale rovněž Václava Havla nebo malebných koutů historického srdce Prahy. Australané prý celkově považují Evropany za prestižní národnost s nádechem noblesy. „Stalo se mi, že se mi omlouvali za svou kulturu,“ doplňuje Petra.

Na vlast ale nikdy nezanevřela a pravidelně se sem vrací. Větší souznění nitra s celkovou atmosférou jí však nabízí protilehlý světadíl. „Lidé tam jsou více venku. Žijí v souladu s přírodou a tím jsou přístupnější a otevřenější. Podle mě je to dané australským podnebím, které umožňuje více radosti,“ domnívá se.

Nejpříjemněji na ni v nové destinaci zapůsobil poloostrov Manly na předměstí Sydney, kam cesta lodí trvá čtvrt hodiny a autem půl. „Dýchá z něj nepřetržitá prázdninová nálada. Z obou stran najdete pláže a buš, zároveň je snadno dosažitelný z města, takže fantastická kombinace,“ vysvětluje, proč se usadila na této adrese.

Vzdušnou čarou o více než šestnáct tisíc kilometrů dál, ve vesnici Všetaty na Mělnicku, kde vyrůstal i Jan Palach, se Petra v počátcích normalizační éry narodila. Maminka pracovala v potravinářském průmyslu, tatínek jako stavitel.

Kdoví, možná výchova ke slušnému, svobodnému a přínosnému životu navzdory okolnostem rozžehla prapůvodní myšlenku na přesun do Austrálie, která takové parametry podle Petry splňuje. Paměť jí však tvrdí něco jiného.

„Až po dlouhých letech se mi vybavila záležitost ze základní školy. Učitelka nám zadala úkol nakreslit holubici míru pro amerického prezidenta Ronalda Reagana kvůli hrozbě atomové války. Vzbudilo to ve mně velké obavy,“ vybavuje si, jak rodiče nabádala, aby vyklidili sklep a připravili dostatečné zásoby potravin pro případ, že by konflikt opravdu nastal.

„Tenkrát jsme v zeměpise nejspíš probírali Austrálii, která se mi zdála hodně vzdálená od všeho nebezpečného. Mámě a tátovi jsem pak ještě pověděla, že bychom tam měli sehnat letenky. Uklidnili mě, že se nic neděje,“ vzpomíná na zážitek, který si prý její rodiče dnes ani nevybavují.

Hodiny výtvarky na lidové škole umění stály za její dětskou vizí stát se módní návrhářkou, než ji rodiče vytrhli ze snění. Když jim svůj záměr v deváté třídě předestřela, dostalo se Petře reakce, že by kýžené uplatnění v centrálně řízeném hospodářství těžko hledala a pravděpodobně by skončila ve fabrice coby šička zástěr a podprsenek. Dala tedy na jejich radu a po maminčině vzoru absolvovala střední ekonomku.

Když byla ve třeťáku, přišla sametová revoluce. Politickou proměnu státu Petřini rodiče přivítali s nadšením a vrhli se do podnikání ve stavebnictví. Obor začal posléze přitahovat i jejich dceru, která po první administrativní štaci nastoupila jako makléřka do realitní společnosti. A začala se v činnosti realizovat.

„Mým úkolem bylo navazovat kontakty s architektonickými studii a prodejci nábytku. Klientům jsem pak nabízené nemovitosti předávala s jasnou představou. Viděla jsem novostavbu i starší nemovitost před rekonstrukcí jako dokončenou, zařízenou a připravenou k nastěhování,“ vypráví, jak posléze směřovala k založení vlastní firmy.

Výtvarná touha ji přitom neopouštěla. Nedílnou součástí pražského bytu, kde bydlela, bylo malířské prkno. Tvořila pro radost, ale neměla potřebu a možná ani odvahu obrazy ukázat, byly určeny jen očím nejbližších.

Že se jednou bude jako umělkyně živit, jí tehdy na mysl nepřišlo.

Petře se blížila zlomová Kristova léta a intenzivně přemýšlela, jak se v životě posunout dál. Napadlo ji zlepšit se v angličtině, důležité pro její profesi. V hlavě jí rezonoval jazykový kurz v Austrálii, po které podvědomě prahla.

Dva měsíce sháněla o zemi co nejvíce informací, z médií i od lidí, kteří ji už navštívili. Veškeré poznatky Petru v tužbě opustit rodnou hroudu jen utvrzovaly, a tak neváhala a vyrazila. Před cestou měla štěstí a ještě stihla uzavřít výnosný obchod, prodej velké pražské vily, jenž jí dodal patřičný finanční polštář. Ubytování měla zajištěné pouze na prvních pár týdnů ve sdíleném pokoji, jelikož chtěla ve svých dvaatřiceti letech zakusit studentský život se vším všudy. Až po několika měsících přešla do pohodlnějšího podnájmu. Aby ušetřila, po skončení odpolední výuky angličtiny brigádničila jako uklízečka kanceláří, později i coby prodavačka nebo obsluha v restauraci, což jí pomáhalo zbavit se ostychu komunikovat a přirozeně se učit cizí řeči.

Z plánovaného čtvrt roku na opačné straně planety se stal rok a nakonec neurčito. Jedním z důvodů bylo to, že potkala budoucího manžela, s nímž má šestnáctiletého syna Maximiliana a čtrnáctiletou dceru Giselle. Dnes je rozvedená a žije s dětmi sama.

Když už byli oba potomci na světě, odhodlala se vrátit do realitního byznysu. „Obstát na australském trhu vůbec nebylo snadné. Platí tam, že jednoho makléře si drží i tři generace v jedné rodině, panují silné vazby. Měla jsem přes známé vytvořené kontakty, jenže ani ty mnohdy nestačí k tomu, aby vám cizí lidé svěřili prodej hodnotného domu,“ tvrdí.

Vzala to proto oklikou a vrhla se do skuliny trhu, kterou dobře znala z domoviny, totiž přípravy interiérů pro realitní společnosti. Na vysvětlenou, v Austrálii se nemovitosti zásadně předvádějí od A do Z, na rozdíl od Česka, kde se v praxi často objevují inzeráty s fotkami prázdných pokojů. Brzy měla garáž po strop napěchovanou ukázkovým nábytkem a dekoracemi, jimiž zdobila nabízené byty a domy, které začala osazovat i svými plátny. K tomuto účelu sice existují půjčovny, Petru ale lákalo ukázat vlastní, dosud nezveřejněné počiny. Telefonát z realitky, že se jistému pánovi ze Singapuru obrazy zalíbily natolik, že si vyžádal jejich ponechání, pro ni znamenal impulz věnovat se tvorbě mnohem víc.

Milníkem je pro ni rok 2013, kdy ji oslovila mezinárodní agentura RAW vyhledávající umělecké talenty s výzvou, aby se účastnila kolektivní výstavy v Sydney. Zkusila využít také sociální sítě, díky nimž se o jejích pracích dozvídali v menších galeriích, kde se potom zapojila do přehlídek.

Krátce nato se přesunula na dva roky do Prahy. Chtěla totiž, aby se děti zlepšily v její rodné řeči, a tak je zapsala do mezinárodní školy s výukou češtiny. V té době se shodou okolností seznámila s Bronislavou Paučkovou, provozovatelkou olomoucké galerie Rubikon, která pro ni připravila první sólovou výstavu v Česku. Následovala přehlídka v Galerii Hřivnáč v Opavě nebo v designovém prostoru Stopka v hlavním městě.

Do okruhu jejích českých známých se zařadil i kanadský manželský pár Louise Beerová a René Beauchamp (bývalý generální manažer pražského hotelu Four Seasons). Oba jsou navíc velkými milovníky umění, v minulosti společně vedli PragArtworks Gallery na Vinohradech.

Jedním ze strůjců současné podoby vyhlášeného hotelu byl architekt Otakar Dvořák, kterému zmínění manželé představili Petru. Pro autorčiny výjevy prodchnuté radostí získal slabost a stal se jejím mentorem. Po jeho předloňské smrti se vedení hotelu rozhodlo na počest jejich přátelství ozdobit interiéry Petřinými obrazy, které tam visí od prosince 2022 doteď.

Dnes už malířka žije opět v Austrálii, kam se vrátila v covidové době, kdy se s potomky shodla, že je čas na návrat. Jenže odletět v té době do Austrálie bylo prakticky nemožné. Tři čtvrtě roku po vypuknutí pandemie tak využili speciálního repatriačního letu zajištěného australskou vládou.

Plátna Petry McGrath mají potenciál prozářit sebetemnější prostor. Otiskuje se do nich autorčin osobitý pel, který si udržuje činorodým životem. Pomáhá jí meditace, jóga, kvalitní kniha nebo svěží vzduch. Každý den časně zrána zahajuje takřka rituálně šálkem kávy a následným během, ať už svítí slunce, nebo na Austrálii výjimečně padají trakaře. Při pohybu ji většinou cosi upoutá a z toho se pak v hlavě rozvíjí námět příštího díla.

„Napadne mě konkrétní slovo a pohrávám si s jeho hlubším významem. V hlavě mi jedou barvy a vize. Doma přejdu k plátnu a začínám s intuitivním procesem tvorby, bez skic a náčrtů, rovnou načisto,“ líčí postup.

Kupříkladu příběh obrazu pojmenovaného Where Is the Snowman? (Kde je sněhulák?) se zrodil při ranním joggingu během horkého australského léta, kdy se Petře postesklo po bílé nadílce a zimních radovánkách.

„Běžela jsem po betonové promenádě, přibližovala se k písečné části pláže a najednou jsem měla pocit, že brzdím na lyžích. V hlavě mi zněla právě otázka, kde je sněhulák,“ nastiňuje vznik plátna, na němž vědomě ponechala bílou plochu evokující spadané vločky. V subtropickém Sydney sice sníh nezažila, už dříve ale zamířila do lyžařského střediska na nedaleký Nový Zéland.

Celoročně příznivé australské klima, kdy ani v nejstudenějším červenci teploty obvykle neklesají pod sedmnáct stupňů, Petře nicméně naprosto vyhovuje. A to i kvůli dostupnosti čerstvých exotických plodů, které se propsaly do obrazů Mango Mango Tango či Passion Passion Passion Fruit.

Austrálii ochutnává všemi smysly. Neustálé podněty a vzruchy života u protinožců malířku v abstraktní výtvarné tvorbě mocně ovlivňují. „Až v Sydney jsem vnímala přetlak, který jsem se naučila odkládat na plátna. Vždycky jsem si přála přivést tu krásu do rodiště. Ta touha mi vytvořila most mezi Austrálií a Českem, a to je mé umění,“ dodává Petra McGrath.