Petra Hapková: Táta mě nevychovával, musela jsem se mu přizpůsobit

Ne, tohle nedělám, ale každý rok slavíme jeho narozeniny. Proč připomínat smrt? Michal Horáček pořádá vzpomínkové koncerty, což je krásné. V den tátova úmrtí jsem zalezlá doma, nechci s nikým mluvit, jsem smutná. Moc mi chybí.

To ani ne. Chybí mi hlavně ten pojem – táta. Chodím každý večer s pejskem a já mu vždycky na procházce zavolala, abychom si pokecali. Na to vzpomínám, už to udělat nemůžu.

A taky mě strašně mrzí, že nepoznal moji dceru. I když on s miminky neuměl zacházet, počkal si, až trochu vyrostou, a pak s nimi blbnul.

Ale užila. Sice jsem vyrůstala v Itálii, ale odmalička jsem za ním jezdila, v létě i na měsíc, a také o Vánocích. Na tu dobu se nedá zapomenout. Když pak onemocněl, dva roky jsem se o tátu starala.

Nedaří se ho prodat. Já to tam miluju, ale od té doby, co táta není, tam nemůžu jezdit, je mi tam zle. I kdybych to překonala, je to pro nás moc velké a drahé, navíc bych neměla šanci vyplatit sourozence. Kde bych na to vzala? Po tátovi jsem nejvíc chtěla jeho piáno, a to mám.

Táta mě nevychovával, musela jsem se mu přizpůsobit, takže jsem chodila spát ve tři ráno jako on, dal mi uherák bez chleba, když jsem ho chtěla, s tátou jsme se vůbec nedohadovali.

Když jsem chtěla jít na pouť nebo jinam, řekl OK a šel se mnou a taky se bavil. To nebylo nic o výchově. Říkal mi Petruško nebo Petrušenko.

Můj manžel je úplně jiný než táta. Důležité je, že se na něj dá spolehnout, stará se o nás, pomáhá mi v domácnosti. Je naprostý opak táty. S tátou bych asi v manželství nevydržela.

Ano, ale strašně dlouho se rozváděli.

Potkala jsem ho před osmi lety ve zkušebně, byl bubeník v mojí první české kapele a po pár měsících jsme už spolu žili. Teď mi dělá i manažera.

Sny o tátovi jsem dlouho neměla. Trvalo nejméně rok a půl, než se mi o něm konečně zdálo. A když se tak stalo, tak byl a je, protože teď se mi o něm zdá často, vždycky zdravý a vtipný. Takový, jakého si pamatuji z mládí.

Je jich jedenáct, podle producenta ty nejkrásnější. Moc mě to bavilo. Tátovu hudbu miluju. Chtěl mi složit také píseň, ale s podmínkou, že mu dám předem český text. To jsem nestihla, protože jsem tehdy neuměla dobře česky. Michal Horáček, který s tátou spolupracoval, je jako textař génius.

To ani nevím, ale já tu desku chtěla hlavně kvůli sobě. A mám ji a jsem šťastná jako blecha.

Zatím ne, teď mám Leu a ta je v mém životě to hlavní.

Krásně. Neznala jsem nic jiného. Od čtyř let jsem chodila na klavír, od 11 do 23 let jsem hrála divadlo, ve čtrnácti jsem založila punkovou kapelu, pak jich ještě bylo několik, zpívat jsem se učila sama.

Prostě mi to nějak šlo! (směje se) Vyplynulo to samo. Všimla jsem si, že všechno vyplývá samo. Pokud si něco určím, tak to stejně nedopadne, ale pokud čekám, co se bude dít, bývá to správná volba.

To se stalo také náhodou. Divadlo jsem opustila, protože jsem šla studovat do Viterba, což je krásné středověké městečko asi 70 km severně od Říma. Ale nebylo tam dobré divadlo a dojíždět do Říma jsem nechtěla. Tak jsem se začala víc věnovat zpěvu.

Skvěle. Byly jsme doma samy dvě. Mluvily jsme spolu česky, abych nezapomněla jazyk, ale jinak za mateřštinu považuji italštinu. Čtu knihy v italštině, v češtině je to pro mě pořád těžké, ale už dokážu zpívat česky. To mi na začátku moc nešlo.

Také na Leu mluvím italsky a manžel česky. Mám italskou i českou národnost.

Ani ne, spíš českou, vždycky jsme se nějak domluvily. Například jsme si u dveří zouvaly boty, což se v Itálii nedělá, nebo jsme si občas dělaly sladkou večeři, což se tam také neděje. Já vařím jenom italskou kuchyni, máma umí obojí, takže jeden den připravila guláš a druhý den těstoviny.

Občas si ještě zahraje v zahraničních filmech, jinak žije spokojeně ve slunném Římě, je šťastná babička. Maminka má přítele s bytem, navštěvují se a letos oslaví už třicet let společného života. Je to určitě tím, že spolu nežijí v jedné domácnosti. (smích)

Také já si s otčímem rozumím. Jezdím tam za nimi a samozřejmě hlavně za mámou. S Leou jsme tam byly už čtyřikrát. V létě jsme si udělaly dámskou jízdu u moře na ostrově Ischia a bylo to úžasné. Jsme cestovatelky.

Zase tomu pomohla náhoda. Musela jsem opustit byt ve Viterbu a také se rozhodnout, jestli se chci vrátit k mámě, nebo zkusit žít v Praze, což jsem si vždycky přála. A hlavně jsem chtěla být konečně s tátou.

Milovala jsem ho, tak jsem se k němu přestěhovala. Máma tvrdila, že vydržím tři měsíce a budu chtít zpátky, že tam bude zima. A v tom měla pravdu, ale už jsem tady devět let.

Pippovi je už patnáct a půl a je pořád se mnou. Dnes jsem ho výjimečně nevzala s sebou, protože nemá rád tramvaje. Také na kočárek si zvykal dlouho, chudáček, takže kombinaci tramvaj-kočárek nedává a musel zůstat doma.

První dva měsíce na miminko strašně žárlil. Čtrnáct let byl králem domova a najednou přišlo něco, co mu ubíralo pozornost. Teď za ním Lea leze a chce ho chytit, Pippo se jí bojí a schovává se.

Mám ještě pár soukromých žáků, které mám ráda a nechci je opustit, jinak už ne. A také překládám, ale jen výjimečně.

Ano, někdy pro přátele, když mě požádají. Uděláme si krásný večírek, je to zábava a milé setkání. Jinak koncertuji pravidelně v pražské Balbínově poetické hospůdce, to je moje domovská scéna, a jezdím po republice.

Teď je toho ale míň, protože nemám mateřskou, jak jsem tady nežila a neplatila jsem si sociální pojištění. V Itálii je placená mateřská maximálně čtyři měsíce a to je všechno. Moje italské kamarádky mají děti v jeslích nebo u babiček.

Bude i Italka, jen jsem ještě nestačila zařídit všechny formality. Mluvím na ni italsky. Je škoda ji o ten jazyk připravit. Tatínek na ni mluví česky, když jsme doma všichni tři, bavíme se česky. Zatím říká jen táta, dáda, kdežto máma samozřejmě neříká. Jmenuje se Lea Francesca Moravcová.

Dítě jsem nikdy nechtěla. Byla jsem zapřisáhlý odpůrce, všichni mi to věřili, moje máma se už smířila s tím, že nebude mít vnoučata. A pak mně najednou regulérně ruplo v bedně.

Muž měl nějaké zdravotní potíže, ležel v nemocnici. Seděla jsem u něj a říkala jsem si, proč já vlastně nechci děti? Bylo mi pětatřicet. Manžel byl pro a hned napoprvé se nám to povedlo navzdory mému věku, nadváze a nepříliš zdravému životnímu stylu. Moje doktorka tomu nechtěla věřit.

V Římě jsem měla italské kamarády s italskými matkami, které jsou starostlivé, pořád například nutí děti, aby jedly, tohle ve mně zůstalo. Já také své kamarády krmím a potřebuji se o všechny starat.

V těhotenství jsem si plánovala, jak budu mít chůvy, a teď Leu nikomu nechci dát. Užívám si každý den, že jsem s ní. Nás to baví, jsme hodně samy. Nemám žádnou vrstevnici, která by měla takhle malé dítě, takže to dělám tak, jak to dělal táta se mnou – malá se musí přizpůsobit mně. Kdekoli jsem, tam je se mnou.

Když jsem mimo Prahu, hlídá tatínek. Na koncertech v Praze je Lea se mnou při zkouškách a večer vydrží dvě tři písničky. Až ji to přestane bavit, protože já zpívám šansony, odveze ji tatínek domů. Bydlíme za rohem.

Na Dušanových akcích, kde je repertoár svižnější, Lea vydrží často až do konce. Vystupuji buď jen s pianistou, nebo s kapelami. Po smrti táty jsem začala zpívat také česky. Najednou. Do té doby jsem zpívala italsky a anglicky.

Tak spokojená, až se to bojím říct nahlas. Slyším ženy, jak si stěžují, že je to těhotenství těžké a strašné, já to tak necítila. Teď jsem sice nevyspalá a ráno mi bývá do pláče, když mě malá vzbudí, ale jinak si užívám každou vteřinu s ní.

Nikdy bych nevěřila, že mě role matky tak naplní. Občas se budím se stihomamem, že jsem o tohle mohla přijít. Pořád ještě žiju ve své bublině a říkám si, že budu mít druhé a třetí dítě. Kamarádky tvrdí, že mě to přejde, až Lea začne chodit. No zatím se jen staví na nožičky s oporou…

Může se vám hodit na Zboží.cz: