Petra Hřebíčková: Bezva ženská je trochu chlap

Naposledy? Flirtuju stále se svým synem. Myslím, že to mám v krvi. V rámci slušnosti a jistých mezí samozřejmě.

Ne, nebývala, já jsem koketa!

To ano, ale abych řekla pravdu, neumím je používat na první dobrou. Asi ani nechci. Mám ráda humor, takže jsem často spíš taková koketa kámoška, než že bych byla femme fatale. Moje koketerie je dost jasně okořeněná humorem.

Ivu Janžurovou, kterou jsem zbožňovala už jako dítě. Je pro mě ikonou humoru. Co ona dokázala v českých filmech! Jakou plejádu komických postav ztvárnila! Pokaždé dobře a pokaždé jinak.

Možná je to tím, že časem začneme mít starost o rodinu. Starostlivost a humor moc dohromady nejdou. Když je žena bezstarostná, může humorem jen sršet. Neměl by se ztrácet, ale mírou starostí může polevit.

Asi tak. I když je to lepší než z toho dělat drama. Znám spousty žen, které i jako mámy svůj smysl pro humor neztratily, jsou stále bystré a vtipné.

Ne že pomáhá, je to záchytná kotva. Nezbytnost.

Těžko říct, protože Matěj se neživí jen herectvím, také píše. Takže mám doma napůl spisovatele a herce. Je mi příjemné, že žiju s někým, kdo rozumí mé profesi a nevyčítá mi, že nejsem večer doma. To je důležité, pro to nemá pochopení každý. Není to tedy třecí plocha, ale inspirace a obohacení.

Měla dvě možnosti. Zhroutit se a viset na svém muži, který ji nemiluje, ale to by jí sebeúcta a hrdost nedovolily. Druhá možnost byla začít od nuly. Vybrala tu těžší, ale správnou cestu. Než aby přemlouvala manžela, ať se vrátí, vykročila do neznáma. Člověk jednou za čas musí udělat takové rozhodnutí, i když se bojí.

Znám dost lidí, kteří byli nešťastní v zaměstnání nebo ve vztahu a dlouho otáleli s odchodem. Když se nakonec rozhodli ten těžký krok udělat, jen si polepšili. Dát výpověď bez jistoty jiného výdělku není jen tak. Pokud však dotyčný nezůstane doma plakat nad svým osudem, začne se mu dařit víc, než kdyby zůstal tam, kde se mu nedařilo. Tomu věřím.

Ano, odchod ze Zlína. Byl pro mě podobně radikální, opouštěla jsem byt, přátele, práci a nejen to. Měla jsem to tam hodně ráda a byla jsem blízko své rodině. Nicméně tenkrát bylo ideální období takový krok udělat. Moravu jsem ale nikdy v mysli neopustila.

Jednou nohou určitě. S Matějem jsme si teď uvědomili, že náš Šimon je už čistokrevný Pražák. Je to legrační, že my, dvě náplavy, spolu máme Pražáčka.

Neumím si představit, že bych při množství práce, kterou jsem měla, bydlela jinde než v Praze. Chceme tady bydlet i proto, že časem přijdou kroužky, vyzvedávání ze školy. A to by bylo obtížné. Navíc často pracujeme večer. Z malého města jsem zvyklá, že mám vše blízko, a dojíždění si neumím představit.

Byly to rychlé výlety k egu a zpět. Že by trvaly měsíc, či dokonce déle, to ne. Třeba po premiéře, která se vydařila, jsem měla nos nahoru, a pokud mi pár lidí blahopřálo, večer jsem si uměla užít. Ráno jsem se probudila, pokochala se kyticemi a tím to haslo. Druhý den už jsem šla s pokorou na zkoušku nové inscenace.

Jasně, Matěje. Ten to umí dobře.

Ale ano. Zároveň se umíme i podpořit.

Zatím ne.

Ano. Nevyrůstala jsem sice přímo na vesnici, ale v menším městě, často jsem však jezdila za babičkou a dědou na venkov, kde jsme to my děti milovaly. Máme za Hodonínem zahrádku, kde jsme trávili víkendy, tam je to už taky spíš vesnice. Je mi to blízké a jednou bych ráda měla pozemek za Prahou, kam bych si mohla jezdit odpočinout od zrychleného života ve městě.

Líbilo se mi, že se Ondřej nedrží jen toho, co má na papíře, ale neustále nad vším přemítá. Tak dlouho, až jsem mu říkala, ať už jde točit. Hledá nejlepší variantu. Musí to v něm zarezonovat, nesnáší šustění papíru. Vnáší do filmu hodně svých prvků. Ke konci natáčení jsme se už dobře znali, což bylo příjemnější. Snažila jsem se pochopit jeho způsob práce a on zase můj. Byla to inspirace.

To byla moje první otázka na režiséra filmu Tomáše Hoffmana. Shodli jsme se, že je sympatická způsobem, jakým umí řešit krizové situace.

To bych taky ráda věděla, ráda bych to uměla. Asi nelitovat se, neupadat do frustrace a jednat tak, aby neublížila ostatním. Bezva ženská má morální zásady a není bezohledná. Bezva je v tom, že i když se někdy polituje, nezůstává v tom a zachová si nadhled. Eliška byla zprvu poněkud upjatější, možná i rozmazlená přepychem, ve kterém dosud žila, na druhou stranu já bych možná ze situace, do které přijela, utekla. Ona se snažila komunikovat, neuzavřela se, nenaštvala a bojovala.

A víte, že jo? Bezva ženská je trochu chlap. Ale musí být sexy. Být jen kámoška nestačí.

Moje máma.

V mnoha věcech. A jestli byl náš vztah napjatý jednou v životě, je to moc.

Před maturitou. Začala jsem s divadlem a k tomu patřilo zůstat po zkoušce v hospodě. Ten konflikt nekonflikt byl, když mamka řekla, že už to s tou hospodou přeháním a mám se učit na maturitu. Věděla jsem, že je zklamaná, a to zabolelo víc, než kdyby na mě křičela. Ona je pro mě neustále velkým příkladem. Vše zvládá způsobem, který nechápu. Hlídá pět vnoučat, účtuje, poseká trávu, má navařeno pro regiment a stihne si s námi dát kafe, víno a ještě pobavit společnost. Neslyšela jsem ji, že by si postěžovala.

Já si bohužel postěžovat umím.

Všechno. Dlouhou dobu jsem žila především divadlem na úkor osobního života. Teď je to naopak. Už tolik nepracuju a mám víc času i na sebe.

Trochu možná. Mateřství je velký závazek, zároveň jsem se moc těšila.

Ano. A na rovinu, už jsem na to měla věk. V lecčems mě to i zachránilo. Dokud člověk nemá dítě, řeší zbytečně jen sám sebe. To může tak do třicítky, ale pak omílá stále totéž dokola a na nic moc nového už nepřijde. S dítětem se přirozeně obrátí pozornost jinam.

Spí s námi v posteli, trochu si to vydupal, a i proto je klidné miminko. V postýlce nebyl šťastný a mně se po něm taky stýskalo. Jsou to nejkrásnější chvíle, když nás ráno vzbudí a jsme celá rodina všichni pohromadě. Není ovšem takové to klidné miminko, které by sedělo v koutě, je hrozně vtipný.

Ano. Pořád dělá nějaké obličeje, nevím, kde to viděl. Dává si na hlavu různé hadry, zrovna včera mi ukradl halenku, chodí po bytě jak malý bubáček. Naráží do nábytku, padá a směje se tomu. Pak vykoukne, jestli ho sleduju a jestli se taky směju. Smysl pro humor má, snad mu zůstane.

Ráda bych. Ale v něčem jsem jiná a mám taky jiné zaměstnání. Nebudu večery doma. I když třeba jo, že? Ráda bych, abychom byli parťáci. Samozřejmě je třeba mít přirozenou autoritu. Jenže to se pěkně říká, už teď vidím, jak to se mnou umí. Udělá oči a já mu vše splním.

Ano, to funguje už teď. Když tatínek zavelí, malý poslouchá, Šimon ho jasně vnímá jako autoritu. Můj tatínek se mu taky líbí. Rád k mužům vzhlíží a pozoruje je. Potutelně se usmívá, jako by říkal: „Taky jednou budu velkej chlap.“

Ideální, ale ne dokonalé, nebojte se. Máte pravdu, užívám si skvělé období.