Petra Hřebíčková: I pouhé špatné slovo může ublížit

Měla jsem z reportáží trochu stres. Reportéři dokonale mluví na mikrofon v dokonalých větách. A to mi nejde. Jako povolání je to zajímavé, chce to dávku odvahy a inteligence, je to náročná práce. Ale já bych na to neměla žaludek. Dostat tu nejlepší zprávu znamená umět se prosadit a já hrozně nerada obtěžuju a otravuju. Asi nemám tak ostré lokty.

Tak to asi mám štěstí, protože nabídky dostávám. Ano, dávka štěstí tam bude, protože je mnoho skvělých herců na oblasti, kteří tam i zůstanou, přestože jsou vynikající. Já měla to štěstí, že mě si všimli.

Nečekala jsem, že mě tenhle návrat tak moc dostane. Vzhledem k práci v Praze jsem se vracela tak trochu s provinilým pocitem, že tam nemohu být naplno. Ale ono by to jinak nešlo. A tak mám skvělou alternaci, Hanu Briešťanskou, takže na zkoušky jsem jezdila dvakrát týdně. A stejně to bylo hektické.

Nicméně návrat to byl nádherný. I když jsem od mého odchodu ve Zlíně párkrát byla, teď jsem dostala klíčky od svého pokojíčku, odkud jsem ráno chodila na zkoušku. Z každého koutu na mě vyskakovaly obrazy a vzpomínky. Netušila jsem, jak strašně zvláštní pocit to bude.

Jsem. Strašně! A bojuju s tím, abych neupadala do nostalgie a lítosti. Ale na druhou stranu si to i trochu dopřávám. Koneckonců jsou to hezké vzpomínky. A ty vůně! Vůně místa vždy vyvolá vzpomínky nejspolehlivěji.

Ano, znala. Četla jsem knihu, kde se popisuje jejich příběh.

Přistupuju k tomu příběhu přes víru, která uzdravuje. Na tomhle základě žítkovské bohyně nebo, chcete-li léčitelky, působily. Kdo věří, že mu pomůže pilulka, má větší šanci na uzdravení nežli ten, kdo pochybuje.

Navíc žítkovské bohyně měly něco zvláštního, dar, co se dědil, takže bohyní se nemohl stát jen tak někdo. Měly schopnosti od pánaboha a díky tomu mohly léčit. Musely se s nimi do jisté míry učit zacházet. A byla v tom i jistá oběť, neboť se říkalo, že ty ženy byly něčím prokleté. Nebo že měly přinejmenším těžký osud.

Ano, na dva dny. Byla jsem tam těsně před Vánoci, a i když byla teplá zima, v Žítkové mě přivítaly stromy obalené jinovatkou. Nechtěla jsem místní rušit, chápu, že nejsou rádi, když je jezdí lidi okukovat. Ale na druhou stranu člověk má právo podívat se tam, kde ho to zajímá. Je to krásné a zvláštní místo v tom, že civilizace je odsud opravdu daleko. A já tam po hrozně dlouhé době spala asi dvanáct hodin. To už se mi dlouho nepodařilo!

Ano, myslím, že je to dobře. Jsem přesvědčená, že mnoho chorob má původ v psychice. Jsou za nimi naše strachy a jiné osobní záležitosti. Je to velká alchymie a myslím, že s tématem bohyní to souvisí. Věřím na energie, které mohou člověku pomoci nebo ho mohou zablokovat. Jenom medikace často nepomůže. Já třeba měla v poslední době problémy s hlasem.

Někdy ano.

No právě proto se mi asi přihodilo to herectví.

Ano. Já si u toho strašně ulevuju. Nikdy jsem nebyla dítě v koutě, které by se stydělo, to ne, ale někdy mi dělá velký problém vyjádřit věci, které cítím. Jasně, už jsem trochu protřelejší než před deseti lety, kdy jsem s herectvím začínala. Ale se stále podvědomě srovnávám s kolegy herci, kteří jsou velmi výřeční. Možná že ve společnosti účetních bych byla za tu výřečnou dnes já. (směje se)

Ale je fakt, že i na střední škole, pokud jsem měla předstoupit před třídu a mluvit spatra, mi to nebylo příjemné. Mluvit před třídou, to ne, ale předvádět učitelský sbor, v tom jsem byla dobrá.

To mám ale daný text! Nemluvím sama za sebe. Vyjadřuje se autor a to mi hrozně ulevuje. Díky krásnému textu mohu vyjádřit, co cítím. Je to skvělá terapie.

Ano, psychické síly se dají zneužít a i pouhé špatné slovo může ublížit. Když třeba v první třídě řekne učitelka dítěti, že neumí zpívat, tak to klidně může fungovat jako prokletí.

Ano, ale to byl jen příklad, jak se člověk může zablokovat. Pokud si člověk méně věří nebo je bojácnější, pak ho špatná slova opravdu mohou proklít.

Málo. Já toho nechala ve čtvrté třídě. A pak na střední škole, při pohřbu mého strejdy, začala hrát moje sestřenice a já na sebe byla děsně naštvaná, že jsem to zabalila. Záviděla jsem jí. Pak jsem se k pianu dostala na vysoké, pak zase dlouho nic a teď si občas zahraju. Někdy třeba nemohu usnout, a místo abych se převalovala, jdu si zahrát.

Koupila jsem si elektronický klavír, protože to znám z dětství, kdy sousedi ťukali, že už je to ruší. Hraju si do sluchátek.

Ano, rozčilují. Řeknu vám to takhle. My teď ve Švandově divadle hrajeme hru Idioti. Na jednu zkoušku se přišla podívat psycholožka, která pracuje v ústavu pro mentálně postižené. Povídala nám o životě s nimi a vyprávěla i konkrétní historky. Třeba o dvojici, která se neustále vodí za ručičku a pusinkuje se, a pak zase o holčičce, která, když je vidí, pořád se ujišťuje: A nemusím mít kluka, že ne? Že nemusím? A takhle se snažím odpovídat já. Nemusím mít kluka, že ne? Život plyne tak, jak plyne, měla jsem jiné plány, ale život mě zavál jinam.

A ještě něco vám povím, nemám ráda výraz single. Je to nálepka. Nežiju v izolovaném prostředí, ve kterém bych se nestýkala s muži. A lesba taky nejsem. I když proti ženám nic nemám. Naopak, líbí se mi, a s Kristýnou Frejovou jsme dokonce hrály milenecký pár a vůbec nám to nevadilo!

Ne, protože nechci nikoho okukovat. Hledali jsme na zkouškách s kolegy idiota v sobě. Nečekala jsem, že mě to téma tak osloví. Je pecka, jak se naše ega brání, jak nám dlouho trvá, než nám dokáže ukápnout slina. Ty kulturní nánosy máme ohromné. Kdysi jsem řešila svou nahotu v Menzelově filmu, tady musím odhodit mnohem víc. Úplně se uvolnit a dělat to, co zrovna teď chci a co se mi líbí. Je to šíleně těžké.

Ještě úplně ne. Zatím jenom vydávám skřeky. Je těžké najít hranici, kdy přemýšlím jako moje postava Katrin, kdy jako její idiot a kdy jako herečka. To my, takzvaně normální lidé, jsme ti, co mají předsudky, a o tom je ta hra. O naučených společenských stereotypech.

Velmi jsem se bránila tomu, aby v ní bylo něco ze mě. Brala jsem to jako herecký protiúkol. A pak jsem zjistila, že je to nejméně z poloviny ze mě. To mi přišlo vtipné. Spousta věcí se tam podvědomě dostala sama.

Asi ano. I když jsem i líná.

Mám. Pedantskou výchovou jsem neprošla. Naopak, já jako nejmladší ze tří sourozenců měla obrovskou svobodu.

Každá jsme úplně jiná. Setkaly jsme se, což už bylo znamení, při hře Král Artur, kam nás ještě s Filipem Čapkou obsadila na letním festivalu ve Znojmě herečka a režisérka Jana Janěková. To ještě netušila, že já a Filip nastupujeme po prázdninách sem do Švandova divadla do angažmá, kde už působila Kristýna. Byla to náhoda? Každopádně to byly překrásné tři měsíce, práce i dovolená zároveň, kdy jsme se ohromně skamarádili. A trvá to dodnes.

Tuhle roli jsem si užila, už kvůli dokonalému kostýmu, který té roli dost pomáhá.

To ano. Obojí obtěžuje, ne? Když jsme začínali zkoušet, nemohla jsem se dočkat, kdy už přijdu na řadu, vystupuju totiž až v druhé půli. Kroužila jsem kolem divadla jako ta moucha a pořád jsem se ptala, kdy už jako začnu zkoušet.

Tahle Smrt je abstraktní postava, a tak je v ní mnoho herecké svobody. Má velký nadhled a je už taková unavená, protože pořád po staletí musí vysvětlovat ty stejný kecy, jak to vlastně s tou smrtí chodí… Jenže pak najde takového zajímavého člověka, Hitler se jmenuje, který by jí vlastně mohl trochu pomoct. A taky že jo.

Málo. Spíš nechodím. Posledních deset let, co se věnuju herectví, mi to prostě nevychází.

Moje nejlepší kamarádka je zrovna ze střední školy. A myslíte kostýmky? No některé holky je nosí, jiné taky ne. Já je nosila v prváku na střední, to mě bavilo. Teď už vůbec.

Ano. I když jak v čem. Tehdy jsem se na úředničinu a tašku, kde budu mít spoustu důležitých dokumentů, těšila. Byla to velice naivní a pozérská představa. Kdybych těm číslům rozuměla, tak by to mělo své opodstatnění, ale já byla vždy spíš větroplach.