Petr Vichnar: Ti nejlepší bývají často také nejskromnější

Z toho jsem už vyrostl, abych si vozil tričko nebo méďu. Všechno mám v hlavě. Nebyl to poznávací turistický výlet, ale služební cesta, kdy člověk střídá práci s odpočinkem a ve zbývajícím čase se připravuje na další komentování. Je ale pravda, že když jsem byl v roce 1988 na své první zimní olympiádě v Calgary, chodil jsem, kde se dalo, a také jsem hodně fotografoval. To jsem byl ale o něco mladší…

S kolegou Janem Holickým jsme nebydleli v Soči, ale v Krásné Poljaně, což je městečko vzdálené asi 50 minut jízdy od centra her, nad nímž se tyčí nádherné zasněžené hory. Jenže teplota se tu během her pohybovala od 5 do 12 °C. Tato oblast je totiž vzdálená jen 40 km od Černého moře, je známá největší produkcí ruského medu a pěstováním subtropického ovoce. Pro zimní sporty je ale takové podnebí trochu problém.

Rusům se nad Krásnou Poljanou ve středisku Rosa Chutor podařilo vybudovat olympijský areál, který oslnil závodníky i diváky. Je tam několik desítek kilometrů krásných tratí a moderní zázemí. Jinak ovšem v údolí žijí místní lidé vedle nových honosných hotelů v úplně jiných podmínkách. Jejich obydlí jsou skromná, na ulicích potkáváte toulavé psy. Jsou to dva různé světy - když to trochu přeženu, jako by tu skočili ze středověku do 21. století. Vždyť v Krásné Poljaně ještě před dvaceti lety neměli ani telefon a tam, kde vedou sjezdové tratě a jezdí supermoderní lanovky, byl ještě nedávno jen les.

Na hry jsme odjížděli se smíšenými pocity. Spíš než nějakých teroristických útoků jsme se obávali právě bezpečnostních opatření. Na některých předchozích olympiádách - třeba v Salt Lake City nebo v Aténách - nás obtěžovaly časté důkladné kontroly. V tomto ohledu jsme ale byli v Soči příjemně překvapení. Rusové vytvořili přísně střežené oblasti, do kterých jste se dostali podobně jako na letištích pouze přes bezpečnostní rámy a pečlivou kontrolu zavazadel. Testovali nám i lahve s vodou.

Autobusy, které nás vozily na sportoviště, byly zapečetěné, aby nikdo nemohl nastoupit či vystoupit. Celá hlídaná oblast byla dokonale střežená, ale uvnitř sportovních areálů byl pohyb naprosto volný a žádné další lustrace s výjimkou kontrol akreditačních karet se už nekonaly.

Máte pravdu, v minulosti jsem na mnoha zimních olympiádách absolvoval trojboj, bylo nás totiž méně než dnes. Třeba v roce 1992 jsem denně vstával v pět ráno, cestoval tři hodiny do Val-d’Isére na lyžování, pak jsem pokračoval další dvě hodiny autobusem do Méribelu na hokej a večer jsem ještě komentoval v Albertvillu krasobruslení. Bylo to hodně náročné a upřímně řečeno dnes nechápu, jak se to dalo šestnáct dní vydržet. Takže - abych odpověděl na vaši otázku: rozhodně mi to líto nebylo.

Na hory jsem odjel až pár dní po návratu ze Soči. Na olympijských sportovištích lyžovat pochopitelně nejde a v Rosa Chutoru se s naší akreditací nedalo lyžovat ani na ostatních sjezdovkách. Je ale pravda, že před čtyřmi lety to ve Vancouveru bylo volnější. Takže jsem si v jediném volném dni půjčil lyže a s Honzou Holickým si projel krásnou oblast kolem Whistleru.

Ano, během těch 25 let mám na kontě více než dva tisíce přenosů. Teď jsem už ubral, máte pravdu. Nechal jsem si alpské lyžování, z letních sportů házenou a každý rok také jezdím moderovat studio Velké pardubické. Hokej jsem komentoval od roku 1984 do roku 2005 a k tomu dvacet let také krasobruslení. A to nejde donekonečna.

V současné době vysíláme přes dvě stě hokejových přenosů za rok. Přitom nejde jen o vlastní komentování, ale také o přípravu, která je časově velmi náročná. Navíc jsem se po letech vrátil k moderování naší hlavní zpravodajské relace Branky, body, vteřiny. Myslel jsem si, že je to pro mě už passé, ale přišli za mnou, jestli bych nechtěl znovu jít do výběrového řízení. A ono to vyšlo.

V době, kdy jsem před lety nastoupil do televize, dělali všichni všechno. Šlo to stihnout, protože práce bylo méně. Postupně se však profese moderátorů a komentátorů musely oddělit a teď je pro mě stěžejní zpravodajství.

Začínal jsem jako externista, protože jsem v té době ještě dodělával studium tělocviku a češtiny na Fakultě tělovýchovy a sportu Univerzity Karlovy. Reportáže se tehdy natáčely na film, takže když se jelo třeba na fotbal, přidělili mi kameramana, který dostal 60 metrů filmu. Když se měnil film v kameře a zrovna padl gól, nedalo se nic dělat, gól jsme neměli. To si dnešní divák vůbec neumí představit.

Pak se to muselo přivézt do Prahy, vyvolat, ustřihat a potom se naživo četl komentář. Byly to dřevní doby, ale také to mělo svůj půvab. Byl jsem mladý a šel jsem do toho po hlavě. Hlavně mě to od začátku hrozně bavilo.

Regulérně jsem pak do tehdejší Hlavní redakce tělovýchovy a motorismu Československé televize nastoupil v roce 1978. Rozsah sportovního vysílání byl nesrovnatelně menší než dnes. Třeba sportovní zpravodajství trvalo ve všední dny pouze tři minuty a vlastně to byl jen přídavek k hlavní zpravodajské relaci. Branky, body, vteřiny, jak je známe dnes, se vysílaly jen v sobotu a v neděli kolem 22. hodiny. Teď máme před dvacátou hodinou k dispozici v týdnu osm minut a o víkendu 12 až 14 minut.

Beru to s klidem a nevadí mi to. Nedávno mě třeba rozesmál kolega Michal Dusík, který mě v den válečných veteránů přivítal slovy: „Kdo jiný může na den veteránů moderovat Branky, body, vteřiny než Petr Vichnar…“ Víte, v téhle redakci se hezky stárne, protože sem stále přicházejí mladí lidé s novou energií a musím jim stačit nejen v práci, ale třeba i na hřišti, když si jdeme zahrát tenis.

Když jsem před lety přišel do redakce, byli tam klasici této profese Karel Mikyska, Vít Holubec, Luboš Pecháček a další. Většina z nich přišla do televize z rozhlasu a každý si musel postupně vytvořit svůj vlastní styl. Jak na to - to vás na žádné škole nenaučí. Všichni ctili zásadu, že komentátor je ten, který glosuje a obohacuje děj na obrazovce svými informacemi.

Dnes se to ale přesouvá někam jinam. Je moderní hodně mluvit a popisovat dění více emočně, dokonce až exhibovat, aby bylo vidět, jak je komentátor chytrý. To mi je cizí - prostě nechci diváka zahltit popisem toho, co sám vidí. A dnešní divák je většinou velmi erudovaný. Zachovávám si svoji tvář a v tomhle se měnit nehodlám.

No, já si taky rád zakřičím! Třeba teď na olympiádě, když jel Ondřej Bank a byl po prvním kole druhý. Jenže se s tím musí šetřit. Řvát se má, když je důvod. Ale každý má zkrátka jiný styl.

Je to příjemná zpětná vazba, ale zároveň mám někdy pocit, že ankety popularity do naší profese jaksi nepatří. Nejsem přece Karel Gott nebo Lucie Bílá. Novinařina je především služba a ti nejlepší z nás nejsou celebrity, které na oceněních stavějí svoji existenci.

Někdy jsem svými reakcemi až zaskočený. Sedím doma u televize, prožívám to a často řvu, ale stane se, že i brečím. Fandíme celá rodina. I když je moje žena spíš umělecky založená, u důležitých sportovních událostí dokáže také pěkně vyvádět. A o synovi ani nemluvím…

Samozřejmě si od sportu musím také občas odpočinout a potřebuju protiváhu. Tou je pro mě dobrá muzika, především klasická, a také divadlo a film. V naší rodině se svět sportu a umění přirozeně propojuje. Tatínek byl violoncellista, maminka učitelka, moje žena je herečka. Sám jsem hrál dlouhá léta na klavír, ale pak jsem místo na konzervatoř šel na gymnázium a rozhodl jsem se definitivně pro sport.

To určitě, ale někdy na to člověk přijde pozdě. Celé mládí jsem sportoval a nejvíc jsem se věnoval basketu. Dokonce jsme s Bohemkou získali dorostenecký titul mistrů republiky. Ale potom přišla životní realita. V devadesátých letech jsme v televizi budovali novou redakci a byli jsme v práci od rána do večera. A najednou je tu čtyřicítka a člověk zjistí, že celou dobu žil z podstaty a něco je špatně. Tak jsem se pokorně vrátil ke kořenům a oprášil basket, kolo a především tenis. Na rekreační sport naštěstí nikdy není pozdě.

Přemýšlel jsem o tom, jestli vůbec je co slavit, ale pak jsem si řekl, že asi jo, a s kolegy jsme si udělali menší oslavu. Byl to příjemně strávený čas. Když vám někdo dá najevo, že si vás váží a má vás rád, vůbec to není málo! A věk je relativní. V některých ohledech se cítím líp než ve čtyřiceti. Jsem obklopený fajn lidmi, mám tři bezvadné děti a práci, která mě pořád baví. Přijde mi, že život je zajímavý a pestrý, a snad ještě chvíli takový zůstane.

A ty něco vážily! Přišel s tím internetový časopis Best Of. Nejprve jsem z toho byl v rozpacích, ale pak jsem si to úžasně užil. Věra Čáslavská mi dokonce věnovala svoji památeční vavřínovou snítku z Mexika. Přišli i Jirka Holeček, Dominik Hašek, Petr Koukal, Václav Chalupa, Štěpánka Hilgertová, Kateřina Neumannová, Mirka Knapková, Lenka Šmídová, Ondřej Štěpánek, Jaroslav Volf, Pavel Svojanovský a Jan Klapáč.

Bylo to krásné setkání, stejně jako když jsme se vloni sešli po patnácti letech s kluky z Nagana a vítali se jako dobří kamarádi. Nagano byl asi můj vůbec největší sportovní zážitek. Prostě stojí za to, být u toho!

Obecně si vážím těch, kteří něco dokázali ve sportu a zároveň se po sportovní kariéře prosadili a byli úspěšní i v běžném životě. Před těmi, kteří se dál vzdělávají a pracují na sobě, smekám klobouk. Mimochodem, ti nejlepší bývají často také nejskromnější.

Politika je oblast, která člověka nemůže nezasáhnout, ale jestli mě to žere víc než prohraný hokej, to se říct nedá. Záleží na okolnostech. Někdy si říkám, že mě už nic nemůže překvapit a že už všechny absurdity byly vyčerpány, ale pak se člověk probudí a zjistí, že to, co bylo včera, byl jen čajový odvar. A tak mu nezbyde nic jiného než si to tak nepřipouštět.

Zvykl jsem si tam a mám to tam rád. Víte, slyšet hymnu na olympijských hrách je povznášející, ale život se skládá z drobných radostí. Stačí vyjít ven, posekat zahradu, vypít na terase kávu a poslouchat, jak zpívají ptáci. K životu toho vlastně ani moc nepotřebujete. Důležití jsou lidé, kteří s vámi sdílejí stejné hodnoty, a na ty mám v práci a ve svém soukromí zatím štěstí.