Petra Hřebíčková: Je těžké najít kvalitní vztah

Skoro dva roky. A jsem hodně překvapená, co se za ty dva roky událo. Od chvíle, kdy jsem dala výpověď v divadle ve Zlíně a dala na vědomí, že jsem volná, se toho stalo opravdu hodně.

Ano a přiznám, že jsem měla velký strach. Proto jsem poprvé v životě zvedla telefon a volala známým, jestli nevědí o nějaké práci. Výpověď jsem totiž dala v září, a to je v divadle dost nešťastná doba. Sezóna už bývá obsazená. Já to rozhodnutí odejít a přesídlit do Prahy tehdy udělala během měsíce a bylo odvážné.

Ne, naopak. Většinou mi to trvá dlouho. Hodně přemítám. Ale párkrát už jsem byla životem postavena před důležité rozhodnutí, a tak jsem se je naučila dělat. A nebát se.

Pan Menzel si mě zavolal přímo při natáčení a ukazoval, že ta scéna vypadá hezky a ať se nebojím. Učil mě dívat se na sebe jinýma očima. To mi připadalo v pořádku. Ale když jsem tu scénu viděla na premiéře, zajížděla jsem pod sedadlo. Bylo mi nepříjemné se na sebe koukat. Dala jsem si delší pauzu, než jsem si film pustila sama doma, v klidu. Bylo to po dvou, třech letech, a to už mě pobavilo.

Pocházíme z malého moravského městečka Hodonína. Naši byli normálně ve straně. Byli to takoví ti běžní lidé, možná i v něčem naivní, kteří věřili tomu, co se hlásalo. Když dnes vidím zprávy, které tehdy vysílala televize, nebo k čemu se člověk dostal v novinách, myslím si, že se toho moc nedozvěděl. Pokud nežil mezi lidmi, kteří měli informace. Otazníkem je pro mě doba ruské okupace. Proč to tehdy lidem nedošlo? Nechtěli tomu snad věřit? Nevím. O tom jsem se s rodiči nebavila. Tatínek byl policajt a někdy měl problém s tím, že říkal věci tak, jak si myslel, že jsou. Ale nikdy nebyl žádný revolucionář.

Ta byla účetní, nyní daňová poradkyně.

Tak nějak přirozeně. Mám ještě bratra a sestru a oba jsou velmi tvořiví. Moje první režisérka byla moje starší sestra, která vymýšlela různá představení pro rodiče a pro školu.

Vůbec ne. Byli jsme ale tak trochu cikánská rodina.

Myslím v tom nejlepším slova smyslu. Pro nás bylo nejdůležitější být spolu, zazpívat si písničku, pobavit se. Jít na výlet. V naší rodině to dost žilo, každý dělal hrozně moc koníčků. Nebyli jsme žádná prudérní rodina. Vyrůstala jsem ve svobodě. Rodiče i sourozenci mě vždy ve všem podporovali. A díky starším sourozencům jsem se dostala k mnoha věcem. Vedli mě a já chtěla být jako oni.

Ano, jsem nejmladší. Cestičku jsem měla prošlapanou. A v pubertě jsem to měla jednodušší než moje starší sestra, která ještě v osmnácti musela být v devět doma. Což já už nemusela. Takže geny v naší rodině moc umělecké nebyly. Však jsem taky původně mířila jinam. Ale když jsme byli v divadle, cítila jsem, že mě to na židli moc nebaví. Nebyla jsem pozorný divák. Nemůžu říct, že by mě divadlo uhranulo a zavrtalo do židle. Naopak, vyskakovala jsem a nejraději bych šla hrát s herci. Těm jsem záviděla. Ale neměla jsem odvahu, aby mě to vůbec napadlo. A tak jsem zamířila na obchodní akademii. Herci pro mě byli lidi z Prahy, co jsou vidět v televizi. Já měla jasno: půjdu na ekonomku a budu jako mamka. Chtěla jsem být účetní jako ona.

Na obchodní akademii mě učil sociální komunikaci bývalý voják, který měl s kolegou vojenské divadlo. To byl můj první kontakt s divadlem. Když jsem ho poznala, šly všechny jiné koníčky stranou. A taky už jsem se tolik neučila. (směje se) Divadlo pro mě začalo být na prvním místě. V něm mi dali najevo, že mám talent a že bych se mohla odvážit na školu.

Mávli rukou a prohodili: No, ať si to Petruška zkusí. Nepočítala jsem s herectvím, už jsem dokonce měla sehnanou práci jako účetní. Přijímačky na JAMU se dělaly před maturitou. Rodiče mi v ničem nebránili, a tak jsem se na ně šla nejprve podívat. Vůbec jsem netušila, jak to tam může vypadat. A je fakt, že jsem na JAMU nechtěla nijak urputně. A ono to vyšlo.

Vzpomínám si, že jsem nechala obálku ležet na talíři na stole, když přišlo vyrozumění z JAMU. Podívej se, je to na stole, říkám mamce. Ona mě pohladila a uklidňovala, ať si z toho nic nedělám. Počítala s tím, že mě samozřejmě nevzali. Posadila se, vyndala obálku, párkrát si ji přečetla a řekla: A do p… To mě bavilo. Byl to šok.

Největší byl ale pro babičku. Je velmi slušná, nikdy neřekla sprosté slovo. A tehdy prohlásila: Petruška mezi ty kurvy? Až po několika letech, když už jsem hrála v divadle, byla babička ta, co schraňovala výstřižky. Když jsem jí dala přečíst diplomku, změkla a řekla si, že to není jen tak, co se o hercích říká. Snad začala být i pyšná. Jednou, to už byla stará, jsme spolu byly na hřbitově a já tam zametala rodinný hrob. Babička nade mnou stála a se zalíbením mě pozorovala. Pak se zadostiučiněním řekla: Herečka, a jak zametá!

Nevím. Ale ona na to nepřijde. To je ta nejlepší varianta. Vlastně v tom filmu jde o zlaté parohy, které manželství pomohly. Manžel získal sebedůvěru, rozkvetl a žena si ho víc vážila. Aniž by zjistila, že ji podváděl. Měla sice tušení, ale nakonec to chlapi dokázali ututlat. A navíc, ona taky nebyla úplně svatá. Scénář toho filmu pro mě byl takový vykřičník, že nevěra může nastat i díky tomu, jak se žena chová k muži. Že na tom mají podíl oba. A někdy se to stane i těm, kteří se mají rádi. Je to složité.

Teď si asi myslím, že jsem tolerantnější, než možná jsem. (směje se) Záleží na tom, jaké jsou důsledky. Pokud to ti lidé dokážou ututlat… Ale v momentě, kdy by se mi něco takového stalo, nad tím asi nemávnu rukou. Nevěra není žádnou samozřejmostí. V dnešní době je to ale nějak těžké.

Ano.

Řeknu vám to takhle: vdávat se nebudu. A rodinu nechystám, i když jednou bych samozřejmě velmi ráda.

Částečně to tak je. Hraju nyní ve hře Biomanželka, kterou uvádí pražské Švandovo divadlo. A u ní je krásné sledovat, že pořád panuje představa, že muž loví mamuta a žena udržuje oheň. Jenže dnes je to všechno pomotané. Ti chlapi to fakt mají dnes těžší. Ale ženy to mají ještě těžší. Pořád se předpokládá, že žena se bude starat o rodinu. Chlap sám od sebe prach neutře, musíme ho k tomu donutit. A k tomu ještě pracujeme a máme svoji osobnost.

Znám mnoho nádherných žen mezi třiceti a čtyřiceti roky. Skvělých, chytrých a milých, které nemohou najít adekvátní partnerský vztah, protože jsou silné. Muži se jich bojí. Na obranu mužů ale zase chci říct, že bychom si je měly víc hýčkat. A zvyknout si na to, že jsou takoví, jací jsou. Že si na to pivo zajdou a že potřebují mít více svobody než my. A pokud to budeme tolerovat, doufám, že by se nám to mohlo vrátit.

Na to taky často myslím, že vlastně hledáme nejen partnera, ale taky potenciálního otce. Že by s ním mělo být dobře nejen mně, ale taky i mým dětem.

O tom, že princ potká Popelku, je mezi nimi čistá láska. On jí splní přání, postaví dům, mají spolu dvě děti, ona by chtěla ještě jedno, ale na něj to je moc. Časem se o sebe začínají třít jejich osobní zájmy. Přitom se pořád milují. Ale v něčem jsou nešťastní. Manželka se začíná víc prosazovat, nechce být jenom u plotny, manžel už pro ni není na prvním místě. Cítí se odsunut a trpí tím.

Biomanželka Hedvika se začne po narození dětí zajímat o správné kojení, správnou stravu, založí mateřské centrum, začne zahradničit. Chytne ji to, a i když to jsou všechno dobré věci, v něčem je to už přes míru. Když si její manžel dá klobásu, je z toho oheň na střeše. A on vzpomíná, jak to bylo nádherné, když šli po Václaváku a klobásu si dali oba.

Doufám, že to zahrajeme tak dobře a srozumitelně, aby se tam každý mohl najít. Dnes totiž hodně utíkáme. Pokud nastane vztahový problém, je jednoduché utéct a najít si někoho jiného.

Ano, vidím to na svých rodičích. Ti mohli být rozvedení nesčetněkrát. A jsou spolu dál a je to pro ně luxusní. Jsou to dva úplně rozdílní lidé, mají jiné názory, ale jsou spolu a v tom je ta nádhera. A pořád se mají rádi. Když na sebe nadávají, tak s láskou. My mladší city jakoby neumíme udržet. A navíc, my ženy jsme soběstačnější než dřív, máme spoustu možností a nejsme tolik závislé na mužích.

Nebude, musíme si na to zvyknout a muži taky. Nedávno jsem slyšela, že naše společnost spěje k singles. Že bude žít každý sám, i když spolu budou mít děti. Ale že se bude žít v oddělených domácnostech.

Doufám, že to není možné, že se lidi pořád budou vzájemně potřebovat.

Spěje hlavně k tomu, aby měla byt a byla finančně zajištěná. Má hodně materiální myšlení. To není úplně moje krevní skupina. Postava Pavly je takový herecký protiúkol. Mám nad ní ale nadhled a baví mě. Trochu ji karikuju a dělám si z ní legraci. Nejdřív jsem ani moc nevěřila, že takoví lidé jsou. A prý jsou. Někdy mě překvapuje, že ženy jdou opravdu jen za zabezpečením. A myslí si, že tak budou šťastné. Myslím, že nebudou. Že půjdou dál. Ona Lumíra uloví a bude hledat zase dalšího. Jak říká jedna moje kolegyně: Hodné holky se dostanou do nebe a ty zlobivé, kam chtějí.