Petra Bučková: Od chvíle, kdy jsem dělala zdravotního klauna, se neberu tak vážně

Překvapivě mnohem méně spontánní než já. Když nastanou konflikty, ať už se sousedy, nebo s úřady, řeší je racionálně. Umí dát emoce stranou. Ty se pak naplno projeví ve chvílích, kdy je třeba bojovat o dítě a něco vážného se děje. Tam se to z ní sype.

Takové snahy jsou pochopitelné, ale možné to není. Jde o naivní, až sobecký idealismus a utopii. Možná to někoho napadne kolem dvaceti či v průběhu dospívání, než se mu otevřou další obzory.

Ano, tam se to projevuje nejvíc. Odejít mimo systém znamená chtít svobodu, ale často na úkor někoho dalšího. Nežijeme ve vzduchoprázdnu. Pavla je inteligentní, vysokoškolsky vzdělaná žena, ale leccos vidět nechce. Jen tvrdí, že chce svoji svobodu.

Vždy jde o hledání rovnováhy – po celý život a ve všem. Jiné to nebude.

Kdybychom měli vše srovnané, tak tu nejsme. Postavě Pavly rozumím, sama jsem měla sklony k extrémům, k intenzitě. Když začnu cvičit, tak hodně, a pak zase vůbec. Extremismus je problém. Stát jen na jednom pólu a tvrdit, že jen tak je to dobře, to nikam nevede.

Malé město, to je pro mě. A nemyslím maloměsto. Vyrůstala jsem v Táboře. Je to město, ale s řekou, rybníkem Jordánem a všudypřítomnou historií. To mě utvářelo. A to mi vyhovuje i v Praze – kočičí hlavy a architektura. Malé historické město obklopené přírodou by byl můj ideál.

Spíš utíkám do Prahy, protože jsem hodně na cestách, ať už kvůli práci, nebo vztahu, který máme s partnerem, který je Rakušan, na dálku. Pořád někam jezdím, a když už jsem chvilku v Praze, uleví se mi. Nikam moc nechodím, jsem ráda sama. Většinou však mám pocit, že žiju ve vlaku.

Udělat dobrou komedii je těžší. Nějaká se ke mně teď asi blíží. Jsem ráda, protože si ze sebe umím dělat legraci. Od doby, co jsem dělala zdravotního klauna, se už, na rozdíl od puberty, neberu tak vážně.

Když se chci litovat nebo trpět, už se tomu směju. I kdybych trpět chtěla, nemůžu. Rychle mě to přejde.

U komedie je vždy výzva udržet ji na hraně, aby nebyla trapná. Proto není moc komedií, které zasáhnou masy, a dobré komiky si všichni pamatují. Každému se trefit do vkusu je těžké, to jsem pochopila v nemocnicích.

Něco jiného funguje pro dítě ležící na JIP, něco jiného potřebuje senior a úplně jinou cestou je třeba se vydat na psychiatrii.

Já to vítám! Naopak pro mě je těžší pustit tu zranitelnou ženskou stránku. Kdybyste mi dala maskáče a poslala mě plazit se v bahně, budu šťastnější, než když dostanu na focení šaty a mám projevit tu ženu v sobě. Ta je plašší a moc ji neukazuju. Tu si chráním.

Něco mám a něco mě vyškolilo. Když se člověk ocitne na tiché, jen přístroji pípající jipce nebo u klienta ve stadiu demence, které je skoro už kómatem, nebo u rozjuchaného dítěte, a to vše za jednu návštěvu, musí umět reagovat.

Zdravotní klauni se velmi pečlivě vybírají, nejsou to jen herci. Musí mít talent, ale hlavně právě empatii. Komedie v prostředí nemocnic vyžaduje velkou odvahu.

Hranice určuje pacient a někdy dojde i na černý humor. Holčička mi řekla, že mi taky ukáže kouzlo: „Mám nohu, a už ji nemám.“ Byla po amputaci. Jiné dítě zvrací, ale chce si pořád hrát. Jsou sice nemocné, ale hlavně to jsou pořád děti. Empatie a odvaha jsou tam nezbytné.

Ano, lidi si představí bůhvíco. Ale mají celkem civilní kostýmy a k tomu červený nos. Ten je odvěká vstupenka k tomu, že najednou můžete říct cizí osobě paní Maruško, uklouznout ve dveřích a praštit se o futro. Je to dohoda, že to je bezpečné, nos je pojítkem, že to není někdo, kdo po pacientovi bude něco chtít nebo z něj něco tahat.

Často jsme měli i bílý plášť, aby se ho pak lidé tolik nebáli. Vystupovala jsem jako doktorka René Rentgenová, měla jsem sedm titulů a byla jsem bývalá modelka.

Na mezinárodním workshopu v Chorvatsku. Jsou tam v úvodu přednášky, co někoho zas tak moc nebaví. Byla jsem po očkovávání, protože jsem se chystala jako klaun s Lékaři bez hranic na misi do polní nemocnice v Kamerunu. Nebylo mi dobře. A sedla jsem si vedle nějakého mimoně.

„Mikrofonu je jedno, jak vypadáte, kdo jste, jde o to, co umíte,“ pochvaluje si práci na audioknihách nebo na podcastech.

Ne, ani jsem tam nechtěla jet a on taky ne. Byl čerstvě po rozchodu. Měli jsme cedulky se jménem a národností, abychom se mohli oslovovat. A on ji měl na kalhotách. „Haha, vtipálek, dá si to div ne na trenýrky, no jo, Austria,“ zhodnotila jsem si to. Tak jsem to prožívala já.

A v jeho podání je to tak, že jsem vešla a on si pomyslel: „Bože, dej, ať si ta krásná žena sedne vedle mě.“ A já šla původně dozadu, ale pak jsem měla vnuknutí a sedla si fakt vedle něj.

Devátým rokem.

Ano. Thomas má do péče svěřenou dceru, takže musel být hodně v Rakousku. Lia chodila do školy a on nemohl moc cestovat. Jezdila jsem za ním a byla jsem tam častěji než on tady. A ubírala jsem si tady práci.

Ale byla to špatná cesta. On nechtěl mít doma housewife, a to já ani nejsem. Ne že bych se neuměla postarat o domácnost, ale utváří mě i to, co dělám.

Svoji práci máme oba rádi a je z velké části závislá na rodném jazyce. Trápila jsem se, když jsem byla v Rakousku a doma mi práce uvadala. Řekli jsme si tedy, že takhle ne. Že on bude jezdit víc sem a já pak za ním a mezi tím dáme pauzu. Funguje to.

A když se nás někdo ptá, jak to budeme dělat, až budeme staří, odpovídáme, že to budeme řešit, až budeme staří.

Plánování, jak by věci měly jednou být, člověka stresuje. Víme, že spolu máme hluboký vztah plný důvěry. Našli jsme u druhého na mnoha úrovních to, co jsme si ani nepředstavovali, že u druhého najdeme.

Takže by byla svatokrádež ve vztahu nepokračovat jen proto, že je mezi námi vzdálenost. Ano, je mezi námi vzdálenost. Ale když vidím, kolik vztahů se vídá denně a přejde do rutiny, mám pocit, že jsme v pořádku. Nikde není řečeno, jak mají vztahy vypadat.

Někdy ano. Ale pak si uvědomím, že někdy pracuju, mám nočky, a nemohu se moc soustředit na druhého. Když jsem v Rakousku, žiju rodinný život, věci se usazují a zrají. Ledacos mi dochází. Na to během pracovního nasazení a ve spěchu velkoměsta není prostor. A hlavně, jsem ráda sama. Umím to.

Anglicky.

Ano, to je ten důvod. Bylo by dobré přejít do němčiny, měla bych pak víc příležitostí na německém trhu. Ale tyrolština je dialekt a to by mě determinovalo. Potkali jsme se v angličtině a už jsme v ní zůstali. A Lie se to hodilo k maturitě.

Ano, bude jí dvacet.

Právě že nikdy. Ač jsem s dětmi přirozený parťák. A pak se mě na to začala ptát média, bylo to pro ně téma. Byla jsem překvapená. Občas mi nějaká žena napíše, že děkuje, že o tom mluvím, protože ona si to netroufla. A že na ni rodina tlačí a že třeba bude muset mít dítě kvůli ní. Bože, ale my už nejsme v devatenáctém století! Žijeme jinak!

Tragédie jsou nechtěné děti. Viděla jsem je v kojeňácích. Tam klauni moc nechodí, ale občas jsme tam zašli. Kolik dětí je tam na pár sester! Nikdo je nechce. Jen se nás držely a nechtěly se pustit, tak moc toužily po doteku.

Kojenecký ústav je i v ústředním motivu Jitřní záře. Jako druh nebojujeme o přežití, a tak, když jsem nepocítila upřímnou touhu po dítěti, nenutím se do toho.

Ne. Vůbec. Moje sestra naopak děti moc chtěla, jsem tedy zasloužilá teta. Matýsek s Emičkou mi říkají teta Pípa, co dělá bebiny (blbiny).