Petra Janů: Nenávidím změny, bývají většinou stejně k horšímu

Už tradičně přišla o pár minut dřív, v dokonale padnoucích džínách a sněhobílé blůzce. Štíhlá a usměvavá, bez cigarety. „Když pracuju, nekouřím. Jen na dovolené – a té jsem si letos užila vrchovatě. Po loňském roce, který byl celý příšerný (manžel Michal Zelenka zemřel v prosinci po dlouhé nemoci – pozn. red.), jsem se letos potřebovala dát do figury,“ vysvětluje na úvod.

Tři týdny relaxovala s kamarádkami na řeckém ostrově Lefkada. Jsou tam už jako doma, mají dokonce schované věci u pana domácího na půdě a nechtějí jezdit nikam jinam. Neošidila ani chalupu v jižních Čechách, ani lázně v Třeboni.

Ale taky se vrhla do práce, která se točí kolem jejích kulatin, čtyřicátého výročí vstupu na pódium a třiceti let s kapelou Golem. Takže rozjela narozeninové turné, natočila sběrný dokument pro televizi, vydala bilanční trojcédéčko… K tomu neodbývá ani svou kondičku, kterou je pověstná.

„Vstávám před půl sedmou, protože nemůžu spát. Je fajn, že většina schůzek mi začíná až po desáté, dřív se mnou totiž nic není. Mám pomalý rozjezd a potřebuju čas na ranní rituály. Čím jsem starší, tím víc je miluju. Udělám si kávičku, přečtu v klidu noviny na internetu a počítám končetiny. Zjišťuju postupně, kdo jsem a proč jsem na světě.“

Pak teprve vyráží do posilovny nebo po úřadech… „Ale večer skončím zase u svých rituálů. Nenávidím změny, bývají většinou stejně k horšímu,“ pokyvuje hlavou.

Letos probíhající rok Draka jí ovšem připravil změn vrchovatě. „Přitom by měl nám, zrozencům ve Štíru, fandit a jít na ruku!“

To nejhorší už má naštěstí za sebou. Ani na okamžik nepřestala po smutných událostech koncertovat, což ji udrželo na nohou. „Muzika je nejlepší terapie, miluju ji a ještě se do ní schovám. Diváci mě nabíjejí a pomáhají. Dojímá mě, když mě zastaví na ulici paní a děkuje za moje písničky, to se mi úplně sevře srdce. Přesto jsem do června zažívala takové divné vzduchoprázdno. Uvědomila jsem si, že jsem si s Michalem žila jako ve vatičce. Dostala jsem všechno na stříbrném podnose, nikdy jsem se o nic zásadního nemusela starat. Jen tak jsem šla životem a zpívala si.“

A najednou na ni vyskočily starosti v podobě přehlášení plateb nebo vyřizování dědictví, což bývá martýrium. Jsou dvě dědičky – Petra a Michalova dcera Majda, která žije v Ženevě a je velký kosmopolita. Jezdí po nebezpečných destinacích jako Tadžikistán, Mongolsko či Libanon a dělá osvětovou práci.

„Jednalo se jen o chalupu, která byla mužova srdeční záležitost a Majda k ní má taky vztah. Doufám, že se tam brzo bude batolit nějaký malý člověk a já se stanu konečně babičkou! Je to senzační a rozumná holka, takže jsme se snadno dohodly a před notářku předstoupily v klidu. Ta z toho byla úplně hotová, většinou prý musí lidi křísit!“

Další změna číhala v manažerské oblasti. Dřív ji obstarával Michal, naštěstí s ním spolupracovala řadu let rodinná kamarádka Kačka, které teď všechno spadlo do klína.

„Zpočátku trochu klopýtala, vše muselo dostat nový řád a komunikaci. Ale už nacházíme jisté koleje. Kačka je báječná, skoro jako moje dvojče,“ líčí zpěvačka.

Od léta se začalo to těžké a smutné překlápět do snesitelného až radostného, život běží dál. Přesto Petra s nadsázkou lamentuje: „Čekají mě ještě strašidelné věci: musím vyměnit byt, nový zrekonstruovat a zařídit, do toho jedu šňůru koncertů, ze které skočím rovnou do Vánoc!“

Z bytu prolezlého vzpomínkami od roku 1977, kdy se k Michalovi přistěhovala, ji odvádí pryč pud sebezáchovy. „Všechno mi připomíná minulost a hlavně poslední měsíce, kdy jsem věděla, že Michala už nic nezachrání. A on ne. Navíc je pro jednoho moc velký. Bude to vlastně můj úplně první samostatný byt, kde si začnu na čistý stůl klást svoje věci. Po příchodu do Prahy jsem nejdřív bydlela v Ženských domovech, pokoj 609.“

Když jsme u vzpomínání, zajímá mě, jaký nejstarší zážitek vydoluje. „Byly mi čtyři roky a topila jsem se v bazénu, vidím to naprosto přesně i cítím ten strašný pocit. Od té doby plavu jako paní radová a mám k vodě velký respekt. Holky ze mě mají u moře legraci, protože jak jsou větší vlny, zůstávám na kraji.“

V Česku neplave skoro vůbec, i když ví, že je to zdravý pohyb. Má dost jiných aktivit – posilovnu za rohem, pilates cvičí doma a trenažér eliptical má v ložnici u televize. K tomu svižné procházky – klobouk dolů…

Jako další si Petra vzpomene na Vánoce, k nimž dostala vysněné kolo. Všechny kamarádky už ho měly, a tak napsala Ježíškovi, že sice nebyla moc hodná, ale s kolem se to výrazně zlepší. „Řekla jsem to babičce, u které jsem tehdy žila – a ta vyjmenovala mé poslední hříchy. Já vždycky kamarádila s kluky, měla roztrhané kalhoty, rozčepejřené vlasy… Takže jsem kolo vzdala a těšila se aspoň na knížku pohádek. A Ježíšek přinesl obojí!“

Zpěvačkou se chtěla stát už ve třech letech. Byla neduživé dítě, často nemocné na průdušky, a jak tak ležela a otravovala se, babička ji naučila spoustu písniček. „Měla jen základní školu, ale byla moudrá, měla to srovnané v hlavě a předávala mi, co je správně a co špatně. Chtěla být kdysi zpěvačkou a vzít si harmonikáře, že by chodili po hospodách a vydělávali si tak na živobytí. Její maminka ale prohlásila, ať to zkusí, že ji zmlátí potěhem. Tak jsem to zkusila já, velká exhibicionistka.“

Brzy zjistila, že když v ozdravovně vyleze na židličku a vysekne Strahováčka, všichni tleskají a dávají jí své moučníky. „Objevila jsem kouzlo úspěchu a navíc to mělo i hmotné výhody. Pak mě ale zpívání na chvíli přešlo a snila jsem o profesi učitelky. Psala jsem si „jako“ přípravy, opravovala sešity, v nichž jsem schválně nejdřív nadělala chyby. Taky jsem chtěla být sestřička nebo kadeřnice.“

V jedenácti se přestěhovala za matkou na vesnici do Sekerkových Louček a zamilovala se pro změnu do zemědělské výroby. Byla u vytržení z krav, prasat, koní, kydala hnůj… „Asi rok jsem šíleně toužila pracovat v kravíně. A máma vždycky podle pachu zjistila, kde jsem zrovna byla. Trvalo dlouho, než jsem se vrátila k té zpěvačce.“

Na přání rodičů nakonec vystudovala ekonomickou školu. Ale už od šestnácti let zpívala s kapelami. Když jeden profesor viděl, jak si brnká o přestávce na kytaru, nabídl jí zpívání s jeho skupinou. „Okamžitě jsem po tom skočila, hráli všechno možné, já startovala s písničkou Dejte mi kousek louky zelený od Marty Kubišové. Když jsem teď byla hostem v jejím koncertu, nemohla si vzpomenout, že ji vůbec kdy zpívala.“

Přitom tvrdohlavě vymetala různé pěvecké soutěže a roku 1971 se dostala až do celostátního kola Mladé písně v Jihlavě. „Sice mě vylili, ale za rok jsem přišla zase – s písněmi Arethy Franklinové a Creedence Cleerwater Revival – a vyhrála Stříbrný řetěz. V porotě byl i Gott s Pilarkou a ti mi řekli, že s tím repertoárem jsem nemohla být první. Ale zaslechl mě tam takový skřítek za groš kudla, korepetitor Pavel Větrovec, a ptal se, jestli nechci jít do pražského Semaforu. Omdlela jsem radostí a dala výpověď v Tepně Náchod, kde jsem pracovala jako účetní. Což bylo opravdu podnětné.“

Předtím ještě došlo k dramatickému momentu, kdy kvůli nešťastné lásce spolykala tubu prášků. „To víte, cvičily se mnou hormony a ten padouch mi udělal strašnou věc – na jedné tancovačce, zrovna jsem zpívala El Condor Passa, šel tancovat s jinou a dokonce se přitom líbali! Strašná podpásovka, kterou jsem řešila tímhle idiotským způsobem. Naštěstí mě našla matka, nalila do mě mléko, odvezla do nemocnice a odtud do blázince. Dnes vím, že za to žádný chlap nestojí. Ten dotyčný je teď velký podnikatel, občas ho potkávám. Je z něj dědek!“

Dvacetiny už slavila v Praze. „S domácí trvalou, dvaceti kily navíc a vírou, že dobudu svět. Nic jsem neuměla, ale sebevědomí jsem mohla rozdávat. Věřila jsem, že do pár týdnů zavolá Hollywood. Museli ze mě mít nebetyčnou srandu. Brala jsem osm stovek, z toho tři dávala za bydlení a jedla v divadelním klubu polívku pro chudé umělce. Ale byly to nádherné časy.“

Původně se jmenovala Jana Petrů, jenže stejnojmennou zpěvačku už v Semaforu měli, a tak na radu Jiřího Suchého vznikla umělecká přesmyčka. Dnes slyší na obě jména. „Pro doma jsem Jana, pro zpívání Petra. Můj muž byl v podstatě bigamista. Jana je taková ta hodná holka, co uvaří, vypere, pofouká bebíčko. Petra je babizna, co si namaluje na ksicht obličej, lítá mezi chlapy, zpívá a jezdí po světě. V občance mám původní jméno, ale na poště mě už znají a dají mi věci pro obě,“ směje se štíhlá rudovláska.

Její slávy se dožila i milovaná babička. „Byla dokonce na mém koncertě v Lucerně, ale to jsem ještě dělala rockovou muziku a ona chudinka málem ohluchla. Ovšem byla velmi tolerantní a chválila, že přišla spousta lidí.“

Sebevědomá a občas panovačná holka ze Sekerkových Louček se časem obrousila, hodně k tomu přispěla autonehoda před osmi lety. „Ta mě srovnala do latě.“ Dnes je z ní šmrncovní, vtipná ženská s nezaměnitelným hlasem, dlouhé roky zakotvená hlavně v muzikálech, i když v poslední době si od nich trochu odpočinula. Královnu si vyzkoušela v Hamletovi, v Krysaři byla rybářkou, v Galileovi hospodyní. Čím z toho by mohla být doopravdy?

„Samozřejmě královnou. I když… každý vidí jen ta plus, pozlátko. Jak chodí, jak zdobí. A přitom ji svazuje spousta povinností. Všichni ji hlídají, radí, čekají na každou chybu. Zato k rybaření mám díky Zelenkovi velmi kladný vztah. Byl vášnivý rybář a naučil mě ryby i jíst. Jezdívali jsme s partou po řekách a rybnících a užili spoustu srandy,“ noří se zase do minulosti.

„Na Michala vzpomínám opravdu ráda, nikdy jsme se nenudili. My se chechtali v podstatě celý život, což bylo v šoubyznysu na Oscara. Samozřejmě jsme se i pohádali… On byl zápalka, trkavý Skopec, a já introvertní Štír. Měl na mě pozitivní vliv, naučil mě, že jsem si taky začala dávat ruce v bok, taky jsem začala házet předměty, což je v zásadě očistný proces. Jednou u nás letěl dokonce těžkej dřevák a udělal pěticentimetrovou díru ve zdi!“

K tomu, kam došla, Petře z velké části pomohl on. „Tím, že jsem ho měla za zády, mohla jsem se o něj opřít, byl organizačně zdatný a orientoval se v šoubyznysu, což není růžová zahrada. Naštval mě jen tím, že odešel takhle brzo.“

Poznali se před pětatřiceti lety, Michal tehdy pracoval v divadle Ateliér. „Nejdřív jsem ho nenáviděla. Potřeboval zpěvačku do programu Karla Černocha, kterou nikdo nezná a bude levná. Zjistil, že do Semaforu nastoupila nová holka, která sice vypadá příšerně, ale umí zpívat. Poslechl si mě a pak řekl, že když zavřel oči, bylo to dobrý. Ale jestli chci dělat hosta u Černocha, musím se sebou něco udělat, příšerně se oblíkám, jsem tlustá…“

Zachoval se přesně tak, jak si Petra představovala, že se chovají Pražáci. Musela k němu chodit na kurzy společenské výchovy jako nevycválaná Líza Doolitlová u profesora Higginse v My Fair Lady. „Tak dlouho jsme se dohadovali a hádali… až jsem zjistila, že u něj bydlím. Od nenávisti k lásce je někdy strašně blízko, emoce jsou na hraně.“

Naučil ji dávat si cíle, které splní a bude z nich mít radost, nedělat si zbytečné ambice. „Což je důležité, kvůli nesplněným ambicím je spousta otrávených lidí. My se raději bavili, třeba tím, že jsme měli ráno politické školení mužstva – předčítali jsme si ze solidních novin i z bulváru a zprávy komentovali. To mi schází.“

Manželství ji, jak tvrdí, v ničem nesvazovalo, ani neomezovalo. Jedinou věcí, na kterou si chce udělat čas navíc, je vybrousit angličtinu. „Já rozumím, ale bojím se mluvit. Tak jsem si dala svazácký závazek, že se musím rozkecat.“

Přestože Michal nasadil laťku hodně vysoko, Petra se neuzavírá před světem mužů a nebrání se myšlence, že by se ještě s někým sblížila. „Nikdy neříkej nikdy. Ale zatím to je to poslední, na co teď myslím. A když to nepřijde, nebudu se věšet. Možná, až se všechno zklidní a budu mít nové hnízdo. Zatím na mě kouká Míša ze všech koutů. Nosím jeho hodinky, ale ještě jsem nenašla ani sílu vyklidit skříně s jeho šaty, byl hrozný parádil…“

Ovšem v tak intenzívní vztah jako v mládí už nevěří. „V šedesáti nejde o explozi. Člověk spíš hledá souznění a kamarádství, zato hluboké, v němž si nemusíte nic říkat, není třeba analyzovat pocity a je vám dobře. Vím, že dokážu být sama – a můžu být zase. Žádné trápení. Když máte život urovnaný a nejste na nikom závislá, nahlížíte na všechno s lehkostí. A jen si to užíváte.“

A jaký by měl případný společník do pohody i nepohody být? „Věřím, že ho poznám. Ale opravdu nikoho nehledám. Protože na ženské, která hledá chlapa, je to tak vidět, že žádného nenajde. Oni to vycítí, vyděsí se k smrti a prchají do polí,“ konstatuje Petra a už poněkolikáté se krásně srdečně a zvučně směje.

Budoucnost znát nechce, ke kartářce by prý v životě nevstoupila. „Jsem fatalista, beru život tak, jak jde. Příjemné věci mi udělají dobře, a ty nepříjemné? Proč bych o nich měla přemýšlet dopředu?“

Většina snů se Petře vyplnila, i když Hollywood asi už nezavolá. Nevadí. „Ve dvaceti by mě nenapadlo, že budu mít na kontě pětadvacet desek, tři zlaté Slavíky a stovky koncertů. Kdyby mi někdo řekl, že budu v šedesáti vyprodávat sály, že to bude lidi i mě bavit! Že budu mít hosty jako Eva Pilarová nebo Marta Kubišová – moje idoly! A že si budu tykat s Gottem! Asi bych si zaťukala na čelo.“

Když jede v noci autem, poslouchá jako kulisu rádio Impuls, kde hrají české písničky, a ráda si je i zazpívá. „Ale jedou pořád dokola stejný výběr. Proto, když se lidi ptají, zda chystám nové cédéčko, odpovídám: Proč? Vyšlo před dvěma lety, dala jsem dvě písničky na koncertě – a lidi se při druhé začali vrtět. Přišli na Říkej mi, Motorest, Volnou, Není nám už sedmnáct. Nové neznají, protože je do rádií nedostanete, to se platí – a po vyčerpání obnosu stejně zase dají ty staré. Marná lásky snaha.“

Rozčilují ji taky celebrity, které si stěžují na ztrátu soukromí. „Těm kecům se musím pokaždé smát. Nedovedu si představit, jak by se tvářili, kdyby šli po ulici a nikdo je nepoznal! Když si zvolí profesi, ve které lezou na veřejnost, musí se ztrátou soukromí počítat. Měli by raději dát každý den pětku svatému Antoníčkovi za písničku, kterou lidi znají a chtějí poslouchat!“