Petra Dvořáková: S muži to moc neumím

Působí dojmem, jako by se dodnes divila, že psaní knih a scénářů k dětským televizním pořadům pro ni může být podstatným zdrojem obživy.

Jenže když si vyslechnete její životní příběh, uvědomíte si pravý význam slova pokora a nechce se vám věřit, jakými zkouškami osudu tato drobná žena prošla. Něco z toho zachytila ve svých knihách, ale v té čerstvě vydané s názvem Každý má svou lajnu prožitá traumata rozhodně nehledejte. Pojednává totiž o čirém nadšení z florbalu!

„Připadá mi legrační, jak se mnou puberťáci, kteří mě vzali do týmu, komunikují. Během hry na mě uctivě křičí: Paní Dvořáková! Někdy se musím přemáhat, než si sbalím věci a na florbal vyrazím, ale pak už je to super zábava, při které se taky dost naběháte,“ popisuje svůj vztah ke sportu, kterému před šesti lety propadli její dva synové, Dominik (19) a Vítek (17).

„Když jsou týden nemocní a nemůžou na tréninky, trpíme doma všichni.“

Pochlubí se autorstvím několika gólů, ale její doménou je kupodivu práce v obraně, kam ji zcela jistě nepostavili kvůli tělesné konstituci. „Umím se šikovně plést pod nohama a využívám toho, že hráči, často devadesátikiloví hromotluci, se bojí, aby mi něco neudělali.“ Přesto beze stop na těle ze zápalu boje nikdy nevyvázne.

„Míček je sice lehký, ale rána z blízkosti je tak silná, že i jako hráč v poli jsem často neuvěřitelně dotlučená, samá modřina.“

U lékaře pak musí vysvětlovat, že se nestala obětí domácího násilí, ale jenom hraje florbal. „Naštěstí, jak je míček děrovaný, celá jeho struktura se otiskne do kůže, takže moje zdůvodnění působí věrohodně.“

Není divu, že svou znalost tohoto sportu z pozice hráče i fanouška zúročila v příběhu dvou patnáctiletých dvojčat, Adama a Kateřiny. „Chtěla jsem, aby si knížku přečetli holky i kluci, protože florbal hrají obě pohlaví.“

Před šesti lety se přestěhovala i se syny z vesnice u Velkého Meziříčí, kde s přestávkami strávila celý život, do Znojma. Toužila se usadit v místě s teplejším podnebím, než jaké panuje na Vysočině, a také se odstřihnout od všeho špatného, co ji v předchozím bydlišti potkalo.

„Pochopila jsem, že řešením není zabetonovat se, ale provést životní změnu. A ono to fakt zafungovalo.“ Kluci měli pro její volbu pochopení, ačkoli je svými problémy nikdy nezatěžovala. „Nic jsem jim ani netajila, jen jsem si s nimi povídala úměrně jejich věku.“

Tak se například dozvěděli o anorexii, která se u jejich matky nastartovala už na začátku puberty, ale v plné síle propukla až o více než deset let později. Spouštěčem bylo psychické strádání. Petra Dvořáková z chování rodičů necítila porozumění, které se ve čtrnácti letech vydala hledat do kláštera. Ale o tom až později.

„Když jsem nedávno objevila staré fotky, na kterých mám o patnáct dvacet kilo méně než teď, jako první mě napadlo: Pane bože, jak jsem takhle vůbec mohla vyjít na ulici?! Jenže anorektici mají zkreslené vnímání.“

Podobně jako vyléčený alkoholik by se už po zbytek života měla vyhýbat tomu, co je pro ni drogou, tedy hladu. Spisovatelka vysvětluje proč: „Nemoc se může snadno vrátit, když se během dne nestihnete najíst a pak zjistíte, jak vás hlad uklidňuje, jak vám zahání stres. Jakmile se pak najíte, máte kocovinu a pocit, že jste selhala. Při hladovění si zase připadáte výjimečně, že jste lepší než ostatní, protože se dokážete ovládnout a nenajíst se. Problém nastane, pokud například onemocníte a k uzdravení potřebujete o třetinu víc bílkovin, které nemáte.“

Když její mladší syn ve třech letech onemocněl leukémií, postupem času se v anorexii dostala do takového stadia, že málem umřela.

„Večer jsem měla rýmu a do rána z toho byl zápal plic a zánět pohrudnice. Teprve v ten moment mi to došlo. Předtím jsem měla pocit nesmrtelnosti,“ přiznává. Své zkušenosti předává mládeži na besedách, kde vystupuje s maketou dívky, na níž ukazuje, jak se tělo při nemoci mění. Mají prý neobyčejný úspěch, podobně jako autobiografická kniha Já jsem hlad.

Na samostatný titul by jistě vydaly i vzpomínky Petry Dvořákové z dětské onkologie v pražském Motole, kde se svým Vítkem strávila dva roky. To, že předtím absolvovala zdravotnickou školu, rozhodně nevnímá jako výhodu.

„Blažená nevědomost! Když nemáte informace, nepřemýšlíte, jak to dopadne. Po vyřčení diagnózy se mi hned vybavily řádky ze školního sešitu, že jenom 20 procent pacientů přežije. Jenže pak jsem se dozvěděla, že od té doby už se poměr otočil a 80 procent dětí se vyléčí.“ Cenila si toho, že lékaři byli otevření, se všemi plusy i minusy, které to přináší.

„Sdělí vám i strašné věci, ale tím spíš jim můžete věřit, když pak prohlásí: Ne, teď se nebojte. Pro mě je dětská onkologie vrcholem nejenom umění medicíny, ale i lidského přístupu.“

Po chemoterapii zůstaly Vítkovi následky v podobě poruchy jemné motoriky. Nenaučí se třeba psát všemi deseti a neobratně si zapíná knoflíky na košili.

Bezprostředně po propuštění z nemocnice, kdy Petra Dvořáková cítila úlevu, ale zároveň obavy, že pořád není vyhráno, je srazilo auto.

„Syn byl potlučený a já jsem měla lehce poraněnou krční páteř, ale tahle nehoda mi paradoxně pomohla. Najednou jsem si uvědomila, že ohrožení života může přijít odkudkoli, že bych se musela bát vlastně pořád a všeho, tak se na to vykašlu,“ přibližuje své tehdejší duševní pochody.

V době synovy nemoci našla útočiště v psaní, ačkoli pokud někdy tíhla k něčemu kreativnímu, bylo to výtvarné umění, nikoli práce se slovem.

Jak k tomu došlo? „Když jsem měla na smrt nemocné dítě, kladla jsem si otázku, proč to bůh, který mě údajně miluje, dopustil. Začala jsem se ptát ostatních věřících, kteří prožili něco těžkého, v domnění, že u nich najdu odpověď. Rozhovory jsem si nahrála, ale už jsem netušila, jak je napsat. Šla jsem si do nemocniční trafiky koupit nějaký časopis, abych měla vzor, jenže pak jsem se to stejně rozhodla udělat po svém,“ vzpomíná na spisovatelské začátky.

„Přepsala jsem záznam, jak to leží a běží, vyčistila a dostala za to cenu. Ze dne na den jsem se ocitla v prostředí intelektuálů, kde si pořád připadám jako Alenka v říši divů. Vždyť jsem o literárním řemesle vůbec nic nevěděla! Abych získala přehled, dostudovala jsem aspoň filozofii, ale skutečnou školou tvůrčího psaní procházím až v nakladatelství Host, které si mě vzalo pod křídla. Redaktor Martin Stöhr mi trpělivě vysvětluje, co je špatně a proč se to musí přepsat. Jako autorka musím vést kolikrát boj sama se sebou a mít obrovskou pokoru před druhýma očima. Někdy se to neobejde bez slz.“

Odmítá tvrzení, že by se v knihách, které píše, vypořádávala s vlastním životem. Pokud už zvolí autobiografické prvky, hodlá tím čtenářům ukázat, co všechno se může člověku přihodit.

„Ve chvíli, kdy si problém pojmenuju, mám pocit, že jsem ho vyřešila, ale to neznamená, že mě přestává zajímat téma. Příběh má sílu do sebe člověka zatáhnout, předat mu zkušenost, a možná mu tím i pomoct.“

Koneckonců ani v knize Já jsem hlad, kde se hodně otevírá, nezaznívá nic, co by předtím mnohokrát se svými rodiči neprobrala osobně. To, že se o jejich komplikovaném vztahu dozvěděla veřejnost, na poměrech v rodině nic nezměnilo. „S věkem jsem vůči nim změnila svá očekávání a teď s nimi udržuji kontakt i kvůli synům, ale ráda bych ve vztahu k nim dospěla k vnitřnímu smíření, jak se to pravděpodobně podařilo mé sestře.“

Citové nepohodlí v rodině dohnalo čtrnáctiletou Petru Dvořákovou ke vstupu do kláštera. Církevní prostředí si idealizovala jako místo, kde dostane chybějící lásku, jenže tvrdě narazila.

„Přišla jsem do společenství sedmdesáti starých, neurotických, často frustrovaných ženských, kde nebylo téměř nic jiného než dřina a podivné vztahy. V půl páté se vstávalo na modlitbu a pak jsem jela do školy. Ve zbytku času jsem musela makat, protože řád sester těšitelek sídlil v Rajhradě v bývalých kasárnách, která nám počátkem 90. let padala na hlavu,“ vypráví spisovatelka.

Nejsilnější vzpomínku má na výkop jámy. „Jak do mě praží slunce, vidím v rezavé udusané hlíně tu beznaděj. Mohla jsem odejít, ale nechtěla jsem se vzdát. Kdyby mě nevyhodili, tak tam asi zůstanu,“ dostává se k okamžiku, kdy se jí rozhodla pomstít jedna ze dvou mladých jeptišek.

„Když jsem se po čase dozvěděla, proč to udělala, dost mě to pobavilo. Pekla totiž s františkány a já, protože jsem byla čtrnáctileté tele a sestry mi nalily do hlavy, že všechno se musí hlásit představeným, jsem to na ni řekla, abych neměla strašný hřích. (smích) Ona si pak na oplátku vymyslela, že mě viděla s klukem cestou do školy.“

„Puberta prožitá v klášteře je průšvih, protože pak plavete třeba ve vztazích s muži. Už jsem byla vdaná, ale nenapadalo mě, že když se před chlapem svlíknu, tak to znamená, že se se mnou bude chtít vyspat. Zkrátka to, co ostatní věděli už ve čtrnácti, mě absolutně minulo,“ uvědomuje si Petra Dvořáková, jejíž svazek s otcem Dominika a Vítka nedopadl dobře.

„Církevní omezený pohled na manželství, na který narážíte dodneška, málem vedl až k mému sebezničení. Někteří kněží totiž dokážou tvrdit, že se musíte obětovat, ať se děje cokoli.“

Samotné církevní učení přitom považuje za krásné a svobodné, jenom nevzdělaní kněží ho prý šíří v podobě postavené na hlavu. „Kristus přece lidi neodsuzuje a nestaví na nutnosti vyhýbat se hříchu. Říká: Vy to neřešte, já jsem to vzal na sebe, že jsem šel na kříž. Vy se jenom snažte chovat nejlépe, jak umíte, ale stejně nepřekonáte normální lidskou přirozenost.

Nelíbí se mi, že podle církve nemůžete po rozvodu v novém svazku ke svátostem, což je pro katolíka to nejdůležitější. Zatímco vrah se vyzpovídá a ke svátostem může, člověk, který založil novou rodinu, bude žít pořád v těžkém hříchu.“

Po rozvodu měla dva roky slibně se vyvíjející vztah, který rozbil smrtelný úraz. Dnes, kdy se jí rány ze ztráty přítele už celkem zahojily, nemá potřebu někoho hledat.

„Jsem ve fázi, a nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, kdy jsem se zabydlela ve svém spokojeném životě. Netrpím tím, že jsem sama, a už ani moc nechci mít chlapa doma na gauči, na rozdíl od kamarádek, které se v pětačtyřiceti touží znovu vdát. Do jisté míry mi pořád chybí ta prožitá puberta, takže to s muži moc neumím.“

Období dospívání, jež sama promarnila u jeptišek, teď poznává alespoň prostřednictvím svých synů. Hlavně od staršího Dominika, který je extrovert, se kolikrát dozví věci, které ani nechce slyšet.

„Vysvětluje mi, že si fakt nemůže pomoct: Mami, ty hormony, to je, jako bys v sobě nosila bombu! Když má problém s holkou, přijde se zeptat, a já mu zas vysvětlím, jak to chodí v ženském světě.“