Petra Bučková: Ve vypjatých situacích jsem klidná

V týmu čtyř kriminalistů je něco jako honicí pes. Je akčnější, ráda se vydává do terénu, nebojí se nebezpečných situací. V terénu je dokonce i milejší, jako by lehce uplatňovala šarm, aby se podezřelý uvolnil a odhalil, ale ve vyšetřovačce potom otočí a umí být docela ostrá.

Je spíš intuitivní a také impulzivní: když zatýká, tak někdy i trochu zmáčkne. Pokud jde o soukromý život, víme o ní jen to, že je svobodná matka.

Takové příležitosti nedostanete často a ani na divadle se moc nenaběháte a nenastřílíte.

Před lety jsem viděla seriál Most, který mě nadchnul, a zatoužila jsem někdy si v něčem podobném zahrát. Líbila se mi i ta ženská postava v typicky mužské profesi, a tak jsem začala chodit trénovat na střelnici.

Potom jsem měla štěstí, že jsem poznala kaskadéry z Filmky, tedy z jejího týmu, který se věnuje policejní a vojenské taktice. (Filmka je společnost sdružující profesionální kaskadéry, ale třeba i horolezce a potápěče poskytující služby filmařům.)

Pracují hlavně se zahraničními produkcemi, kde se občas taky mihnu. Kluci mě občas vezmou s sebou na trénink. Za to jsem moc ráda a je to pro mě i velká pocta.

Zpočátku jsem netušila, co mají někteří z nich za sebou. Jsou mezi nimi i bývalí vojáci, například Boris Rek, který působil asi sedmnáct let u elitní jednotky a na zahraničních misích. Je to vynikající učitel. Člověku „nakládá” jen postupně a je vždy za všech okolností naprosto klidný.

Na střelnici jsem začínala v době, kdy jsem to pro žádné natáčení nepotřebovala, protože tehdy jsem dostávala spíš role milenek, což mi trochu přišlo jako nuda.

Už víckrát se mi stalo, že jsem se začala něčemu věnovat, protože mě to přitahovalo, a do půl roku jako bych to našla. Něco podobného mě nedávno potkalo s francouzštinou. Mám ji ráda, ale nejsem do ní zas až tolik ponořená a už jsem i pochybovala, že mi státnice někdy k něčemu budou. A pak přišel casting na velký film v Paříži. Byl opravdu hodně náročný – a ono mi to vyšlo!

Nakonec bohužel není k čemu, o tu práci jsem přišla právě kvůli covidu. Mělo se začít točit loni v září, ale to už začínala druhá vlna, a tak mě museli nahradit herečkou, která žije v Paříži. Byla to přitom moc hezká role Češky, emigrantky z 50. let. Na takovou hned tak znovu nenarazím. A moc dobře se mi učila.

To ne. Přece jen plně se tomu věnovat nemůžu, a navíc by to byl docela drahý koníček.

Pravda ale je, že mě střílení přitahuje. Není to tím, že bych byla militantní člověk. Naopak. Jen se mi líbí ten pocit naprostého soustředění, kterého musíte dosáhnout. Zklidnit se fyzicky i psychicky a nasměrovat sílu na cíl.

Jenže zbraň v ruce budí respekt, a proto vás zrovna ve chvíli, kdy se musíte maximálně koncentrovat, jako naschvál chytne adrenalin. Takže to není nic snadného.

Často se u lidí, kteří chodí střílet, setkávám s tím, že je to pro ně kvůli té potřebné koncentraci až určitá forma meditace. A taky je to samozřejmě cool, ale militantní typy lidí na střelnici nepotkávám vůbec.

V dospělosti žádný. Ale můj táta byl voják, tak to s tím možná nějak souvisí. Když jsme ještě žili v Táboře, často jsem za ním chodila do kasáren. Tehdy jsem ale byla ještě malá holka, chodila jsem tam nejvýš do svých deseti let, možná ani to ne. Ohromně mě to tam bavilo. Jednu dobu jsem dokonce dokázala udělat rozborku samopalu!

Možná to vypadá, že jsem měla spíš klukovské zájmy, ale zároveň jsem chodila i do akvabel a tancovat lambadu a zdobila jsem se hadrem na nádobí místo závoje a četla si pohádky. Vždycky mě to ale táhlo k pohybu a dobrodružství.

Nedaleko našeho domu byla sladovna, kde jsme si s kamarády hráli, byly to takové až „agentské” hry. Celé hodiny jsem vydržela hlídat bránu, aby nás druhá parta odněkud nepřepadla. Jednou jsem si dokonce ani nevšimla, že hra už skončila. Byl jsem jako ten japonský voják, kterého zapomněli v Indonésii.

Všechno jsem hodně prožívala, ale díky tomu jsem si i dost vystačila. Když kolem mě zrovna nebyli lidi, prostě jsem si je vymyslela...

Občas se mě někdo zeptá, jestli jsem po herectví toužila už odmalička, ale to vůbec! Jestli má něco z mého dětství nějakou souvislost s mojí dnešní profesí, je to asi právě tohle moje dávné zaujetí pro hru, převlékání do kostýmů, prožívání dobrodružných příběhů...

Ale nějaké herectví mě tenkrát vůbec nezajímalo. Možná jsem dokonce ani nevěděla, co to je.

Těžko říct. Slyšela jsem, že kdo se věnuje vrcholově třeba bojovým sportům, může být v reálné situaci úplně paralyzovaný. O podobných případech nám kdysi vyprávěl jeden špičkový karatista, který nás trénoval na JAMU.

Thomas, můj přítel, se v mládí věnoval aikidu a wing tsun, a měl taky špičkovou instruktorku, která prý pak byla v reálné situaci na ulici jako ochromená.

Jakmile jde o život, u každého psychika zapracuje jinak. Pokud jde o mě, mám ověřené z dost nepříjemných situací, že naštěstí zůstávám až ledově klidná. Jednou jsem si tím dokonce zachránila život. Šok ale dorazí, jen je to se zpožděním, které může být i dost velké.

Ještě jako studentka jsem se „rozsekala“ na kole, měla jsem nadvakrát zlomenou čelist, natržená játra... Dodnes nevím, co se přihodilo. Když jsem přišla k sobě, vytáhla jsem kolo z příkopu a prostě jsem se vydala dál pěšky. Ani jsem si nevšimla, jak moc krvácím. Kolem mě projela dvě auta, ani jedno nezastavilo...

Štěstí proto bylo, že jsem dokázala dojít k nějakým maringotkám v polích. Dělníci okamžitě volali záchranku, jenže to už jsem slyšela jen z dálky.

Ještě jsem si stihla uvědomit, že jsem asi vážně zraněná, ale to už jsem začala odcházet a ztratila jsem vědomí. Potom už si vzpomínám jen na útržky.

V nemocnici mi řekli, že vážné úrazy na kole bývají srovnatelné s těmi na motorce, nebo i horší. Zahojila jsem se docela rychle a za dva měsíce už jsem lezla po skalách. Jenže to byla asi velká chyba, moc jsem spěchala. Protože potom mě ta nehoda dostihla.

Například jsem najednou nedokázala udělat ve škole při akrobacii salto. Před nehodou jsem šla do všeho po hlavě... Hodně dlouho jsem se pak bála jezdit na kole i řídit auto.

Naštěstí už je to pryč a mám to myslím docela srovnané. Neskáču sice nikam po hlavě, protože už vím, že to bolí, ale strach mě neochromuje.

Asi jako mnoho lidí v mnoha oborech. Loni jsem byla šest měsíců bez práce, tedy bez práce, která utváří příjem, ale to neznamená, že jsem nedělala nic.

Natáčela jsem videa pro zahraniční castingy, posílala jsem je třeba do Německa, do Anglie. Na jeden přišla moc hezká reakce, tak uvidíme, jestli z toho bude nějaká role.

Když natáčíte pro herecký konkurz v zahraničí, zabere to docela dost času. Musím to udělat co nejkvalitněji, což znamená předtím přimět přítele, aby mi pomohl jako herecký partner a „nahazoval“ mi repliky.

Kromě toho se musím nejdřív postarat, aby moje angličtina, němčina nebo francouzština, kterými nemám příležitost mluvit denně od rána do večera, k něčemu vypadaly...

S Thomasem jsme se poznali před několika lety v projektu Zdravotního klauna. Profesně jsme oba vázaní na svůj rodný jazyk, ve kterém jsme silní, a proto je pro nás sestěhování bohužel problematická věc.

Když jsem se zpočátku snažila žít víc v Rakousku, přesněji řečeno být víc u Thomase a sem přijet kvůli práci jen jednou za čas, strašně moc mi chybělo více práce, ten pocit naplnění, který se s tím pojí. Byla jsem pořád taková zvadlá...

Thomas už se na to nemohl dívat, proto jednou přišel s tím, že ze mě nechce udělat smutnou „house wife“ a že to vždycky nějak vymyslíme, abychom se viděli a já se zároveň mohla pořádně věnovat tomu, co mě baví. A tak od té doby dojíždíme, jednou jsme u mě, podruhé u něj. A taky jsem hodně často sama v Čechách.

Většinu práce mám tady, ať je to divadlo, audio, projekt scénického čtení Listování, nebo natáčení, protože i ty zahraniční produkce často točí právě u nás v Česku. Kromě toho moc ráda spolupracuji také s rozhlasem, a to všechno se prostě z vesnice v Alpách dělat nedá.

Nejde o kariéru, ale mě prostě práce z velké části utváří. Vždycky obživnu a celá zářím. Pak můžu být klidně na čas jen doma, vařit a uklízet, zvelebovat domov a chodit do přírody... A mít čas pro partnera.

Člověk se asi musí snažit udržet krok s dítětem, vědět, co se děje, vzdělávat se, mluvit s ním. Anebo mu pustit třeba Martyho. Podařilo se totiž natočit atraktivní thriller, který diváka vtáhne. Má dobrý scénář i režii, zkrátka se povedlo po všech stránkách dobře zpracovat téma, které je čím dál důležitější. Má přesah. Marty je opravdu výjimečný projekt.

Nikdy dřív se mi nestalo, že by mě něco tak oslovilo. Vtáhlo mě to, při natáčení jsem mezi scénami ani nemohla vtipkovat.

Ne, ale na place jsem v tom byla naplno. Někteří herci žijí rolí natolik, že si ji nosí i domů, je to jejich způsob práce. Já to už nedělám. Musela jsem se to ale nejdřív naučit.

Takhle mi to vyhovuje víc. Nemám dokonce ani problém přejít na takzvaně šetřící režim. Jsem ráda sama, čtu si, poslechnu si rozhlas, i do kina jdu klidně sama, nebo nanejvýš s jedním člověkem, s kterým se nám spolu i dobře mlčí.

Na večírky chodím málo, řekla bych proto, že v civilním životě jsem dost nudná. Ale asi i díky tomu pak můžou přijít v práci chvíle, kdy cítím, že ze mě energie až stříká.

Už jsem nad tím přemýšlela. Nedávno jsem byla s kamarádkou v České Lípě a v kavárně se ke mně i přes roušky hlásila mladá servírka, že měla tu moji postavu v Ordinaci hrozně ráda.

Nebyla to sice role, která by mi úplně sedla na tělo, protože jejím úkolem bylo spíš „zdobit“, ale zažít proces natáčení nekonečného seriálu pro mě byla skvělá zkušenost.

Kdo to nepozná, ani netuší, že je to taková dřina, hlavně fyzicky. Když máte premiéry a v seriálu zároveň linku, která hodně točí, je to velký lis. V divadle skončíte v jedenáct hodin večer a ráno v půl páté už musíte být na cestě, abyste stihla začátek natáčení. A pak jdete zase do divadla na zkoušku.

Asi bych ale do něčeho ještě šla, jen by bylo fajn to zkoordinovat mimo divadelní premiéry. Kdyby mi ta role přišla zajímavá, představit bych si to uměla. Navíc jsem v Divadle Na zábradlí na poloviční úvazek právě proto, abych měla čas i na natáčení.

Buď vážnější, s výraznou profesí, jako třeba právnička, lékařka, soudkyně nebo politička, anebo naopak totální kominda. Tu si se mnou lidi často vůbec nespojí, až na ty, kteří mě znají z projektu Zdravotního klauna.

Moje klaunská postava Doktorka Rentgenová byla „dokonalá paní“, opravdu krásně blbá a naprosto trapná. Nějaká taková postava by se mi líbila, protože komedie mi teď docela chybí.