Petra Hřebíčková: Občas se ve mně probudí cholerik

Jo, vztekám. Ještě sice nejsem tak daleko, abych rozbíjela věci, ale rozčílit se dokážu. Zvlášť teď, když mám děti, se ve mně občas probouzí cholerik. (směje se) Rodičovství je perfektní prověrka a zkouška. Nevzteknu se ale z ničeho nic, kvasí to ve mně postupně. A většinou předem varuju.

Třeba do něčeho kopnu nebo něčím hodím. Většinou je to nějaká hračka, která předtím celý den ležela na zemi. A já jsem sice několikrát upozorňovala a prosila, aby ji někdo uklidil, ale ono to nezafungovalo.

Třeba včera? Nevím. Vzhledem k tomu, že jsme teď pořád celá rodina zavření v bytě, tak to občas probublá. Ale zvládáme to docela dobře.

Ne, nikdy… (směje se) To víte, že ano! I když je pravda, že tady se prosazovat pořád učím. Dlouho jsem totiž bývala ten typ, co je naštvaný potichu. Mlčela jsem, dusila to v sobě a čekala, až to přejde. Jenomže ono to dost bolí, dusit něco v sobě nedělá dobře mému tělu.

Navíc když dám svou nespokojenost najevo pozdě nebo nejasně, ten druhý už dávno netuší, o čem mluvím. Takže se učím, že se musím ozvat hned, a to pořádně nahlas. Problém se vyřeší, vzduch pročistí a mně není blbě. Myslím, že je to docela typická situace mezi mužem a ženou.

Těžko říct. Ona přece jen žije o dost jiný život než já. Bydlí v luxusu, má služku, barák, zahradu, nemusí pracovat. Taky má jenom jedno dítě. Takže se to těžko porovnává. Myslím ale, že máme podobnou touhu po seberealizaci.

Je to emancipovaná ženská, která ráda pracuje. Rozhodně nechce jen sedět na gauči a čekat na manžela, ale také něco v životě dokázat. Velmi dobře jsem jí rozuměla, i pokud jde o tu zvláštní samotu na mateřské.

Mě sice role matky naplňuje, ale člověk z toho taky může zblbnout. Může mít chvíli pocit, že se nikam neposouvá.

Určitě ne. Instagram jsem si dokonce založila až při natáčení Matek. Říkala jsem si totiž, že nemůžu být tak mimo. Vlastní mi to ale pořád není. Že bych tam – stejně jako Sára – dala svůj porod? Uf, to vůbec! Ošívám se i při obyčejném příspěvku, který je trochu osobnější. Raději sdílím pracovní věci než osobní.

Spousta lidí si navíc neuvědomuje, jak je taková sebeprezentace důležitá. Ono se totiž běžně děje, že si některé firmy při výběru zaměstnanců své uchazeče „proklepávají“ právě i na Instagramu a na Facebooku.

Z toho, jaké příspěvky tam najdou, si pak dělají obrázek o inteligenci, zájmech a kompetenci daného uchazeče. Stačí pár kliknutí a víte spoustu věcí. Z obyčejného profilu na sociálních sítích se tak stává součást životopisu, kterou jen tak nevymažete. S tím je třeba počítat.

Na druhou stranu ale uznávám, že pokud se člověk naučí využívat sociální sítě ve svůj prospěch, například prezentovat na nich svou práci, může to být užitečné.

To je teď taky velké téma – v módě jsou nejrůznější polyamorní vztahy, trojúhelníky a pětiúhelníky. Řada lidí má otevřená partnerství, sex s jinou osobou už vlastně ani nevnímají jako nevěru.

Jen zírám, kolik se objevuje možností. Mě to sice hrozně baví sledovat, je to extrémně zajímavé a možná se takové nekonvenční vztahy časem i prověří, pro mě samotnou je to ale dost složité i ve dvou.

Sama si něco takového neumím představit. Jsem hrozná konzerva a věřím na obyčejný dlouhodobý vztah dvou lidí. Jsem navíc docela špatný lhář a stresař, takže i kdyby se mi něco takového přihodilo, asi bych to dlouho neudržela v tajnosti. (směje se)

Nevím, co bych dělala, a nechci si to ani představovat.

Ano, tvůrci mi to dokonce sami nabízeli. Sandra Nováková tam totiž se svým synem hrála a šlo jim to skvěle. Ale já jsem to nakonec vyhodnotila jinak – naše děti do natáčení zapojovat nechci.

Tedy určitě ne do té doby, dokud nebudou větší a nerozhodnou se pro to samy. To bych jim pak asi nebránila.

Jednak je nechci moc vystavovat, aby se z nich nestal už v dětství nějaký veřejný majetek, jednak může být natáčení i stresující. Nedovedu si představit, že je nejdřív budu trápit před kamerou a po tomto zážitku je ještě předávat chůvě.

Když pracuju s dítětem někoho jiného, můžu ho alespoň po natočení scény odevzdat jeho mamince. To já bych nemohla, protože už bych třeba točila další obraz. Znám ale i děti, které si natáčení tak užívaly, že se o stresu nedá vůbec mluvit.

Nevím, ono se to dost rychle mění. Zdá se mi, že celkem jo. Třeba nejstarší syn mě hlavně okolo druhého roku neustále rozesmíval nějakými ksichtíky, padáním, převleky, tanečky a napodobováním.

Ten prostřední se zase dobře učí básničky a písničky a má skvělý slovní humor. Ale všichni se pořád vyvíjejí.

Vůbec si netroufnu předvídat, jestli půjdou v budoucnu v našich šlépějích. Nechci říkat, jací jsou. Teprve se vykrystalizují.

Možná už na základce. Tehdy mi to tak sice nepřišlo, ale později mi to bývalí spolužáci na třídním srazu říkali. Tvrdili, že jsem byla třídní šašek. Já jen vím, že jsem byla velký smíšek a pořád jsem se kvůli něčemu odbourávala. To mi ostatně vydrželo až dodnes, i na jevišti se dokážu lehce odbourat.

Taky si vzpomínám, že jsem v sedmé třídě s kamarádkou předváděla o přestávkách učitele. Mělo to docela velký úspěch, a tak jsme to často opakovaly a vylepšovaly. Až nás při tom jednoho krásného dne jeden z učitelů uviděl a práskl to i ostatním. Kantoři pak chodili a říkali: „Tak ukažte, prý mě tady karikujete.“ Každý byl zvědavý, jak je vidí žáci. No a spolužáci byli zase vděční, že se díky tomu nestihlo zkoušet.

Já osobně si myslím, že jsem byla hodná holčička. (směje se) Ale zase ne nijak zakřiknutá. Takový normál. Měla jsem navíc hodně koníčků a kroužků, nebylo kdy zlobit.

Všechno možné. Zpěv, balet, moderní tanec, hra na klavír, karate, další sporty… no a pak samozřejmě i divadlo. Tam jsem to všechno zúročila.

Samozřejmě jsem měla nejradši tělocvik, výtvarku a hudebku. Tedy ty předměty, do kterých se člověk nemusí moc učit. Docela mě ale bavila i čeština, ráda jsem se babrala třeba ve větné skladbě. Na základce byla dobrá i matika, což se ale s blížící se maturitou změnilo. Pak už to taková lahůdka nebyla. Naopak chemie a fyzika šly úplně mimo mě…

Jasně, zavzpomínala. Vzpomněla jsem si třeba na jednu mladou učitelku, která nás měla na základce na dějepis. Byla přísná a chladná, měla jsem k ní obrovský respekt. Žádná velká sympatie. Tato učitelka nás přitom naučila ze všech kantorů nejvíc.

Měla totiž úplně jiný přístup k výuce než ostatní, vedla nás k samostatnosti. Něco málo nám nadiktovala do sešitu, ale pak řekla: „Co vám mám pořád diktovat. Přečtěte si to sami, udělejte si výpisky a já vás z toho pak vyzkouším.“ Pro mě to byla na začátku úplná katastrofa. Vůbec jsem netušila, jak na to, z čeho konkrétně nás bude zkoušet.

Nakonec se ale ukázalo, že je to fajn. Naučili jsme se díky tomu vyhledávat důležité informace a odlišit, co je podstatné. Dnes vím, že by to měla být norma. Dnes se to snad už dělá víc.

Inspirativních kantorů jsem měla asi víc, ale takový, který mi změnil život, byl učitel sociální komunikace na střední škole. Právě on mě totiž přivedl k divadlu.

Jmenuje se František Procházka a je skvělý. Člověk mladý duchem, rocker, umělec, bohém, pedagog. Založil s Vaškem Syrovým autorské divadlo Skleněných bublin, kam jsem se ve třetím ročníku přihlásila, když hledal nové lidi. Právě tam jsem poprvé okusila, co je to herectví.

Já sama naštěstí ne, ale jedna moje dobrá kamarádka ano. Byla trochu průšvihář, neměla to v rodině úplně lehké. A tak si učitelka usmyslela, že tu výchovu musí vzít do vlastních rukou. Jednou se dokonce stalo, že jí dala před celou třídou výprask na holou.

Ještě na prvním stupni. Je mi z toho pořád zle, bylo to strašné, hnus. Já bych něco takového asi neustála. Dodnes si vyčítám, že jsem s tím tenkrát nic neudělala, že jsem se jí nezastala. V mysli se vracím a konám. Čas ale nevrátím.

Pro nás bylo důležité, aby měla škola dobré renomé, velmi důležitý byl taky konkrétní učitel.

Přáli jsme si ale i to, aby byla škola blízko. Jednak proto, abychom syna nemuseli pořád někam převážet a dalo se to v každodenním shonu zvládnout, jednak kvůli sociálním vazbám. Chci, aby moje děti žily v dosahu svých spolužáků a kamarádů a kdykoliv se s nimi mohly sejít.

To je podle mě obrovsky důležité. Dnešní svět je tak nevyzpytatelný a tak rychle se mění, že vůbec nevím, co budou moje děti za pár let potřebovat.

Co ale vím, je to, že se budou muset uplatnit sociálně. Chci z nich mít silné a sebevědomé bytosti, které si budou umět najít dobré přátele a obhájit si svoje místo ve společnosti. Chci taky, aby byly šťastné a zároveň se naučily druhé lidi respektovat.

Samozřejmě na to, aby syna škola bavila. Respektive aby ho bavilo vzdělávání. Chci, aby se moje děti nezablokovaly a nezískaly ke škole odpor.

Je taky důležité, aby se nebály chyb a nevzdaly to, když jim něco nepůjde hned dobře.

Proto je hodlám podporovat ve všem, co budou chtít dělat s chutí a radostí. Jak někdo řekl: „Můžeš dělat jakékoliv povolání, ale musíš v tom být nejlepší v ulici.“

Je to poněkud prvorepublikové znění, ale hlavní je, že člověk dělá, co ho baví.

Naštěstí dobře, nás to nezasáhlo. Bylo to ale jen o fous, tornádo proletělo doslova pár metrů od našeho bytu.

Les, který stál vedle domu a ve kterém jsem vyrůstala, už ale není. Je to děsivý pohled. Doteď jsem si na to nezvykla. Pro postižené lidi to musel být strašný šok.