Petra Hřebíčková: Pocházím z docela sportovní rodiny

Petrovy texty mě vždycky bavily, scénář se mi moc líbil. Jediné, co mě strašilo, byla představa, jak budu skákat před kamerou v plavkách. Ale byla to dobrá výzva se sebou něco udělat.

Párkrát jsem si ho zahrála. Plážový volejbal jsem poprvé okusila ve Zlíně. Když tam s námi zkoušel režisér Zdeněk Dušek, který je velký příznivec tohoto sportu, vytáhl nás na písek. Moc mě to bavilo, ale nedá se říct, že bych hrát uměla.

Před natáčením filmu Přes prsty jsme s mojí „spoluhráčkou“ Denisou Nesvačilovou měly výborného trenéra Honzu Chalupu, který nás tři měsíce připravoval. Chytlo mě to, pokaždé jsem se na tréninky těšila.

To už častěji. Byl pravidelnou náplní tělocviku na obchodní akademii, kam jsem chodila, a hlavně ho hrály moje maminka i sestra, která žije s volejbalovým trenérem.

Pocházím z docela sportovní rodiny: taťka boxoval, jeden čas byl mistr republiky, pak několik let působil jako trenér, boxu se věnoval i dědeček a strejdové. Brácha hrál hokej, dělal karate.

Já se věnovala všemu možnému od atletiky přes karate po tanec. Všude jsem jezdila na kole, což bylo u nás v Hodoníně snadné. Ve Zlíně, kde jsem byla šest let v angažmá, jsme s kolegy z divadla najezdili kilometry.

Když jsem se přestěhovala do Prahy, největší šok pro mě byl, že se tady na kole skoro nikam nedostanu, a vadil mi zápach z výfuků. Časem jsem si však svoje cestičky našla.

Hodonín mám ráda, ale hlavní je tam pro mě rodina. Od mého narození jsme se nikdy nestěhovali. Já se už stěhovala několikrát – do Brna, pak do Zlína, teď do Prahy.

Snažíme se celá rodina scházet, jak to jde. Když jsem teď hodně natáčela a nemohla přijet, moje skvělá maminka se vypravila do Prahy a pomáhala nám s dětmi.

Během mateřské jsem několik nabídek odmítla, včetně seriálů, a počkala si na role, které mě opravdu zajímaly.

Byla jsem i díky dvěma capartům ve slušné kondici. Třetí patro bez výtahu, mnohahodinové procházky. Chodila jsem i do posilovny. Když ale ta natáčení skončila, byla jsem už opravdu vyšťavená.

Na začátku natáčení filmu Přes prsty byl Mikulášovi teprve rok a Šimon šel poprvé do školky. Do toho Matěj točil Policii Modravu. Na place jsem s sebou měla mladšího, když jsem přišla domů, chtěla jsem být s tím starším. V noci jsem se taky moc nevyspala. Takhle zhuštěný život jsem ještě nikdy neměla. Bez svého muže (Matěj Dadák, herec a autor Činoherního klubu), maminky a úžasné chůvy Adiny bych to ale nedala.

Produkce mi vyšla vstříc a aspoň zpočátku jsem dva dny točila a tři dny jsem byla doma. Natáčeli jsme pár dní i v Černé Hoře u moře, Mikulášek letěl se mnou, protože jsem ho ještě kojila.

Moc jsem tu zemi ale nepoznala ani si nějak neužila moře, protože se intenzivně pracovalo. Mým partnerem byl charismatický srbský herec Branislav Trifunović. Jazykovou bariéru jsem docela cítila, trochu nám trvalo, než jsme se oťukali. Domlouvali jsme se skrze překladatele a anglicky.

Hraju obdivuhodně silnou ženu, která i přes životní tragédii, která ji potkala, nezatrpkla a pořád věří v lásku. Film sleduje osudy tří odlišných žen, každá prožívá svůj příběh lásky. Spolu se mnou je ztělesňují Eliška Balzerová a Táňa Vilhelmová.

Hned jak jsem si přečetla scénář, jsem věděla, že mě bude bavit to točit. Je to milý příběh, žádná deprese či sahání si na dno. Měla jsem skvělého partnera Karla Zimu, který je nejen výborný herec, ale i člověk se srdcem na pravém místě. Daroval ledvinu kamarádovi a inspiroval tím spoustu dalších dárců, což je úžasné. Miluje život a je to neuvěřitelná nálož pozitivní energie nakumulovaná do jednoho báječného živlu. Obdivuju ho.

Hrajeme dva totální lůzry, kteří dluží, kam se podívají, nijak se tím ale nestresují, a hlavně se mají rádi. Když se na ně usměje štěstí v podobě velké výhry, chytá se normální člověk za hlavu, jak si tahle trdla počínají.

To rozhodně ne. V této sezoně jsem měla štěstí na tři naprosto odlišné postavy i žánry. V té rozmanitosti si libuju. Navíc se skvělými partnery. Ještě před několika lety by mě nenapadlo, že budu natáčet třeba s Eliškou Balzerovou nebo Jiřím Langmajerem.

Mívala jsem zpočátku velký respekt. Jedna z mých prvních rolí před kamerou byla v televizním filmu Sněžná noc, hrála jsem manželku Vladimíra Dlouhého, což byla pro mě velká pocta. Nedělá mi při takových příležitostech problém dát najevo, že ctím jeho nebo její zkušenost a nechám si ráda i poradit.

Maminka je účetní a můj velký vzor, tak jsem i já šla na střední ekonomickou. V naší rodině měl každý spoustu koníčků a sama jsem z toho nijak nevybočovala. Neseděla jsem doma na zadku, spíš jsem měla problém se zastavit. Když jsem si jako malá četla, musela jsem se u toho aspoň točit v křesle.

Na ekonomce jsem začala hrát v amatérském autorském Divadle Skleněných bublin. Uchvátilo mě to. Stala se z toho vášeň.

Když jsem doma ohlásila, že jdu dělat zkoušky na JAMU, pokývali hlavou, jen ať klidně jedu, že na nějakou holku z Hodonína tam určitě nečekají. Hlavně ať udělám maturitu, abych mohla nastoupit na místo účetní, které jsem už měla v Hodoníně domluvené. Když mě přijali, naši byli překvapení a snad i rádi, že jdu cestou, která mě baví.

Byla jsem krátce předtím v Divadle bratří Mrštíků v Brně na Broukovi v hlavě. Koupila jsem si program, kde byl celý text hry. Žádný zajímavý monolog jsem tam nenašla, ale zaujal mě dialog dvou žen, který jsem si připravila. Zřejmě je můj rozhovor sama se sebou pobavil.

Po studiu jsem nastoupila do angažmá v brněnské Polárce (divadlo pro děti a mládež – pozn. red.), krátce nato jsem přešla do zlínského divadla, kde jsem odehrála spoustu úžasných rolí. Zlín jsem si zamilovala, odešla jsem po šesti letech, když se tam změnil umělecký šéf. Rok jsem byla na volné noze a pak nastoupila do Švandova divadla v Praze.

Byla to malá, ale výrazná role, z níž jsem měla trochu obavy. Když mi volali z castingové agentury, že se chce pan Menzel se mnou setkat, váhala jsem, protože jsem měla hrát úplně obnaženou holku v dosti choulostivé situaci.

Potřebovala jsem si být jistá, že to na place budu mít už vyřešené, že to dám naplno a bez ostychu. Když jsme se s panem Menzelem setkali, trpělivě mi popsal, jak to bude probíhat, vypadat a že to rozhodně nebude nic lascivního. Byla to nakonec úžasná zkušenost, natočil to vkusně jako krásný obraz.

Zhubla jsem po dětech, po kojení a celém tom zápřahu s nimi. Čekám, že časem a věkem se zase „oplácám“. Ráda jím. Metabolismus mi asi rozhodila antikoncepce, kterou jsem ze zdravotních důvodů brala už od patnácti. Hodně jsem tehdy přibrala.

Moje první gynekoložka mi řekla, že budu mít problémy s početím. To jsem měla dlouhá léta uloženo v mozku. Když jsem chtěla otěhotnět, zašla jsem dokonce k jednomu šamanovi, přestože jsem v těchto věcech dost nedůvěřivá. Ubezpečil mě, že nemám žádný zdravotní problém. Jen podvědomě těhotenství odkládám.

Musela jsem si připustit, že má pravdu. Stačilo si říct: Ano, jsem připravena vše dítěti podřídit, hned teď. Dokonce věděl, že se mi narodí kluk. Za měsíc jsem bez problémů otěhotněla a byla opravdu šťastná.

S vařením jsem začala až s Matějem, který je výborný kuchař. Když se pustím do vaření, pořád se ho vyptávám. Dřív mi na kvalitním stravování moc nezáleželo, nikdy mě nebavilo vařit sama pro sebe. Považovala jsem to za ztrátu času.

Známe se dlouho, oba jsme studovali JAMU, kde jsme se ovšem o rok minuli. Ale věděla jsem o něm. Matěj odešel z Brna s režisérem Martinem Čičvákem do pražského Činoherního klubu, kde jsme sice hráli v jednom představení, ale opět se spíše míjeli. Po deseti letech opět v Činoherním klubu jsme se už neminuli.

Užila si volna a dětí. Vypravili jsme se samozřejmě k našim do Hodonína. Tatínek pracuje jako hlídač v tamní zoo.

Před rokem jsem tam křtila nově narozená tygřátka, dnes jsou z nich pořádné šelmy. Jsem nadšená, jak se tam o ně starají. Jejich pečovatel Jiří Hlásenský jel na vlastní náklady až do Vladivostoku, aby poznal, jak žijí ussurijští tygři ve svém přirozeném prostředí. Zorganizoval v Hodoníně běh na jejich záchranu, kde se pro ně vybraly nějaké peníze. Snad z toho bude hezká tradice. Zúčastnili jsme se celá rodina.