Petra Hřebíčková: Matka v trapu je mi blízká, taky se cítím trochu uštvaně

Tvůrčí tým představuje film Matka v trapu jako úsměvnou „skoro komedii“, ve které by se měl najít každý divák. Do jaké míry jste se našla vy ve své postavě?

Určitě je mi Sylvie blízká, protože mě tvůrci oslovili v době, kdy v mém osobním životě převažuje právě role matky. Taky se cítím trošku uštvaně a že bych potřebovala pauzu… Když jsem ale poprvé četla scénář, pozastavila jsem se nad tím, jestli bych vůbec byla schopná rodinu takto nečekaně na nějaký čas opustit. Zčistajasna se vypařit. Myslím, že podobná otázka by napadla i spoustu ostatních maminek.

A byla byste toho schopná?

Neuměla jsem si to představit, protože mám ještě hodně malé děti. Asi bych to nedokázala. Moje postava má ale děti už o dost větší, samostatnější.

Proč se vůbec Sylvie dostane do situace, že cítí jako nutnost se na čas někam tajně zašít?

Vlastně si za to může částečně sama, protože si svoji rodinu tak trochu rozmazlila.

Co ji k tomu vedlo, vždyť tím byla sama proti sobě, ne?

Je to perfekcionistka, aktivní, schopná, obětavá, ale neumí si říkat o pomoc. Je zvyklá zvládat spoustu věcí sama a chce mít všechno v pořádku, jenže podle svých představ, což někteří členové rodiny vždycky nesdílejí. Nakonec jsou na to tedy všichni zvyklí a hlavně spokojení, že ona všechno ošéfuje a zvládne i bez nich.

Co se stane, že se tomu Sylvie najednou vzepře?

Přijde moment, kdy sice navenek pořád všechno skvěle zvládá, ale tělo už nemůže a ji napadne: Já už fakt takhle nemůžu dál. Následuje zkrat a rozhodnutí se na chvíli ztratit. Zdá se proto, že zmizí naprosto nečekaně, jenže ve skutečnosti to zrálo už dlouho, nenápadným, plíživým způsobem. Očekává, že ji rodina bude postrádat, že si všichni uvědomí, jak strašně jim doma chybí, ale ono se začne odehrávat něco trochu jiného… Ale to už bych prozrazovala moc.

Myslíte, že za vším je jen její perfekcionismus, jak se na takovou situaci díváte sama, se svými zkušenosti?

Ne, podle mě to souvisí také s tím, že je prostě žena. Máma, co chce pro své blízké to nejlepší. Sama dobře vím, jak je někdy těžké odpoutat se od potřeby mít děti pod dohledem a neustále je ochraňovat. Není to ale extravagantní a dominantní bytost jako například její matka. Rozhodně umí říct svůj názor, ale v rodině sama sebe upozadila na to úplně poslední místo. I když je zdravě sebevědomá, je velice jemná a až submisivní… Myslela to ale opravdu v dobrém, určitě je to člověk, který dokáže dát ostatním svobodu a nemá patologickou potřebu mít je pod kontrolou. Pro mě je to velmi sympatická postava.

Co ji tedy podle vás vlastně trápí?

Sice má zdravé děti, milovaného muže, jenže se z jejího života vytratila radost. Některé ženy si často totiž ani nedopřejí jít jen tak na procházku, protože pořád myslí na to, že doma mezitím stojí spousta práce.

Hlavní tvůrčí tým filmu tvoří ženy - scenáristka, režisérka a dvě producentky - a téma se točí kolem problémů hlavní ženské postavy. Je to tedy podle vás především ženský film?

Kolega Marek Němec k tomu nedávno řekl krásnou větu: „Pro nás muže je fajn podívat se i na ženský film, abychom lépe pochopili ženskou duši a tím se nám jako mužům lépe žilo.“ Přestože se komedie zaměřuje především na hlavní hrdinku a na její perspektivu, režisérka hodně posílila postavu Sylviina manžela, kterého hraje Jaroslav Plesl, abychom mohli víc nahlédnout i do jeho duše. Je to malíř, bohém a Sylvie s tím do toho vztahu šla a nechtěla ho měnit, jenže když se vám narodí děti, postupem času přece jen potřebujete a očekáváte pomoc. A ta stále nepřichází. On řeší převážně sám sebe, protože je vyhořelý a neúspěšný, a tak už nemá moc energie dávat lidem kolem sebe nějakou radost. Sylvii zase chybí trocha lehkovážnosti a odvázanosti. Na jejich manželství film nahlíží jak z perspektivy ženy, tak muže, není to jednostranný pohled.

Dalo by se říct, že je tato úsměvná „skoro komedie“ v nějakém ohledu třeba i feministická?

I když film vypráví více o ženách, to nebudu zastírat, nenazvala bych ho vyloženě feministický. Objeví se v něm i velmi sympatické mužské postavy a nacházíme i chyby a selhání nás žen.

Řekla byste o sobě, že jste feministka?

Takhle bych to o sobě určitě neřekla, taky proto, že žiju v zemi, kde má žena své místo, a já osobně se cítím ctěná a milovaná. V některých zemích bych to vnímala určitě jinak a radikálně. Feminismus je mnohoznačný pojem, který si každý může vyložit po svém. Postavení žen je pořád důležité téma a společnost ho řeší, což je skvělé. Změnilo se už hodně k lepšímu, přesto pořád potřebujeme podporu. Ale podle mě není třeba brát mužům jejich tradiční roli se vším všudy. Vždyť mně se v mnoha ohledech i líbí. (usmívá se)

Potýkala jste se někdy s nějakými předsudky nebo stereotypy kvůli tomu, že jste žena?

Nejvíc asi kvůli mateřství. Mít rodinu a pracovat je náročné a je to pro mě obrovské téma. Raduju se z toho, co mám, ale pořád hledám, jak to nejlépe vybalancovat. Troufám si říct, že sladit práci a rodinu je pro ženu dodnes těžší než pro muže. A přestože samozřejmě taky záleží na každém páru, jak si to spolu dohodnou a uspořádají, pořád cítíte, že vás ovlivňuje i to, jak se k tomu staví veřejnost a co máte zakořeněné z dětství.

Máte s partnerem hercem Matějem Dadákem tři děti, dva syny a nejmladší dceru. To už je, dá se říct, velká rodina. Taky vám někdy doma hrozí nepostradatelnost jako vaší filmové postavě?

Jistě, myslím, že se tak občas cítí asi každá žena. Ani nepotřebuje mít sklony k perfekcionismu. Podle mě je to hodně dané právě mateřstvím.

Mám skvělého muže, který se o naše tři děti stará a je velmi zodpovědný, ale u matky je ta vazba od porodu a kojení zpočátku velmi silná a daná přirozeně. Otec může velmi pomoci, ale zastoupit matku je náročné. Máma je zkrátka máma. Žena taky víc udržuje domov a své okolí víc opečovává… Rodinné role tedy pořád vnímám jako svým způsobem genderově rozdělené.

Vraťme se opět na chvíli k filmu. Proč podle vás o svých pocitech Sylvie nikomu neřekne a místo toho prostě zmizí?

Okolí se takový stav přetížení samozřejmě špatně vysvětluje, protože když si například zlomíte nohu, všichni to vidí, všem je to jasné a všichni vás opečovávají, jenže jak porozumět jejímu duševnímu stavu?

Myslíte, že by jí nikdo neporozuměl?

Pokud by se chtěla svěřit mámě, ta by jí moc nepomohla: to je totiž kulomet, který si pořád jede jen to svoje a ví nejlíp, jak má dcera žít. Ani manželovi nemůže nic říct, protože v jeho případě by mohla rovnou mluvit do zdi. Dokonce si myslím, že by nejspíš ani nepochopil, co prožívá a jak se cítí.

Je pro vás osobně přirozené se ve vztazích otevřít a o svých problémech mluvit, nebo jste se to musela učit?

Pořád se to učím.

Vím, že to zní jako stereotyp, ale říká se, že je to větší problém pro muže. Že ti si radši svoje problémy řeší sami, než aby se před ženou zmínili.

Znám spoustu mužů, kteří dokážou mluvit o všem, záleží na povaze, přesto se častěji setkávám s tím, že právě o svých problémech převážně mluvit nechtějí. Možná s kamarádem ano. Asi v tom hraje roli i sebevědomí, že se před ženou nechtějí shodit. Potřebují si všechno vyřešit sami.

Možná se ženy a muži liší i svým postojem k tématům, která považují za důležitá.

Nerada bych soudila, rozhodně znám spoustu párů, které spolu dokážou mluvit úplně o všem. Na rozdíl od mužů dokážeme ale my ženy obvykle mluvit taky o každodenních maličkostech, které sice můžou vypadat jako malichernosti, jenže když se neřeší, někdy z nich vzniknou třeba i velké problémy.

Taky máte silnou potřebu, aby vás muž vyslechl?

Jistě a vydedukovala jsem si pro sebe za ty roky jednu důležitou věc. My po mužích totiž někdy chceme, aby nás poslouchali, ale přitom povídáme a povídáme, až se pro ně ten zvuk promění v jeden dlouhý tón, který už nejsou schopni ani ochotni vnímat… Dnes už vím, že musím být opravdu stručná, jít hned k věci a tohle ženské brebentění si nechat radši pro kamarádky. (usmívá se)

Děti máte ještě malé, ale myslela jste někdy už na to, abyste jim jako matka v budoucnosti nevstupovala příliš do života? Vztah vaší filmové postavy s matkou, kterou hraje Jana Švandová, k takovým myšlenkám tak trochu vybízí.

Nerada bych byla hlídacím psem svých dětí. Je umění pustit je a nechat žít si život po svém a často mimo vaše očekávání. Být tu pro ně, když budou potřebovat. Mám vzor ve své mámě, se kterou máme krásný vztah. Je pro mě samozřejmost snažit se mít se svými dětmi podobný. Vždycky pro mě byla autoritou, ale velice milující, a tu autoritu si nezískala zvýšeným hlasem, ale jen příkladem. Chtěla jsem být jako ona. V pubertě a potom v dospělosti se mi stala kamarádkou, doslova, až jsem si říkala, že bych jí možná nemusela říkat úplně všechno. (směje se)

Takže jste mezi vámi nevnímala žádnou generační propast?

Ne a je to její zásluha. Všechno dovede říct velmi jemným způsobem i v případě, že s něčím nesouhlasí. Většinou mě nechala být, abych si na vše přišla sama. Korigovala mě taky, ale vždycky byla zároveň velmi podporující. A pro mě bylo důležité i příjemné vědět, že je tady máma, člověk, kterému můžu říct úplně všechno. A můj sen samozřejmě je to, aby se moje děti taky nebály se mnou mluvit o všem.

Sylvie se seznámí s taxikářkou, kterou hraje Lenka Vlasáková, a ve filmu se pak ukáže ženské přátelství jako klíčové…

… dokonce jí to zásadně změní život. Tedy okolnost, že nasedne do taxíku, který řídí svérázná a zajímavá žena, která umí naslouchat, což Sylvie asi dlouho nezažila.

Jak moc pro vás bylo v dětství důležité mít kamarádky? Nebyla jste třeba ten typ, co si víc rozumí s kluky?

Ne, já jsem dokonce měla jednu kamarádku, taky Petru, se kterou jsme seděly v jedné lavici od čtvrté třídy do maturity, a jen co jsme hodily aktovku do kouta, už jsme běžely dopovědět si, co jsme nestihly. Pořád spolu. Tehdy jsem vlastně ani nepotřebovala poznávat někoho jiného, a dokonce jsem na ni trochu žárlila! Proto dnes z legrace říkám, že to byl můj první vztah.

Vydržel vám?

Kamarádky jsme dodnes, i když každá máme dávno svůj vlastní a úplně jiný život. Ona žije na Moravě, já v Praze, tudíž se nevídáme často. Ani si nevoláme každý den, to přátelství má samozřejmě úplně jinou podobu, ale kdykoliv spolu mluvíme, navážeme hned na to zakořeněné a vzácné přátelství. Vždy je v tom cítit obrovská podpora. To tam bylo, je a bude nejspíš napořád.

Pomohla vám někdy v zásadní životní chvíli právě nějaká kamarádka?

Například tahle moje Peťka mě doprovodila do Brna na přijímačky na JAMU. Měla jsem velkou trému a ona pro mě tehdy byla obrovská opora. Ale přátelství mi pomohlo i jindy. Nedá se sice říct, že by někdy šlo o nějaký zásadní životní zvrat, ale bylo pro mě důležité mít dlouhodobě spřízněnou duši, které můžete všechno říct, uvolnit se, zasmát se. I ve filmu přivede kamarádka „moji“ Sylvii k tomu, že se na svůj život podívá s nadhledem. Vlastně i proto říkám, že dobrá kamarádka je nad všechny psychology.

Film se hlavně dívá na životní trable s humorem. Taky máte tendenci se na svoje problémy podívat s odstupem a zasmát se jim?

Většinou až zpětně, ne ve chvíli, kdy to vzplane. V ten moment bych se sice ráda zasmála, ale moc mi to nejde. Zvlášť když jde o něco opravdu bolavého. Ráda si ze sebe udělám legraci, ale pokud mě něco hluboce zasáhne, většinou se do toho moc ponořím a pak potřebuju popostrčit ven. Někdy to udělá můj muž. Jakmile něco hrotím a beru to velmi vážně, má sklon to bagatelizovat, asi aby vyvážil tu hysterii. Mě to v tu chvíli sice strašně točí, ale asi to pomáhá.

Takže větší sklon zasmát se trablům má z vás dvou právě on?

Spíš má sklon nedramatizovat. Zasmát se mým problémům, to ano. (směje se) U nás prostě vládne ironie a sarkasmus.

Pomáhá to?

Určitě. Místo pláče se pak naštvu, a to je rozhodně lepší pocit!

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina