Petra Janů: Muže chválím. Nic to nestojí a funguje to stoprocentně

V showbyznysu je to nejspíš světový rekord. Jednou jsme jeli výjimečně spolu a u pumpy byla dost hovorná čerpadlářka. Poté, co se zeptala, jak dlouho jsme spolu, povídala: Ježíši Kriste, to už by bylo na křížkové lázně! Třeba nám to ještě nějaký ten pátek vydrží, na těch pár let už to nebudeme měnit.

Každá kapela tehdy měla na Pragokoncertu svůj – dneska by se řeklo playlist. V něm si umělci značili takzvané vyžádané volno, které se nesmělo obsazovat, abychom si vůbec mohli vydychnout. Tenkrát jsme totiž mívali i třicet koncertů měsíčně.

Jednou po Zelenkovi chtěli, abychom jeli na politický festival. Rozsvítila se mu v hlavě červená. Bránil se vyžádaným volnem a soudruzi se ho zeptali: Vaše paní chce přestat zpívat? Jenže Michal trval na svém s tím, že má pádný důvod. Nenapadlo ho nic jiného než že se bereme.

:.Před třiceti lety, 11. listopadu 1978, si vzala producenta Michala Zelenku. A bezvadně jim to spolu klape dodnes.foto: Právo/Michaela Feuereislová

Hned cestou z Pragokoncertu vletěl na radnici Prahy 6, kde měli 11. listopadu jediný volný termín v deset ráno. Takže domů přišel už s termínem. Dneska žertem říká, že je vlastně politická oběť.

Skoro tři roky. Moje maminka bydlela na vesnici a těžko vydýchávala, že žijeme na hromádce. To se tenkrát moc nenosilo. A tak jednou přijela do Prahy, dodala si kuráže dvěma štamprličkami hanácké vodky, zatvářila se státotvorně, jak říká Zelenka, a vytáhla z kabelky krabičku.

Sunula ji po stole a povídá: Děti, kdyby se náhodou se mnou něco stalo, tak jsem vám něco koupila. Uvnitř byly snubní prstýnky. Zelenka říká, že si mě vzal proto, že už mi bylo i na zádech vidět, jak se chci vdát. Přitom to tak samozřejmě nebylo.

Termín byl tak ďábelský, že jsem honem spunktovala kamarády a známé, abychom vůbec stihli nechat natisknout a poslat oznámení. Takže jsem to vůbec neřešila. Vzít jsme se museli, jinak by byl malér. A malér tenkrát stál za to.

O tom by Marta Kubišová mohla vyprávět. Stačilo, abyste se znelíbila jedinému soudruhovi. Naštěstí ale i na Pragokoncertě bývali někdy rozumní. Jednou na mě přišla stížnost, že jsem v Kutné Hoře zpívala bez podprsenky.

:.19.listopadu čeká Petru narozeninový koncert v Lucerně.foto: Právo/Michaela Feuereislová

Zajímavé je, že do Prahy dorazila až za půl roku. Že by to bývali tak dlouho řešili na schůzích? Doslova tam bylo napsáno: Zpěvačka vystoupila bez podprsenky (pod tílkem), což způsobilo mezi mládeží zmatek a chaos.

Naštěstí ředitel předal dopis Zelenkovi se slovy: Tak jí nějakou kup, prosím tě.

Rok jsem nesměla do rádia a televize. Nějaký zmatený soudruh si mě spletl s Janou Kratochvílovou, takže bylo řečeno, že je Petra Janů nová vlna, což znamenalo divé zvíře, kapitalismus v krystalické podobě. Kvůli tomu jsem rok chodila po různých institucích a vysvětlovala, že zpívám původní českou muziku.

Po tomhle maléru mě jako první vzal do televize František Polák. Bylo to pro něj riskantní, ale je moc šikovný, hodný a férový člověk, který měl na svědomí Kouzelníky, Abecedy a podobné pořady.

Věděl, že nesmím zpívat na obrazovce rockovou muziku, tak jsme vybrali Moji malou premiéru – a už to bylo. Odjela jsem na šest neděl do Ruska, mezitím vyšla písnička na veřejnou objednávku na desce a byl z ní obrovský hit.

Dřív jsme měli víc času žít veselejší život. Všichni jsme měli zhruba stejně, nikdo nikomu nic nezáviděl, nemusela jste se nějak extra o něco drát. Dnes je to víc o práci. Každé období mého života mělo něco do sebe.

:.Sedmnáct už dávno není Petře ani jejímu kamarádovi Petru Jandovi. S přibývající lety o tom ale stále raději aspoň zpívají.foto: Právo/Michaela Feuereislová

Neříkám, že chválím bolševické doby, ale špatně jsme se neměli. Teď se lidé kastují podle toho, kolik mají na kontě a čím jezdí. Začínat bych v téhle době nechtěla, protože všechny dnešní kariéry jsou jepičí. Jsem vděčná, že mám písničky, které lidi stále rádi poslouchají.

Přesně tak. Nikdo nechce investovat do mladých, takže je to zase o penězích. Vyprodukovat hvězdu stojí strašný balík a málokdo je ochoten házet peníze do kanálu. Podívejte se na finalisty různých pěveckých soutěží.

Zvyknou si, že jsou na titulních stranách, v centru zájmu, půl roku se o nikom jiném nemluví. Pak padne poslední klapka, vypne se poslední kamera a jsou vypuštěni do světa, aby se starali sami o sebe. A následuje šílené probuzení.

Především se nenaučí pokoře a pořadatelé je v tom podporují. Jenomže si je objednají jednou, a tím to končí. Nedávno se mě jeden organizátor ptal, co bych chtěla do šatny, a divil se, že si všechno vozím s sebou.

Potřebuji jenom zamykatelný prostor, v němž bude teplo a zrcadlo. Říkal mi: Vy jste úplně jiná než ti mladí. Vždycky se musím smát, když nováčci mluví v rozhovorech pejorativně o muzikálech, jako by byly nějaká stoka. Kdysi to říkal i finalista první řady SuperStar Tomáš Savka.

Najednou se ale probudil, studuje Ježkovu konzervatoř a hraje v muzikálech. Já ho pozoruji a vidím, že na sobě pracuje, má už základ… Zkrátka na to přišel. Spousta lidí na to nepřijde nikdy a neskončí dobře.

Ale to přece znamená úspěšný, prodejný. Já jsem naočkována Semaforem, protože Kytice byla muzikál se vším všudy. Milovala jsem ji a bludičku jsem v ní zpívala snad pětsetkrát. Takže se mi po tom stýskalo, koncertování je monotónní.

Pak přišel konečně zlom a Adam Novák přivezl do Prahy Bídníky. Jsem moc šťastná, že jsem se mohla zúčastnit otvírání českých muzikálových bran světovým představením Les Misérables, v „áčkové“ licenci, tedy ve stejných kulisách jako po celém světě.

:.Angelika je jejím desátým muzikálem. V roli Contoire alternuje s Radkou Fišarovou (vlevo) a Lindou Finkovou. foto: Právo/Michaela Feuereislová

Pak už šel jeden projekt za druhým a Angelika byla můj desátý muzikál. Její režisér Jozef Bednárik o ní říká, že je takový růžový vankúš. A proč ne. Jsem hrdá na to, že vystupuji ve vyprodaném představení.

Myslím, že Michal něco přichystá, aspoň nějakou dobrou večeři. Jsme rádi, že jsme se toho dožili, ale na oslavování moc nejsme.

Nejspíš je to i tím, že nejsme spolu od rána do večera. Vztahy ubíjí hlavně stereotyp. Spousta žen si myslí, že se musí obětovat rodině, vychovat děti a vůbec se nestarají o sebe.

Potom najednou děti vyrostou, mužíček chytí druhou mízu a co teď. Nezbude jim vůbec nic. Žena by měla mít své aktivity a přátele, aby měla kam utéct, kdyby se jí něco takového stalo.

V každém případě. Člověk, který se má rád, vysílá pozitivní energii a samozřejmě působí i na své okolí. Naopak když je nespokojený a drží to v sobě, je to na něm také znát.

Někde jsem četla, že to nejlepší pro své bližní uděláme, když se postaráme sami o sebe. Tím pádem se oni nemusí starat o nás.

Na počátku 90. let bylo všechno nějaké divné. Dost těžko jsem nesla, že popoví zpěváci byli označováni za podporovatele režimu. Naštěstí to netrvalo dlouho. Pak jsem měla v roce 1996 těžkou bouračku, ta byla docela zásadní.

:.Odpočinek v šatněfoto: Právo/Michaela Feuereislová

Paradoxně mi to ale seřadilo život do pohody. Když pracujete a daří se vám, máte pocit, že je všechno samozřejmé. A najednou během pár sekund zjistíte, že vůbec nic nemáte napořád. Život se vám může obrátit vzhůru nohama.

Tři měsíce jsem ležela s nechodící sádrou, dalších třináct měsíců chodila o dvou berlích a nemohla jsem pracovat. Jedno auto nám ukradli, druhé jsem roztřískala a ani jedno nebylo pojištěné. Zkrátka šla jedna rána za druhou.

Víte, pokud se vám v showbyznysu daří, máte pocit, že vás mají všichni rádi a máte kolem sebe spoustu bezvadných kamarádů. Pak se něco stane a zjistíte, že těch opravdových přátel zase není zdaleka tolik. Zjistila jsem, že se vejdou na prsty jedné ruky. Ti, na které se mohu opravdu spolehnout.

Ještě jsem měla berle a v noze šroub, a už jsem znovu řídila. Bála jsem se do okamžiku, než jsem zařadila dvojku. Pak už jsem jela normálně.

Nic. Se státními mám veskrze dobré zkušenosti, párkrát jsem je i ukecala na ksicht. Úžasní jsou Jihočeši. Jednou mě zastavili u Jindřichova Hradce a jeden z nich říká: Stovka.

Já na to: Budu platit? On: Ne, jste jela! V obci! Já začala vysvětlovat, jak jsem dlouho nebyla na chaloupce a tak jsem se těšila, že jsem vůbec nekoukala na tachometr. A on povídá: Tak jeďte, prosím vás, opatrněji, abyste tam dojela živá! A pustil mě.

Nesnáším moderní zbohatlíky, kteří dávají okatě na odiv, že mají všechno drahé a luxusní. Jsou arogantní a pohrdají prakticky čímkoliv. Bohatství berou jako právo či výsadu. Že je to také odpovědnost, jim uniká.

Zkrátka mají problém především sami se sebou. Naproti tomu opravdu zámožní lidé, třeba hrabě Karel Schwarzenberg, náš ministr zahraničí, bývají noblesní.

Zpívala jsem v podstatě celý život. Jako malá holčička jsem zjistila, že je to fajn, protože mi všichni říkali, jak jsem šikovná. Už tenkrát jsem byla exhibicionistka. Ve škole to pak zase bylo praktické.

:.Už 26 let obden cvičí a hlídá se, aby si udržela postavu. foto: Právo/Michaela Feuereislová

Zpívala jsem ve sboru, který měl družbu s nějakým národním podnikem, takže jsme zpívali na všech jeho oslavách. Ulili jsme se ze školy, dostávali dortíčky… Na střední škole měl jeden profesor kapelu a nabídli mi, abych zpívala s nimi.

Průmyslovou sklářskou v Železném Brodě. Chodila jsem tam ale jenom rok, protože jsem podlehla boji s matematikou, fyzikou a chemií. Takže jsem přešla na ekonomku.

V tom kraji bylo těžké k němu nepřičichnout, protože jsem bydlela u Turnova. Všude se tam navlékaly korále a brousily kamínky.

Paměť je milosrdná, to mi vždycky říkala babička. Vzpomínáte jenom na to hezké.

Byla jsem akorát asi dva roky, než se naši rozvedli. Pak jsem vyrůstala u babičky. Máma se mezitím vdala a měla dva syny, táta se oženil a měl dceru. Takže mám nevlastní sourozence.

Z té první mě přetáhla jiná. Jedinou možností, jak na sebe upozornit, byly tenkrát pěvecké soutěže mladých talentů. Takže jsem soutěžila, až jsem se prosoutěžila do krajského kola, a tam poznala kapelu z Náchoda.

:.S Evou Pilarovou mají hodně společného. Mimo jiné začínaly obě na prknech legendárního divadla Semafor.foto: Právo/Michaela Feuereislová

Ta už byla poloprofesionální, protože doprovázela módní přehlídku výrobků Tepny Náchod, v níž mi také nabídli práci. Pak jsem se prosoutěžila do celostátního kola v Jihlavě, kde jsem dostala stříbrný řetěz a smlouvu do Divadla Semafor.

V té době už ne, ale její jméno bylo stále ještě známé. Mimochodem to byla úžasná zpěvačka. Já tam bohužel přišla až po smrti Jiřího Šlitra, v roce 1972. Zase jsem ale mohla zažít éru Kytice, kdy Semafor v režii Jirky Císlera vstával jako Fénix z popela a znovu se dostal na vrchol.

Trošičku je slabé slovo. Mám to geneticky předurčeno, protože obě větve mé rodiny byly ryze slovanské typy. Jakmile se mi překulila třicítka, musela jsem začít s váhou bojovat. V podstatě už šestadvacet let obden cvičím a hlídám se.

Ani ne. Cvičím pilates, chodím do posilovny, kde mám trenéra, protože se sama nedonutím. Teď chodím i plavat kvůli páteři. A potřebuji spát denně alespoň šest sedm hodin, takže musím před půlnocí do postele, protože se kolem půl sedmé budím. Bývala jsem sova, teď je ze mě skřivan. Mám pocit, že by mi třeba něco uteklo.

Občas mrkev nebo kedlubnu. Taky si tu a tam uvařím bylinkový čaj.

Dnes už nepřemýšlím, co smím a co ne. Dopoledne jím spoustu ovoce, odpoledne zase zeleninu. K tomu bílé maso, ryby, kuskus, pohanku… V podstatě miluji řeckou kuchyni.

:.O domácí práce se s manželem dělí, jen k pračce a sušičce se prý Michal nechce hlásit.foto: Právo/Michaela Feuereislová

Je to tak. Buď mám na sobě velkou večerní, nebo kalhoty. Sukni jsem neměla, ani nepamatuju. Vlastně jednu mám, zimní, pletenou, dlouhou po kotníky.

Když nechám hlasivky odpočinout, tak nezlobí. Cestou na koncert si pouštím svou desku Gershwina. Ne že bych byla samožer, ale protože se tak nejlíp rozezpívám.

Díky muzikálům jsem moc nekoncertovala. Jenže se mi stýskalo, a tak jsem vypustila Monu Lisu, Michal začal sondovat a prodávám se jako máslo. Na jaro už mám dvě šňůry a poprvé v životě pojedu vánoční koncerty. Začínám počátkem prosince a skončím třiadvacátého, bez jediného dne volna.

Samozřejmě. A hlavně – já nemám moc ráda Vánoce! Skáčou na vás už od října, jsem smutná a dává mi to zabrat. Vzpomínám na ty, co už tu nejsou a nestačila jsem si s nimi všechno říct…

:.S vařením problémy nemá.foto: Právo/Michaela Feuereislová

Nejradši bych jela někam, kde je teplo a Vánoce tam neslaví. Jenomže mám tatínka, který je zvyklý ke mně na Vánoce chodit, takže Zelenka bude muset zase všechno nakoupit a připravit. Už bych ale měla začít přemýšlet o dárcích, abych je stihla do konce listopadu všechny pořídit.

Někdy čtyři, pokud přijede i Michalova dcera z prvního manželství. A pak odjíždíme s kamarády na chalupu k Jindřichovu Hradci.

Já nesnáším sníh, zimní sporty a zimu. Jsem narozená ve znamení Štíra, takže potřebuji teplo.

Ano, akorát že Michal vše řídí z Prahy od stolu, a já to pak musím objet.

Jo. Většinou zbytečně. Jako správný manipulátor mi všechno vysvětlí. Ale čím jsem „dospělejší“, tím víc si umím leccos obhájit a jsem silnější v kramflecích. Takže občas je i po mém, což považuji za obrovský úspěch.

:.Petra Janů srší optimismem.foto: Právo/Michaela Feuereislová

Ale ano, to umí každá ženská. Nejkrásnější pocit je, když ho někam dostrkáte, a on si pak myslí, že na to přišel sám. Já chválím. Nic to nestojí a funguje to stoprocentně. Chlapi jsou jako děti, takže pochvalou dosáhnete mnohem víc než čímkoli jiným.

Proč spřádat katastrofické scénáře. Co oči nevidí, to srdce nebolí. Když jsme schopni i po třiceti letech se ještě spolu smát, tak to už je něco.

Kdepak. On má vlastní firmu, jezdí po soukromých rádiích školit prodejce reklamy, předsedá Asociaci provozovatelů soukromého vysílání, zabývá se výzkumy sledovanosti médií, přednáší na VŠE a mě má víceméně jako vedlejší produkt.

Kdo má zrovna čas, tohle neřešíme. Jediné moje priority jsou pračka a sušička. Nikdy nebyl problém s tím, že někdo něco neudělal.

Narozeninový koncert v Lucerně budu mít 19. listopadu. V mém věku už nejsou narozeniny extrémním důvodem k oslavě, takže jsem ráda, že je strávím s lidmi, kteří mě mají rádi. Budu mít jediného hosta, Péťu Jandu. Dáme si spolu Není nám už sedmnáct a Jedeme dál…

Cvičení. Věřte mi, endorfiny vyplaví z hlavy všechno neštěstí. Nebo si vyjdu do lesa, to taky pomáhá. Působí majestátně, je tam čerstvý vzduch, ticho. A ještě mám jeden – před chaloupkou sedm set let starý javor.

:.Poprvé v životě Petra letos vyráží na vánoční turné.foto: Právo/Michaela Feuereislová

Říkávám mu: Kluku jeden, až já tady nebudu, ty tu budeš dál strašit, a já jsem jenom jeden z těch mravenců, které tady pozoruješ celá staletí. A nakonec si uvědomím, že je nesmysl kazit si těch pár let, co na světě máme. Nedávno říkala Ljuba Skořepová v televizi nádhernou myšlenku: Že život je krásný, i když je nešťastný.

Jsem pokřtěná, věřím, že nás něco řídí, jen do kostela nechodím. Nedávno jsem ale zpívala v kostele svatého Mikuláše v Chebu, který byl strašně dlouho bez věží, protože ho Američané koncem druhé světové války vybombardovali.

Díky veřejné sbírce se teprve nedávno osazovaly nové věže a při té příležitosti jsme tam se Západočeským symfonickým orchestrem hráli melodie George Gershwina.

Musím přiznat, že ta stavba v sobě něco má. Už když jsem si v tom obrovském chrámu sedla při zkoušce, okamžitě na mě padl takový prazvláštní klid. Navíc má skvělou akustiku… Byl to úžasný zážitek.

Každá církev napáchala spoustu zla. Podívejte se, co dělají někteří muslimové. Myslím, že takhle to prorok Mohammed vůbec nemyslel. A v Koránu není o vraždách ani půl slova stejně jako o tom, že by ženy měly chodit zahalené od hlavy až k patě. Takže to zase není vírou, ale lidmi. Jakákoli moc se dá zneužít.

Mám materiál na novinkovou desku, už se snad brzy všechno dohodne. Práce mám až až.

Ne. Jsem moc spokojená, život se mi líbí teď. Tohle období je pestré, jsem zdravá, baví mě to. Zpátky bych se nevrátila ani náhodou.