Petra Kvitová: Tenis je individuální a osamělý sport

Lví podíl na tom, že se z Petry Kvitové stala světová hráčka, má její otec, bývalý učitel na základní škole a současný fulnecký místostarosta Jiří Kvita. Právě on svou dceru odmala trénoval. Jak ale říká, k ničemu ji nenutil. Hrát chtěla sama. Zhlédla se totiž ve svých dvou bratrech, o čtrnáct a jedenáct let starších, které rovněž otec trénoval.

Do tří let si na kurtech hrávala na pískovišti, pak začala svým sourozencům podávat míčky. O něco později vzala poprvé do své levé ruky tenisovou raketu. „Od začátku jsem viděl, že má velký talent,“ vzpomíná pan Kvita.

Se syny dlouho jezdil na turnaje vlakem nebo na kole, protože rodina neměla auto. Když ale zpozoroval, že by dcera mohla být úspěšnější než její bratři, koupili si ojetou škodovku, aby jejich cestování po zápasech bylo pohodlnější. Peněz ale neměli nazbyt, proto vyhledávali to nejlevnější ubytování, jídlo si s sebou brali z domova, a rakety Petře vyplétal sám.

Vyplatilo se to. Před pěti lety se poprvé ocitla na světovém žebříčku WTA, i když až na 773. místě. Ale to byl jen začátek. Teď, po vítězství ve Wimbledonu, je už sedmá. A to určitě neřekla poslední slovo.

Ne, vůbec nikdy! Jako malá jsem tenis pinkala jen tak pro zábavu a nikdy bych si nepomyslela, že bych vůbec kdy mohla hrát grandslam. Myslím, že ani táta se mnou neměl velké ambice. Říkal si, že to buď půjde, nebo nepůjde. Tohle je pro mě příjemné překvapení. Ale pořád tomu nemůžu uvěřit, i když všichni kolem mi to dávají znát. Gratulují a říkají mi wimbledonská vítězko. Ale mně to pořád nedochází. Možná to je tím, že sezóna ještě neskončila. Není to jako olympiáda, po které je hned pauza.

Asi když jsem si ve třetím kole s Vinciovou natrhla stehenní sval. Z toho jsem byla fakt přešlá, protože mě noha při zápasech opravdu dost bolela. Naštěstí mám práh bolestivosti posunutý hodně vysoko. A taky jsem byla odhodlaná, že Wimbledon odehraju, třeba pod prášky. I kdyby se stalo, nevím co. Věděli jsme totiž, že po něm budu mít nějaký čas volno, takže se dám do kupy. Teď už jsem v pořádku.

To teda nedá. Bylo to takové (odmlčí se)… Já nevím. Strašné štěstí.

Loni bylo pro mě překvapení, že jsem se dostala tak daleko. Hrála jsem uvolněně, tráva mi seděla. Neměla jsem co ztratit. Letos ale ano. Byla jsem už považovaná za spolufavoritku, měla jsem ukázat, že na to mám. Byla to úplně jiná role.

Některé opravdu nezdraví. Kromě Šarapky taky třeba někdy sestry Williamsovy. Je to sice smutné, ale na druhou stranu to beru, protože každá máme svůj svět.

Tenis je individuální a osamělý sport. Někdy, když sedím na hotelovém pokoji, tak si říkám, že bych radši byla s někým. Ale nezbývá mi nic jiného než si pustit film. K tomuhle sportu to však patří.

Že hraju rychle, nebo se o to alespoň snažím. Taky pořád zlepšuju servis, takže i to by mohla být moje silná zbraň. No a pak hlavně moje pevné nervy.

Určitě po mamce. Ta je taky pořád v klidu, nic ji netíží. Říká: Chleba stejně nebude levnější. (smích) Ani já se z ničeho moc nestresuju.

Po loňském Wimbledonu jsem si myslela, že musím všechny porazit. Najednou to však nešlo. To samozřejmě bylo nepříjemné a těžké se s tím psychicky vyrovnat. Ale naštěstí mě neopouštělo pozitivní myšlení.

Ano. Tehdy jsem nemohla na trénincích dýchat, ze všeho jsem byla hned unavená, musela jsem končit, sednout si, napít se. Nevěděli jsme, jestli to je špatnou fyzickou připraveností, nebo co vlastně. Takže jsme nechali udělat testy a zjistili, že jsem astmatik.

Já ani přesně nevěděla, co astma obnáší. Prostě jsem nemohla dýchat, tak jsem dostala nějaký lék, který mi pomáhá. S tím nic neudělám, musím bojovat. Ale hodně se mi to zlepšilo. Jsem příklad toho, že s astmatem se dá dělat všechno. I vyhrávat. (smích)

Píli a chtění něčeho dosáhnout.

Nejvíc se mi vybavuje asi to, jak jsme si spolu dokola pinkali. Bylo to pořád stejné. Táta se soustředil hlavně na techniku, postupně jsme pilovali údery. A pak si vzpomínám i na svou první raketu, oranžovou dunlopku. Ale jinak jsem začínala s prkýnkem na krájení masa. (smích)

Byl. Určitě jsme po sobě i křičeli. Teda spíš on po mně. Ale na turnajích uměl být hodný, chválil mě. Víte, pro naše to nebylo jednoduché. Místo na dovolenou se mnou jezdili na soutěže. Někdy si brali i neplacené volno.

Rozhodl to táta s mamkou po mém vítězství na Pardubické juniorce.

Abych byla upřímná, tak jsem za ni byla ráda. Protože už jsem nemohla dál vstřebávat vztah otec-trenér. Ani pro tátu to nebylo lehké, když jsme se každý den hádali na kurtech a pak ještě doma. Ale bylo jasné, že si časem začneme lézt na nervy. Navíc jsem v pubertě všechno vnímala trochu jinak. A začala jsem tátovi vzdorovat. Třeba něco řekl, mně se to nelíbilo, tak jsem si myslela svoje. Ale když pořád řval, začala jsem se s ním hádat. Přechod do Prostějova pro mě znamenal novou šťávu.

Bylo to pro mě zpestření. S tátou jsme pořád dokola hráli na střed, učili se techniku. A najednou přišli jiní trenéři, došlo i na kondičku. Navíc jsem tam poprvé viděla trénovat Berdycha se Šafářovou. Koukala jsem na ně a v duchu si říkala: Oni hrajou tak dobře. To jsem zvědavá, co předvedu já.

Asi za tenisové základy. Pak jsem samozřejmě vděčná za to, jak mě oba rodiče vychovali a za to, že mě donutili dodělat maturitu na gymnáziu.

Chvilku jo, ale nedala by se stíhat. Takže jsem ji zavrhla.

Jako každá žena bych chtěla manžela, rodinu, někde se usadit.

S Adamem se známe už dlouho. Ale až loni na tréninku v Tatrách jsme si začali víc povídat, rozuměli jsme si, trávili spolu víc času. A tak nějak to vyšlo.

O tom spíš mluví ostatní. Mně to nikdo nepřipomíná, já to vím.

Máte pravdu, že to určitě vypadá jinak, blběji. Ale Adamovi už za chvilku bude sedmnáct. (smích)

Asi to, že taky hraje tenis, že ví, co chce, že má představu o tom, čeho by chtěl dosáhnout.

My se o tom nebavíme. A když, tak to nijak neřeší. A kdyby mu to vadilo, tak by mě měl překonat. (smích) Ale teď vážně. Adam je hrozně šikovnej a talentovanej. Ale samozřejmě všechno záleží na něm, jestli bude chtít na sobě makat, nebo ne.

Teď už jsme v pohodě. Ale zatěžkávací zkoušku jsme měli během Wimbledonu, protože jsem měla jen tenis a nic víc. Nebylo to jednoduché. Takže to byl trochu problém.

Protože asi nikoho jiného nemůžeme potkat. Nebo že si s nimi rozumíme a víme, jaký má ten druhý svůj svět. A já nevím, jestli bych někde jinde mohla potkat jiného kluka, se kterým bych mohla být.

Nechodím. Byli jsme například oslavovat Fed Cup nebo extraligu, ale že bych vyloženě řekla: Dnes jdu na disko? To ne.

Snažím se být co nejvíce s přítelem, protože se jinak moc nevidíme. Když jsem já doma, on jede na turnaj a naopak. Pak ve volnu jezdím za rodinou a taky vždycky ráda navštívím kámošky ze základní školy a gymplu.